Článek
Na blogu, který na platformě Seznam Médium píšu jako doplněk své tvorby, jsem již psal jisté pohledy nejen ke konfliktu v Íránu, ale i ke konci Václav Moravec v ČT. Tímto článkem bych se chtěl znovu podívat na téma, které souvisí s politikou, a to z pohledu, že politika dnes už dávno není o tom, kdo má pravdu, ale o tom, kdo dokáže zaujmout. Co to s námi provádí? To vidíme. Ale umíme to pojmenovat? Možná ne. Ale alespoň se o to v tomto článku pokusím. Já jsem Patrik Peterka a toto je článek číslo šestnáct.
Jelikož se ve volném čase věnuji aktuálnímu politickému dění, zaznamenal jsem v neděli debatu v Partii na CNN Prima News u Terezie Tománkové mezi Petrem Macinkou a Alexandrem Vondrou.
Vy, kteří sledujete moji tvorbu, víte, že fanoušek Petra Macinky nejsem. Naopak. Zároveň ale nejsem ani fanouškem Alexandra Vondry, protože k němu mám také řadu výhrad. Přesto jsem i díky němu, se sebezapřením, našel sílu a odvahu Petra Macinku poslouchat.
Z debaty jsem si odnesl to, co už vlastně znám. Máme politika, který působí dojmem, že pohrdá lidmi, označuje je za lůzu a příliš neinvestuje energii do vysvětlování svých postojů. Opět zazněla kritika směrem k lidem a médiím, kteří podle něj lžou a škodí Filipu Turkovi. S lehkým úsměvem pro odlehčení si dovolím dodat: „Jak si to vůbec můžeme dovolit takto lhát? Nestydíme se?“
Co mě naopak potěšilo – a je to názor, který se mnou dlouhodobě rezonuje, ať už od Jana Dobrovského nebo Rasťi Káčera – je myšlenka, že politika je služba veřejnosti. Ústavní funkce je služba státu. To řekl Alexandr Vondra velmi přesně. Bohužel mám pocit, že se tento princip z politiky postupně vytrácí. Mezi veřejností po těchto hodnotách není velká poptávka a politici se úspěšně snaží, aby se pozornost přesunula jinam.
Upřímně nesouhlasím s tezí, kterou jsem zaznamenal v reakcích na debatu, že kroky Petra Macinky jsou plně promyšlené. Vidím to spíš jako kombinaci dvou rovin. Část je spontánní, emotivní a často přepálená. A část je vědomá. Nicméně podle mě je ta vědomá složka primárně strategie šokovat. Případné couvnutí nebo vysvětlování už není tak důležité, protože výrok splnil svůj účel.
O čem mluvím konkrétně? Například o momentu, kdy Petr Macinka označil summit NATO za „sraz lampasáků“. Když ho následně moderátorka i oponent konfrontovali, snažil se z výroku vybruslit, jako by to tak vlastně neřekl. Do určité míry to mělo působit, že nemíří přímo na prezidenta Petra Pavla, ale na summit jako takový. Upřímně – co je horší? Dehonestovat hlavu státu, nebo jednu z vrcholných akcí světové politiky v době, kdy ve světě hoří několik konfliktů a balancujeme na hraně ekonomických problémů?
Když už jsme u prezidenta, dovolím si zmínit jednu věc. Petr Pavel měl rozhovor v mém oblíbeném podcastu Paměť národa. Vedle Jindry Šídla a Jana Dobrovského ukázal výrazný kontrast. Působil jako člověk, který se nad nikoho nepovyšuje, dokáže si ze sebe udělat legraci a zároveň mluví věcně, hodnotově a konstruktivně. A přitom srozumitelně i pro obyčejného člověka. To je pro mě příklad politika, který chce spojovat.
Dle mého názoru bychom se měli jasně vymezovat vůči určitému chování v politice. Měli bychom mít mantinely a umět říct dost. Není to jen o článku, podcastu, debatě nebo demonstraci. Je to o koloběhu všech těchto věcí zároveň.
Osobně považuji za nebezpečné, abychom si takové politiky volili do veřejných funkcí. Ale možná už je pozdě s tím něco dělat. Stalo se. Už jsme šlápli do klubka chřestýšů a hadi začali útočit. Teď jen záleží, zda nám bude včas podán protijed. A hlavně – jestli bude dost silný. Situace je vážná. A v čem je zapojená „rychlovarná konvice“ problém? Možná právě v tom, jak rychle a bez rozmyslu reagujeme.
Lidé jako Petr Macinka mají velký vliv a sledovanost. A průměrný člověk si z jejich projevů odnese jednu nebo dvě věci – třeba kritiku médií nebo prezidenta – se kterou se ztotožní. Problém je, že už nepřemýšlí nad formou, ale převezme ji jako vlastní vzorec.
Tudíž – co mi ukázala tato debata? Střet služby a odpovědnosti, která dnes není populární, s konfliktem a mobilizací, kterou si zvolila většinová společnost.
Proč funguje druhý styl? Přitahuje pozornost. Je srozumitelný. Pracuje s emocemi. Pozornost se rovná vlivu. Nepřipomíná vám to něco? Algoritmy, reely, sociální sítě. Opravdu si ještě myslíme, že je to v pořádku?
Proč to píšu? Myslím si, že bychom se měli zaměřit na příčiny, ne jen na důsledky. Nehasit jeden strom, když hoří celý les. Pro lidi dnes často není důležitý obsah, ale styl a podání. Mění se kultura ve společnosti. Její nastavení i hodnoty. Lidé jako Alexandr Vondra už jednoduše nepřitáhnou tolik pozornosti. Nejsou dost emoční, dost „virální“. Nezapadají do formátu, který hledáme na sociálních sítích. Už nejde jen o zábavu nebo jeden reel. Jde o naše mentální nastavení. O to, jak fungujeme jako společnost.
Tento článek nepíše člověk z nějakého „prolhaného“ nebo protivládního média. Nepíše ho ani někdo, kdo je sponzorovaný. To by měl peníze na nové logo k článkům a nestyděl by se, že to nevypadá ideálně. Tento článek píše člověk, který se snaží držet určitý standard. A pokud existuje nějaká naděje, pak možná v tom, že ho alespoň nepřímo nastavíme i pro ostatní.
Protože politika dnes už není o tom, kdo má pravdu, ale o tom, kdo dokáže lépe zaujmout.
A nejen politika.
Děkuji za pozornost a budu se těšit na příště.
