Článek
Obranyschopnost Československa byla kvůli rozsáhlému území vždy problematická. Po podpisu Mnichovské dohody, kdy jsme ztratili pohraniční území s veškerým opevněním, už ale bylo jasné, že za této situace se ubránit nepůjde. V noci ze 14. na 15. března poté Hitler donutí prezidenta Háchu podepsat souhlas se vstupem německých vojsk na naše území.
Obsazování však v menším rozsahu začalo již v odpoledních hodinách 14. března 1939. Němci se totiž obávali, že by se Polsko chtělo na kořisti přiživit a obsadilo by oblasti na Ostravsku a Místecku dříve než oni.
Kolony německých vojáků tedy začínají proudit přes státní hranice a obsazovat pohraniční města. Vše se děje bez jakéhokoliv odporu, jelikož již před polednem vydalo velení československé armády rozkaz všem jednotkám, aby se nikomu nekladl ozbrojený odpor. Nikdo totiž nechtěl mít na svědomí krveprolití a spoléhalo se právě na výsledek jednání v Berlíně.
To vše se ale mění, když německý předvoj dojede do Místku. Ten den byla podle pamětníka v kasárnách silná pohotovost. Nikdo se nesměl vzdálit, venku bylo studené počasí a občasné sněžení. V kasárnách bylo něco kolem 250 vojáků, převážně čerstvých branců. Mezi zbraněmi byly převážně pušky a pár kulometů, munice bylo málo.
První kolona Němců projela kolem kasáren bez problémů, strážný si totiž v nepříznivém počasí myslel, že se jedná o místní četníky. Jenomže druhá kolona, která pravděpodobně měla za cíl obsadit přímo kasárny, už takové štěstí neměla. Jakmile strážný uviděl německého důstojníka, okamžitě sundal pušku a podle předpisů zavolal „Stůj!“. To zřejmě důstojník nepochopil, a s vytaženou pistolí šel dále směrem k vojákovi. A zde celá potyčka začíná.
Není jisté, kdo vystřelil první. Zato je jisté, že německý důstojník padá mrtvý k zemi a začíná drsná přestřelka. Tu samozřejmě slyší i vojáci v kasárnách a okamžitě se běží ozbrojit. Vojáci si však myslí, že jde o útok německé milice. Nikdo (kromě strážného) neví, že před kasárnami je regulérní německé vojsko se vší silou.
Zároveň se asi ptáte, jak je to možné, když byl rozkazem jakýkoliv odpor zakázán. Jenomže tady do hry vstupuje náhoda. Rozkazu totiž trvalo nějakou dobu, než se z velení dostal ke všem jednotkám (zejména těm menším). Velící důstojník se jej tak dozvěděl těsně před příjezdem Němců, a jelikož zrovna probíhal kurz polského jazyka, nestačil jej sdělit ostatním důstojníkům, ani mužstvu. Ti tak okamžitě začali organizovat obranu kasáren.
Vojáci se začali bránit a střílet z oken na postupující Němce. Ti byli donuceni se stáhnout a začít kasárny obkličovat. Naši vojáci se navíc do bojů ani nemohli zapojit všichni, protože nebylo dost pušek pro každého. Zato Němci přijeli i s obrněným vozem a přitáhli protitankové dělo.
Může se to zdát neuvěřitelné, každopádně se německým vojákům ani s výraznou přesilou nepodařilo do kasáren prorazit. Obráncům však po 30-40 minutách začala docházet munice (aby vydrželi co nejdéle, prokládali ostrou munici se cvičnou), a navíc také velitel posádky konečně sdělil mužstvu rozkaz neklást odpor.
Kuchařovi z kantýny je tak svlečena bílá košile, která se použila jako kapitulační vlajka a důstojníci odešli s Němci vyjednávat. Vzápětí přichází rozkaz složit zbraně a vyjít na dvůr kasáren. Ztráty na české straně nebyly žádné, zato německé síly ztratily až 18 mužů.
Pro naše vojáky tak přichází hrozivá situace, většina z nich se totiž bojí pomsty, případně toho, že budou posláni do zajateckých (koncentračních) táborů a už se domů nevrátí. Tomu nepřispívá ani to, že všichni důstojníci jsou odvezeni pryč a obyčejní vojáci zůstali zavřeni v kasárnách. Morálku vzpruží alespoň to, že Němci dovolili vojákům přinést si z ubikací hudební nástroje a karty.
Nakonec mají naši vojáci štěstí. Kromě občasných nadávek jim nikdo nic neudělá a po pár dnech jsou všichni propuštěni a můžou jít domů.
Stali se tak jedinými příslušníky naší armády, kteří se při okupaci postavili proti německé přesile, a navíc jí relativně úspěšně vzdorovali
Zdroje
