Článek
Životopis
Gustav Eim se narodil ve Šťáhlavech u Rokycan 7. října 1849, třebaže literatura, včetně Ottova slovníku naučného, často mylně uvádí chybné datum 9. října. Eim se narodil jako nemanželský matce Marii Honalové. Teprve více než po roce, kdy si jeho matku vzal řeznický mistr Josef Eim, jím byl malý Gustav adoptován a tato skutečnost byla zapsána do matriky. Tato událost měla později ještě dohru. V roce 1876 byl při volbách do zemského sněmu Eim nařčen, že pochází z nemanželského lože. Eimova snaha prokázat, že tomu tak není, vedla ale k tomu, že byl jeho adoptivní otec z matriky vyškrtnut. V té době byl již po smrti a okolnosti adopce nemohl dosvědčit. Gustav Eim se tedy z moci úřední v této době přestal jmenovat Eim a stal se opět Gustavem Honalem. Nicméně veškerá odborná literatura tuto skutečnost buď pomíjí, nebo sice – jako Kokešová – zmiňuje, nadále nicméně používá příjmení Eim, stejně jako jej celý život užíval on sám.
Po smrti Josefa Eima se Gustavova matka provdala znovu, tentokrát za řeznického mistra Josefa Fingera. Z obou manželství měl Eim po dvou nevlastních sestrách, s kterými jej, stejně jako s matkou, vázalo silné rodinné pouto. Vzhledem k slušnému rodinnému postavení odešel Eim studovat v roce 1861 plzeňské německé gymnázium. V roce 1867 pak patřil ke studentům, kteří se na této škole postavili proti germanizačním tlakům. Následně na podzim téhož roku přestoupil Eim na pražské akademické gymnázium. Eimův prospěch nepatřil k valným, „nechybělo mnoho a Eim nebyl k maturitě vůbec připuštěn“. V Praze byl již nadobro z dohledu rodičů a začal si užívat volnosti, vedle mnoha omluvených hodin absentoval i po ještě větší množství hodin neomluvených. Předstíral nemoci, byl potrestán karcerem a byla mu snížena známka z chování, dokonce se zapletl do kavárenské pranice s německými studenty. Maturitu nakonec ale v roce 1869 úspěšně složil a zapsal se na studium práv.
Již v této době „inklinoval ke kavárenským společnostem, kde se setkávali literáti, hudebníci, herci, profesionální novináři či adepti těchto profesí“. Zde získával první zkušenosti s veřejným životem a spolužáci jej viděli v tomto směru jako autoritu, jako budoucího řečníka a žurnalistu. Tyto aktivity mu ale poněkud překážely ve studiu; na právech vydržel jen tři roky, poté přestoupil na filozofickou fakultu, ale i zde nakonec po dalších dvou letech své studium ukončil a obdržel jen univerzitní absolutorium se seznamem uzavřených přednášek.
Již během studií se tedy Eim věnoval spíše aktivní společenské činnosti: byl členem Akademického čtenářského spolku, svou povahou a jednáním si vybudoval rozsáhlé styky. Již za studií gymnázia v Plzni se začal pilně věnovat žurnalistice, přispíval do Plzeňských novin, posléze přejmenovaných na Českého lva. V době studií v Praze psal do Pravdy a Svobody, poté pro noviny Politik a Pokrok. Těsně před koncem svých studií přešel do Posla z Prahy, kde dosáhl už značně samostatného postavení. Stal se jedním ze zakladatelů kolínské Koruny české a přispěvatelem roudnického Podřipanu. Z tohoto výčtu je jasné, že Eim se snažil stát novinářem za každou cenu a bylo mu v podstatě jedno, do kterých novin vstoupí. S postupujícími léty praxe a nasbíranými zkušenostmi se nicméně Eimův politický názor vyhraňoval.
Mladého žurnalisty si brzy povšiml majitel Národních listů, Julius Grégr. Pro práci ve svém listě Eima získal jednak nabídkou zajímavé samostatné práce, jednak velmi slušnou nabídkou finanční, kdy kromě velkého nástupního platu převzal i ručení Eimových dluhů. V Národních listech se Eim pracovně setkával s mnoha důležitými osobnostmi, jako byl např. Jan Neruda, Jaromír Čelakovský, Josef Václav Sládek, Jakub Arbes a další. Eim se v redakci rychle etabloval a stal se jedním z jejích nejlepších redaktorů.
Roku 1879, kdy čeští poslanci po dlouhých letech pasivní resistence vstoupili opět do vídeňského parlamentu, byl Eim vyslán Národními listy do Vídně jako stálý parlamentní zpravodaj. Od Grégra to byl velmi dobrý tah, neboť Eim si ve Vídni díky své povaze a stylu práce brzy vytvořil širokou a stálou informační síť, sahající od vrátných a sluhů až po vládní úředníky. Dalo by se říci, že Eim pracoval moderním, investigativním způsobem, a místo aby trpně čekal, až se informace objeví, vyhledával je v předstihu sám. Sekera dokonce tvrdí, že jeho činnost vykazuje znaky cílevědomého a systematického vytváření „mediální reality“ s cílem formulovat veřejné mínění. Jako bývalý divadelní kritik hodnotil politická vystoupení nejen po stránce politické, ale i po stránce řečnické a „herecké“. Eim vytrvale psal proti české pasivní politice. Pro zpracování rozsáhlé agendy si najal spolupracovníky a založil tak jakousi vídeňskou filiálku Národních listů. Efektivita této „redakce“ se projevila v tom, že zprávy o dění v parlamentě se objevily kompletně zpracované v Národních listech hned ráno poté, co se události ve Vídni odehrály. Z titulu své povahy i povolání se Eim i ve Vídni účastnil bohatého společenského života, přátelil se s novináři, literáty a divadelníky. V roce 1882 si vzal za manželku divadelní herečku Julii Řezníčkovou. Jejich manželství zůstalo bezdětné a Julie se plně věnovala manželově práci.
Gustav Eim v roce 1882
Vzhledem k Eimovým kvalitám novinářským mu Grégr výrazně zvýšil plat a zajistil mu do budoucna nejvyšší možnou penzi. Vztahy mezi Grégrem a Eimem nebyly jednoznačné, Kokešová soudí, že si vyhovovali proto, že byli svými naprostými protiklady. Cituje Tobolkovy Politické dějiny: „Grégr…neznal úskoku a záludnosti. Byl mužný, statečný, neúplatný a čestný. Eim měl k intrikánství vlohy. Grégr nebyl pohotový diskutér, v myšlení nebyl jasný a určitý, podléhal jednou tomu, jednou onomu názoru. Naopak Eim byl pohyblivý typ, s rychlými reakcemi a pohotovou analýzou situace…V politickém přehledu Eim Grégra bezpochyby převyšoval. Grégr se vyhýbal politickým stykům, Eim na nich založil svou existenci“. Společnou měli oba „tvrdošíjnost a vůli dosáhnout svého, i když každý jinými prostředky.“ Z Eima se postupně stávala osobnost, která přestávala být jen novinářem, ale stávala se i politikem. Jak tím, co psal, tak zákulisní činností se snažil působit jak ve prospěch mladočeské strany, tak i ve smyslu formulování její politiky. „Je zřejmé, že z Gustava Eima se ve Vídni postupně stala výrazná novinářská osobnost, s jejímiž názory a vlivem bylo nutno v české politice počítat“. To ale neznamená, že jej jeho současníci hodnotili jednoznačně kladně; byli si samozřejmě vědomi jeho předností, ale současně jej – zvláště jeho názoroví oponenti – hodnotili i kriticky. František Ladislav Rieger například sice uznával jeho žurnalistickou zručnost a politický rozum a instinkt, ale současně o něm říkal, že je „bezcharakterní potvora“. Současně ani Eim nehodnotil Riegra jen černobíle: „Novinář Gustav Eim hovořil a psal v souvislosti se zmíněnou Riegrovou aktivitou o „dvou duších“ F. L. Riegra a o tom, že Rieger býval „často mladočechem“.“ Riegerova dcera, Marie Červinková-Riegerová Eima pak hodnotila slovy „člověk s velikým talentem – bez charakteru“. Soudila, že je geniální žurnalista, ale současně člověk, který zastává zájmy svého pána, a stejně by zastával i jakékoli jiné zájmy, pokud by byl stejně dobře zaplacen. Současně uznávala, že díky své novinářské práci Eim vládne veřejným míněním velké části obyvatelstva. „V kontextu české žurnalistiky 19. století Eim náleží díky svému podílu na jejím rozvoji k nejdůležitějším novinářům a s jistým zjednodušením ho můžeme řadit vedle Karla Havlíčka“. Třebaže se Eim postupem času s kurzem mladočeské strany názorově poněkud rozešel a dokonce měl nabídku na přestup do redakce staročeské Politik, pro Národní listy psal korektně dál. Podle M. Sekery se „v kontextu politického stranictví v určitých fázích Eim dostával do pozice mezistranického subjektu“.
Hektický životní styl, zatěžující Eimův organismus, vyústil v neurózu, kterou si Eim uklidňoval alkoholem a doutníky a velkým množstvím léků. Jeho přepracovanost se odrazila ve stoupající nemocnosti. Eim trpěl nervovou chorobou, která mu znemožňovala vlastnoručně psát, nervozitou, nespavostí a závratěmi. Kokešová soudí, že labilní nervový stav byl v té době jedním z podnětů, proč Eim uvažoval o přestupu do tábora staročechů, proč byl pro mnohé politicky těžko zařaditelný a proč byl pro radikální mladočechy nespolehlivou osobou.
Ve volbách roku 1891 mladočeši nad staročechy drtivě zvítězili a jedním z poslanců říšské rady se stal, přes odpor některých radikálů, i Gustav Eim. Podle jeho vlastních slov měl zájem na „slušném zakončení politické kariéry“, jakémsi završení své dlouholeté amatérské politické činnosti. Atmosféra mezi mladočechy v radě byla nicméně poněkud roztříštěná; Julius Grégr nekandidoval a zůstal v Praze, a nemoci mu často i zabraňovaly dohlížet na běh redakce Národních listů. Poslanecký klub neměl jasné vedení a Eim se jeho jednání příliš nezúčastňoval. O to aktivnější byl v parlamentních kuloárech a v radě samotné; jako poslanec dosáhl řady úspěchů. Pokračoval i v novinářské činnosti, ale ztráta dohledu jeho protektora Grégra způsobila, že jeho články byly v redakci často cenzurovány. Jako poslanec byl nicméně Eim hodnocen velmi dobře a jeho vystoupení, jak rétoricky skvělá, tak fakticky odborná, měla velký ohlas. Eim byl v té době označován jako „konzul české politiky ve Vídni“. „Nejvýznamnější období v Eimově veřejné, parlamentní činnosti, ale také v Eimově zákulisní hře, nastalo po nastoupení vlády Kazimíra Badeniho 25. září 1895…Stal se Badeniho uvaděčem do vídeňských politických poměrů a ujal se i nesnadné role sbližovatele Badeniho s opozičními, ale pozitivně uvažujícími mladočechy“.
Josef Kaizl i Karel Kramář napsali, že to byl hlavně Eim, který byl iniciátorem příprav jazykových nařízení, které Badeniho vláda později vydala. Spolu s Kaizlem, Kramářem a dalšími ztělesňoval v 90. letech 19. století umírněné křídlo mladočeské strany, nakloněné pozitivní politice spolupráce s Vídní. K dotvoření obrazu Eimových názorů zde uvádím několik Eimových citátů: „Široká je silnice naší strany“, napsal Gustav Eim v létě roku 1894,…“je to silnice demokracie, která je neúprosným příkazem století“. K hlavnímu směru mladočeské politiky: „Sociálním býti – stokrát ano, socialistickými – tisícekrát nikdy“.
V té době se Eim musel bránit četným útokům mladočeských radikálů a jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Jeho nervová nemoc se stále více projevovala prvky maniodepresivity. Trpěl nespavostí, kterou zaháněl dalšími a dalšími léky. V říjnu 1896 zemřel jeho ochránce Julius Grégr a brzy na to Eimova matka. Vyčerpaný a zdeptaný Eim se počátkem roku vydal na léčení do Itálie, ale na cestě ho postihl silný nervový záchvat. Jeho následkem Gustav Eim 7. února 1897 ve Florencii zemřel. Josef Kaizl si bezprostředně poté, co obdržel zprávu o Eimově smrti, napsal do deníku: „Strašně veliká a ve mnohých kusech nenahraditelná ztráta pro stranu i národ. Nejšikovnější, nejprozíravější, na lidské slabosti a myšlenky nejvypočítavější praktický politik český. Intrikán nejrafinovanější ve velkém slohu; osobně poctivý a nepřístupný“. Vyvrcholení svých politických zákulisních snah, vyhlášení Badeniho jazykových nařízení, se Gustav Eim už nedočkal.
Korespondence
Korespondence Gustava Eima je doložitelná v případě 30 adresátů. Kokešová tyto adresáty pracovně dělí do čtyř skupin: spisovatele, vědce, žurnalisty a politiky, i když je jasné, že v mnoha případech se tato kategorizace překrývá, a že některého adresáta lze řadit do více skupin najednou.
Zástupcem první skupiny je Jaroslav Vrchlický, vzájemných dopisů z korespondence s Eimem se dochovala téměř stovka. Jejich korespondence se nese v duchu oboustranné inspirace. Eim například vyzývá Vrchlického k pokusu o nový překlad Fausta, odměnou za což mu byla dedikace tohoto překladu Vrchlickým. Na druhou stranu „Eim přiznával vliv Vrchlického poezie na vytváření svého vlastního žurnalistického stylu“. Eim často ve svých článcích i projevech citoval úryvky Vrchlického básní. Nejčastěji se ovšem jejich vzájemná korespondence zabývá otázkou Vrchlického kariéry. Eim působil jako jakýsi Vrchlického protektor, dozírající nad tím, aby byl Vrchlický finančně zajištěn a měl dobré podmínky k tvorbě. Radí mu, kam a za kým zajít a na koho a jak se obrátit. I díky Eimově aktivitě dosáhl Vrchlický, mimo jiné, čestného doktorátu filozofie, který mu umožňoval jmenování řádným profesorem a tedy stabilní příjem. Korespondence Eima s Vrchlickým se týká i témat politických a na tomto poli jsou samozřejmě dominantní názory Eimovy; Vrchlický se sice s mnoha jeho názory ztotožňoval, ale třebaže byl politikou samozřejmě ovlivňován, programově se snažil zůstat apolitickým. Korespondence přináší mnohé informace o Eimově parlamentní činnosti a dění v parlamentě vůbec, stejně jako o útocích na Eima v tisku, nebo Eimově zdravotním stavu.
Zástupcem skupiny druhé je MUDr. Eduard Albert, profesor chirurgie a uznávaná autorita ve vysokých kruzích. Byl to jednak Eimův vídeňský soused, jednal přítel, s kterým jej pojila vzájemná výpomoc v prosazování osobních kariérních zájmů. Albert se osobně politického dění neúčastnil, ale apolitický samozřejmě nebyl. O české politice měl dokonalý přehled a ovlivňoval ji. Mnohé Albertovy politické názory se od Eimových lišily, což mezi oba muže vneslo dočasný rozkol. Nicméně tento krátký nesoulad nenarušil jejich vzájemný pocit respektu a přátelství, ani vzájemnou spolupráci v oblasti podpory a pomoci přátelům, jako například dříve zmíněnému Vrchlickému.
Třetí konvolut korespondence se týká Antonína Rezka, historika, ministerského rady a po Eimově smrti i ministra. Nejčastějším tématem jejich vzájemné korespondence byly Rezkovy historické práce, z nichž Eim čerpal inspiraci ke své práci žurnalistické, a později i politické. Nemalou měrou se korespondence zabývala i otázkami politickými, a i vztah Eima s Rezkem poznamenal dočasný rozchod, zapříčiněný názorovými neshodami – Eim byl mladočech, zatímco Rezek sympatizoval s realisty. Stejně jako v případě Emanuela Alberta se nakonec tyto rozmíšky urovnaly a Eim s Rezkem svoji korespondenci obnovili.
Všechny tyto čtyři osobnosti, tedy Eim, Vrchlický, Albert i Rezek se samozřejmě navzájem znaly a pojilo je osobní přátelství a spolupráce. Kromě vzájemné korespondence se často navštěvovaly a vzájemně se podporovaly a inspirovaly. Znaly a navštěvovaly se i jejich rodiny.
Zdroje:
EMFERTOVÁ, Marcela: České země v letech 1848-1918. Libri, Praha 1998
KOKEŠOVÁ, Helena: Gustav Eim. Životopisná studie a edice korespondence. Karolinum, Praha 1999
SEKERA, Martin: Gustav Eim, in:Osobnost v politické straně. Olomouc: 2000, s. 46-51
URBAN, Otto: Česká společnost 1848-1918. Svoboda, Praha 1982
