Článek
Taneční mor?
Morové rány byly tvrdou součástí středověku. Usmrtily téměř 1/3 obyvatel tehdejší Evropy a měly vážný dopad na celou společnost. Jednalo se však o mor dýmějový.
Přibližně ve stejnou dobu se v Evropě objevují i ohniska jiného, poněkud bizarního, onemocnění. Tanečního moru. Epidemie tanečního moru se poprvé objevila v Cáchách v roce 1347, odkud se rozšířila do měst v dnešní Belgii, Nizozemsku a podél řeky Rýn.
Nakažení měšťané „tančili“ po stovkách na ulicích. Pohybovali se trhavými pohyby, jejich těla se svíjela a byli zdánlivě kompletně v transu, neschopni se ovládat. Přihlížející na ně mluvili, ale „tanec“ zkrátka nešlo zastavit. Samozřejmě nemohli tanečníci ani pít, jíst, anebo spát. Někteří údajně u tancování brečeli a křičeli bolestí, přesto nemohli zastavit.
Několik tanečníků totálním vyčerpáním dokonce zemřelo. Ti šťastnější byli jen potlučení a zakrvácení z neustálého tancování, ale po upadnutí do bezvědomí se probrali „uzdravení“.
Tato mánie trvala pár týdnů a zasáhla přes 1000 lidí. Poté skončila téměř zničehonic tak náhle, jako začala.
Epidemie ve Štrasburku
Mnohem lépe zdokumentovaným případem je epidemie tanečního moru ve Štrasburku v roce 1518. O tomto případě existují nejen záznamy v dobových kronikách, ale dokonce se uchovaly i písemné příkazy napsané tehdejšími radními, kteří se snažili epidemii zastavit.
Vše začalo u paní známé jako „Frau Troffea“. Ta se měla po hádce se svým manželem dostat do nepříčetného stavu a vyšla na ulici, kde se různě tiše kroutila, otáčela a třásla. Sama pak „tancovala“ přes 6 dní v kuse, zkrvavená a pohmožděná. Poté zasáhly městské úřady a nechaly paní Troffeu odvést do kláštera.
Příběh mohl skončit, jedna pomatená žena, která nervově neustála hádku s manželem. Jenomže pár dnů nato začne v ulicích tancovat dalších 34 lidí. A epidemie se šířila dál, na jejím vrcholu nekontrolovaně tancovala 400 lidí.
V tomto momentě se autority města rozhodly znovu zasáhnout, a to vcelku bizarním krokem. Na náměstí se postavilo pódium a najali se profesionální tanečníci a hudebníci. Doufalo se, že hudba nešťastníkům pomůže. Jenomže situace se ještě zhoršila. Nemocní kousavými pohyby tancovali dál, a ještě se k nim přidávali ostatní občané, které nalákala hudba.
Nemocní tanečníci doprovázení muzikanty
Přišel tak obrat o 180 stupňů a hudba se zakázala. Mnoho lidí už vyčerpáním upadlo do bezvědomí, a zbytek vytrvalých tanečníků nechalo vedení města přivázat k dřevěným vozům v naději, že tím rychleji zmizí jejich nutkání hopsat. Vše potom završilo povinným odvlečením postižených na nucenou pouť. Tím epidemie skončila. Zanechala za sebou několik nižších desítek mrtvých, kteří umřeli na vyčerpání organismu, nebo infarkt.
Příčiny
Ve své době se hlavně příčina samozřejmě svalovala na posednutí ďáblem, nebo „přehřátou“ krev. Jelikož se v moderní době taneční mor už neobjevil, mají historici pouze několik teorií.
Jedna z nich je, že se měšťané otrávili jistým typem hub, která roste na žitu a jiných obilovinách. Jednou z jejích klíčových složek je totiž kyselina lysergová, která je součástí LSD (přesněji písmena LS z názvu značí právě ji). Je tak možné, že měšťané byli prostě „zfetovaní“, což jim způsobovalo bludy a halucinace. Proti této teorii ale mluví fakt, že by LSD nemohlo způsobit několikadenní nekontrolovatelnou mánii. Navíc ne všude, kde se taneční mor vyskytl, se tento typ houby nacházel.
Další, zřejmě nejpravděpodobnější teorií, je, že se jednalo o psychickou poruchu, nebo masovou hysterii. Tuto teorii podporuje zejména to, že období před tanečním morem bylo pro tehdejší populaci extrémně náročné. Společnost byla zničená epidemií dýmějového moru a oblast navíc zasáhly i rozsáhlé povodně a následoval hladomor. Vyústěním nezvládnutého stresu tak mohl být právě taneční mor. Lidé navíc v existenci takovýchto „tanečních“ kleteb i věřili. Údajně mohl takové prokletí sesílat svatý Vít.
Zdroje
