Článek
Stejně tak může být zničeno, pomalu, nenápadně, větami, které rodiče často vysloví bez zlého úmyslu. Věty jako „zase to neumíš“, „podívej se, jak to zvládl brácha“, „ty se prostě nehodíš na sport“ nebo „nepřeháněj, nic se nestalo“ zní běžně. Jenže právě ony se v dětském vědomí usazují jako tichý důkaz nedostatečnosti.
Dítě, které dlouhodobě slyší, že není dost dobré, se brzy přestane snažit. Ne proto, že by bylo líné, ale protože uvěří, že jeho snaha nemá smysl. To je okamžik, kdy začíná mizet zdravé sebevědomí, ne křiklavé, přehnané ego, ale prostá jistota, že mám hodnotu. Sebevědomí je jako křehká stavba z drobných cihliček. Každé povzbuzení, každé uznání nebo obyčejný úsměv přidává další díl. Když ale dítě neustále slyší kritiku, ironii nebo zlehčování, tahle stavba se pomalu rozpadá. Zůstává prázdno a nejistota.
Přehnaná ochrana jako skrytá past
Na opačném pólu stojí rodiče, kteří své děti nikdy nenechají selhat. Pomáhají, radí, opravují, vyřizují, vysvětlují, omlouvají. Na první pohled se zdají pečliví a starostliví. Jenže přehnaná ochrana vysílá dětem jinou zprávu: nezvládneš to bez nás.
Dítě, které nezažije vlastní úspěch, ale ani nepadne na nos a nezvedne se samo, se nikdy nenaučí věřit ve své schopnosti. Sebevědomí neroste z jistoty, že všechno půjde hladce, ale z vědomí, že to zvládnu i tehdy, když se to pokazí.
Rodiče často chtějí ušetřit své děti bolesti. Ale právě schopnost projít těžkostí a překonat ji je tím, co vytváří vnitřní sílu. Pokud dítě nezažije, že dokáže samo něco napravit, vyřešit nebo překonat, nebude věřit, že dokáže cokoliv.
Srovnávání jako tichý zabiják sebehodnoty
Snad nic neublíží tolik jako věčné srovnávání. Dítě nepotřebuje být lepší než někdo jiný, potřebuje cítit, že je dostatečné samo o sobě. Každý má jiný rytmus vývoje, jiné talenty, jinou povahu. Když rodiče dítě neustále měří podle cizího metru, přestává věřit vlastnímu.
Dívka, která slýchá, že kamarádka má hezčí vysvědčení, se může začít přehnaně snažit, nebo to vzdá úplně. Chlapec, kterému otec neustále připomíná, že on v jeho věku už tohle dávno uměl, se naučí skrývat neúspěchy, místo aby o nich mluvil. Srovnávání ničí autenticitu. Dítě se začne přetvařovat, aby splnilo očekávání. Přestává hledat, kým je, a místo toho se snaží být tím, kým má být. A to je ztráta, která se často přenáší i do dospělosti.
Když láska má podmínky
Ničivá pro dětské sebevědomí je i láska, která se zdá být podmíněná. Jsem na tebe pyšný, když přineseš jedničku. Mám tě ráda, když jsi hodný. Dítě pak snadno uvěří, že musí být nějaké, aby si zasloužilo přijetí.
Jenže láska, která má podmínky, není skutečnou jistotou. Učí dítě, že musí neustále dokazovat svou hodnotu, ve škole, v práci, ve vztazích. V dospělosti z takového dítěte často vyrůstá člověk, který neumí říct ne, který se bojí konfliktu nebo se přehnaně snaží zavděčit.
Podmíněná láska vede i k úzkosti. Dítě nikdy neví, kdy udělá chybu, kdy zklame. Místo klidu a bezpečí cítí trvalé napětí. Mnoho dospělých se v terapii po letech vrací právě k tomuto pocitu. Naučili se být výkonní, ale neumí být spokojení.
Ignorování emocí
Další tichou formou zraňování je odmítání dětských emocí. Když dítě pláče a slyší nebreč, nebo když se bojí a dostane odpověď to nic není, učí se potlačovat své pocity. Jenže právě schopnost rozumět vlastním emocím tvoří základ zdravého sebevědomí.
Dítě, které smí mít strach, smí být smutné a je přesto přijímáno, se učí, že jeho prožívání má hodnotu. Že je v pořádku cítit. Takové dítě se pak v dospělosti neztratí, protože zná samo sebe.
Naopak dítě, které je za své emoce trestáno, se naučí potlačovat citlivost. V dospělosti pak neumí komunikovat své pocity, má problém navazovat vztahy nebo potlačuje bolest tak dlouho, až vybuchne.
Rodič jako zrcadlo
Děti si nevytvářejí obraz sebe samých z vnitřního přesvědčení, ale z odrazu, který jim ukazují dospělí. Když je na ně rodič hrdý, i ony jsou na sebe hrdé. Když se jim vysměje, cítí se směšné. Když jim důvěřuje, začnou důvěřovat samy sobě. Sebevědomí není dáno geneticky. Je to zkušenost s přijetím. Rodiče, kteří dětem dávají jasný pocit, že je milují bez podmínek, že jejich hodnota není závislá na výkonu, vytvářejí pevný základ. Dítě, které má doma jistotu, se pak ve světě nebojí být samo sebou.
Výchova není o dokonalosti, ale o vědomí. Každý rodič někdy zvýší hlas, někdy zraní nevhodnou poznámkou. Důležité je ale umět si to uvědomit a přiznat chybu. Právě tím rodič ukazuje dítěti, že chyba není konec světa, ale šance něco pochopit.
Cesta zpět k sebevědomí
Sebevědomí dítěte lze zraňovat, ale i uzdravovat. Stačí začít drobnostmi. Poslouchat, když mluví. Dát mu prostor rozhodovat se. Nechat ho selhat a přesto ho obejmout. Ukázat, že láska není odměna, ale pevný bod, o který se může kdykoli opřít. Rodičovství není o neomylnosti, ale o lidskosti. O schopnosti být opravdový. Dítě, které vidí, že rodič se umí omluvit, že se snaží porozumět, že je ochoten měnit svůj přístup, dostává největší lekci života. Učí se, že sebeláska není pýcha, ale základní potřeba.
Sebevědomé dítě nevyrůstá z dokonalé výchovy. Roste z prostředí, kde se může cítit bezpečně, kde je slyšet a kde je milováno právě takové, jaké je. A pokud si každý rodič občas připomene, že jeho slova mají sílu tvořit i ničit, může změnit celý život toho, kdo mu právě sedí na klíně.
Zdroje a doporučená literatura:
Carla Naumburg: How to Stop Losing Your Sh*t with Your Kids (Hodder & Stoughton, 2020)
O jemném umění rodinné harmonie se dočtete v tomto článku.
