Článek
Jenže stejně jako u každé jiné síly, i tady platí, že když se přehání, může se stát zdrojem vyčerpání, frustrace nebo dokonce ztráty vlastní identity. Empatie bez hranic totiž nevede ke štědrosti, ale k bolesti.
Když vcítění přechází v pohlcení
Zdravá empatie umožňuje člověku cítit s druhými, ale zároveň zůstávat sám sebou. Naopak přehnaná empatie znamená, že místo sdílení emocí druhého člověk začne jeho bolest prožívat jako svou vlastní. Tak vzniká fenomén emočního přetížení, který je dnes typický hlavně pro citlivé, vnímavé lidi. Tedy pro ty, kteří chtějí pomáhat, zachraňovat nebo napravovat svět kolem sebe. Empatik se snadno stane „houbičkou“, která nasává nálady a starosti ostatních. Když mu někdo vypráví o svém trápení, odchází z rozhovoru unavený, prázdný a sám potřebuje oporu. To, co začalo jako laskavost, končí jako únava z přílišné citlivosti.
Kořeny přehnané empatie
Za přehnanou empatií často stojí hlubší psychologické vzorce. Lidé, kteří se v dětství naučili, že lásku si musí zasloužit péčí o druhé, bývají v dospělosti náchylní k tomu přebírat odpovědnost za pocity ostatních. Mají vnitřní program: když se budou starat o druhé, budou přijati. Problém je, že empatie se pak stává prostředkem sebehodnocení. Pokud se druhý cítí špatně, mají pocit, že selhali. A tak se snaží ještě víc naslouchat, ještě víc pomáhat, až ztrácí schopnost rozeznat, co je jejich a co už ne. Tento přístup je dlouhodobě neudržitelný. Emoce druhých se stávají těžkým batohem, který empatik nese, i když mu nepatří.
Empatická únava a její důsledky
Chronické přetížení emocemi druhých se dnes popisuje jako compassion fatigue – únava ze soucitu. Setkávají se s ní často lidé v pomáhajících profesích: terapeuti, zdravotníci, učitelé. Ale i v běžném životě se s ní potýká mnoho lidí, kteří mají silný sklon pomáhat. Příznaky jsou typické: pocit prázdnoty, podrážděnost, apatie, ztráta radosti ze života. Člověk má dojem, že dává stále víc, ale přesto to nestačí. Vzniká paradox: čím víc se snaží být nápomocný, tím víc se odpojuje od sebe. A bez kontaktu se sebou není možné druhému skutečně pomoci.
Empatie bez hranic přestává být empatií
Skutečná empatie totiž nespočívá v tom, že poneseme cizí bolest, ale že jí dokážeme porozumět a být s druhým v jeho prožívání. To vše, aniž bychom se v tom ztratili. Aby byla empatie zdravá, musí stát na hranicích. Je rozdíl mezi tím být s někým v bolesti a stát v ní místo něj.
Empatický člověk si musí dovolit odstup. Potřebuje říct: „Rozumím ti, ale tvoje bolest není moje.“ Tento postoj není chladný, naopak umožňuje být přítomný s klidem, ne s panikou. Teprve tehdy se empatie stává skutečnou silou. Ne záchranou, ale porozuměním.
Jak si chránit vlastní energii
Prvním krokem je uvědomit si, že mít empatii neznamená mít zodpovědnost za všechny. Je důležité učit se rozlišovat, kdy pomáhám z lásky a kdy z pocitu viny nebo strachu z odmítnutí. Někdy je největší pomocí nechat druhého projít si jeho bolestí, místo abychom ji za něj převzali. Pomáhá i práce s tělem a dechem – techniky uzemnění, meditace, čas o samotě. Empatický člověk potřebuje prostor, kde se může vyčistit od cizích emocí a znovu se napojit na sebe. Zralá empatie není o přebírání bolesti, ale o pochopení jejího smyslu. Když se empatie spojí s moudrostí, vzniká soucit – schopnost být druhému nablízku, aniž bychom ztráceli vlastní sílu. Taková empatie neláme, ale posiluje.
Empatie s mírou tedy neznamená menší citlivost, ale větší vědomí. Znamená to vnímat svět s otevřeným srdcem, ale s pevnou půdou pod nohama. Protože skutečně pomáhat může jen ten, kdo sám stojí pevně.
Zdroje a doporučená literatura:
Kristin Neff: Self-Compassion (HarperCollins, 2011)
Proč nás nový vztah dokáže strhnout jako lavina se dočtete v tomto článku.
