Článek
Konstitutivním principem civilizace vycházejícím z ontologického individualismu je individuální svoboda, zajišťovaná působením struktury neutrálních abstraktně-formálních neteleologických pravidel. Civilizace je evolučním procesem vytvořený morální řád osobní nezávislosti a zároveň osobní odpovědnosti za vlastní život, kde schopnost kritického a kreativního myšlení je existenční nutností. Nákladem svobody jsou tedy nároky na udržování integrity vlastní existence. Atributem civilizace je právo člověka jako sebeúčelu na svrchované vlastnictví svého života a legálně nabytého majetku, jehož nepodmíněná dispozice je garantem nezávislosti. Transcendentní oporou civilizace se stalo západní křesťanství s univerzální ideou individuální spásy. Ekonomickým subsystémem civilizace je trh, kterého hybatelem je inovativní kreativita svobodných tržních subjektů dodržujících pravidla a závazky, což společně tvoří nezastupitelné předpoklady efektivní tvorby bohatství. Nutností pro nepřetržité existování civilizace je odpovědnost za budoucnost, která spočívá ve vytváření příznivých podmínek pro následující generace prostřednictvím kumulace znalostí a kapitálových statků, včetně zamezování tvorby veřejného dluhu. Toto vše vyžaduje nízké časové preference stimulující investice. Rovněž nezbytná je funkčnost institucí rodiny a dědického práva.
Nomokratická liberální společnost primárně postihuje agresi vůči individuu jako základní sociální entitě. Toto je jediné možné východisko permanentního mírového společenského soužití, které z principu neumožňuje ani vytváření skupin vnitřně represivních či uskutečňujících agresi vůči skupinám ostatním. Kolektivy v liberálním řádu bývají sdružení mající vlastní pravidla, která však musejí respektovat všezahrnující obecná, abstraktně vymezená individuální práva. To však nemůže vylučovat nezbytnost instituce centralizované obrany řádu proti nepřátelské vnější agresi. Civilizace vyznačující se individualistickou heterogenitou nemá žádné kolektivní cíle. Pro její přežití ale musí existovat obecně sdílené přesvědčení o společenské nadřazenosti vlastního liberálního řádu a rovněž všeobecné odhodlání jej všemi prostředky bránit. Mírové soužití s neliberálními společnostmi je možné, v době globalizace dokonce i nezbytné, avšak nelze tolerovat a připouštět z jakýchkoliv důvodů jejich diasporické pronikání do vlastních struktur. Civilizace ale včlení a absorbuje každý subjekt, který přijímá a respektuje její pravidla. Každý takový je ve smyslu univerzálních hodnot civilizace i jejím přínosem. A každý jedinec má rovněž svoji jedinečnou a neopakovatelnou individualitu a vlastní potenciál. Definičními charakteristikami civilizace tedy jsou svoboda, prosperita a mír.
Civilizace spontánně vyrostla v anticko-křesťanské Evropě a dále se osadnickou migrací rozšířila do Ameriky, aby utvořila euroamerickou základnu, a potom zakotvila v Austrálii a na Novém Zélandu. Její atributy se po druhé světové válce projevují v důsledku amerického vlivu v Japonsku a Jižní Koreji, tedy v zemích se specifickými institucemi. Civilizačním ostrůvkem v islámském moři je Izrael. Jádrem civilizace je anglosaský svět se silnými tradicemi individualismu a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Postup civilizace v západovýchodní evropské ose se zastavil v místech končícího vlivu západního křesťanství.
Pravoslavné ruské impérium, přestože jeho hlavní část geograficky leží v Evropě, k civilizaci, jejíž principem je individuální svoboda, již nepatří. V autokratickém Rusku jakýkoliv jedinec nemá zajištěna žádná práva. V Rusku vládnout znamená i vlastnit. Podstatou je vertikála moci. Z tohoto důvodu je kolektivistická ruská společnost i silně rovnostářská. Poddaným bez garantovaných práv je stejně tak mužik, jako jeho majitel, carův služebný šlechtic. Druhý muž stalinského Ruska, v celé zemi obávaný Lavrentij Berija se v přítomnosti Stalina stával šaškem k pobavení.
Ruský kolektivismus nezná ani západní individuální vinu a individuální odpovědnost. Kolektivními jsou i náboženský mystický prožitek a extáze zjevení. Kolektiv je ontologické východisko. Ideálem je homogenita. Rusové jsou fatalističtí, snášejí i obrovské strádání a drtivý mocenský útlak. Přitom svoji sebeúctu hledají v sebeobětování pro velikost a slávu svého utlačovatele, tedy ruského impéria, kdy dokážou prokazovat i nesmírné hrdinství. Dnes můžeme sledovat jatka speciální vojenské operace, když nevycvičený ruský branec se stává biologickým vojenským materiálem, který je třeba nepřetržitě doplňovat. Putinovské Rusko je jezdec, jenž nemůže zastavit. Přestane šlapat a zřítí se. Individuální život nemá hodnotu. Projevuje se mystická identifikace s ruskou zemí, jakožto nadpozemskou silou zachraňující svět před západní dekadencí. Posláním ruského mesianismu je boj za Pravdu, kterému mohou a musejí sloužit i jakékoliv účelové, univerzální morálce nepodléhající lži. Kolektivní identitu podporuje i nacionalismus, spíše imperiální než etnický, i když hegemonem je vždy Velkorus.
Ruský člověk je schizofrenický, dokáže obelhávat a okrádat stát, zároveň však jej adorovat. Uctívá svého vládce, který za své zkorumpované úředníky nikdy nemůže. Vláda Rusa brutálně utlačuje, ale přesto je na ni hrdý. Když však vertikála moci ochabuje, nebo se dokonce rozpadá, tak se hned vynořuje tradiční ruský nihilismus a anarchické kořistnictví. Vzápětí se však dokáže sentimentálně dojímat nad svým těžkým osudem. Svoje strádání svádí na intriky okolního nepřátelského světa, i když má téměř vždy ruskou endogenní příčinu. Po období rozvratu a smuty ale opět pokaždé s naléhavou nutností dochází k obnovení diktatury. Tou je i putinovský fašismus. Ruské tradiční instituce jsou po staletí petrifikované.
Ruské impérium je politickým dědicem mongolsko-tatarské Zlaté hordy, která Rusko dvě stě let ovládala. Po jejím rozpadu moc převzala moskevská knížata, jež před tím s Mongoly kolaborovala a pro ně i vybírala od obyvatel tribut. Moskva převzala rovněž mongolské metody vládnutí a útlaku poddaných a tím také naplňovala mongolský politický odkaz. Mongolové požadovali poslušnost, avšak náboženství Rusů je nezajímalo. Moskevská knížata potom mohla služebnou pravoslavnou církev ideologicky využívat ve svůj prospěch. Tak mohla být Moskva zcela absurdně deklarována jako třetí Řím. Ruské impérium rovněž založilo modus své existence na územní expanzi. Rozdíl však byl v tom, že migrující mongolští pastevci k obsazeným územím nezískali emocionální pouto, kdežto ruští zemědělci měli k půdě silný existenciální vztah. Tu sice jako vyčerpanou byli nuceni často opouštět, ale už navždy ji považovali za svou. Další kolonizací se pak prohlubovala ruská imperiální mentalita.
Extenzivní forma ruského rozvoje znala pouze výrobní faktory půdy a práce, rozvinutý výrobní faktor kapitálu v důsledku absence nepodmíněného soukromého vlastnictví vždy chyběl, což je hlavní důvod tradiční ruské ekonomické zaostalosti. V Rusku neexistovala samosprávná svobodná města nezávislých vlastníků kapitálu, tak jako v západní Evropě. Výjimkou byl Vikingy založený Novgorod, jehož rozvoj byl ukončen moskevskou okupací. Možnosti kapitalistického vývoje sílící na přelomu 19. a 20. století v době ministra financí a pozdějšího premiéra Sergeje Witteho pak udusila bolševická revoluce. Ani současná fašisticky strukturovaná Ruská federace s politicky podmíněným vlastnictvím nemůže rozvíjet standardní kapitalistický potenciál. Odvěké ruské kolektivistické instituce, kdy nezávislé soukromé vlastnictví je považováno ve své podstatě za asociální jev, fatálně brání konstituování prosperující heterogenní společnosti schopné efektivně generovat bohatství.
Na evropském kontinentu se tedy vyvinuly dvě rozdílné kulturní, sociální a ekonomické entity. Na Západě je to civilizace založená na individuální svobodě a nezávislosti, na Východě pak kolektivistický autoritářský systém, nabývající formy diktatury, až totality. Fašistické jevy se objevovaly i na Západě, v jejich extrémní formě však byly zlikvidovány. Anticivilizačně působil i tradiční německý militaristický etatismus.
Západ hrozbu ruské brutální síly vždy vnímal, rovněž si ale byl vědom své technologické převahy. Předmětem jeho zájmu vždycky bylo i ruské nerostné bohatství. Racionalistické Evropany dráždivě přitahují též bizarnosti ruského života a expresivnost ruské literatury, jejíž autoři se zase často ambivalentně konfrontují s evropskou kulturou. Komplikovaný vztah Rusů k Západu tvoří významný motiv jejich tvorby. V podstatě však Západ hleděl na Rusko s odtažitou lhostejností, nikdy neměl potřebu se s ním kulturně poměřovat. Rusko ani nedisponuje měkkou silou, žít v ruské realitě je pro standardního Evropana nepřijatelné. Výjimku ve vnímání Ruska tvořili ortodoxní marxisté zhrzení ze zrady západoevropské dělnické třídy, která vyměnila proletářskou revoluci za kapitalistický konzum. V bolševismu viděli svoji ztracenou naději.
Kdo však vždy k sobě vzájemně inklinoval, byly německé a ruské autoritářství. Známý byl velký obdiv ruských carů k pruským králům. Rusko a Prusko spolu s habsburskou monarchií dirigovaly po Vídeňském kongresu jako Svatá aliance koncert národů. Rusko a Německo sdílely společný antiliberální odpor k údajné anglosaské obchodnické, povrchní mentalitě, která podle nich postrádala transcendentní duchovnost. Hlavním motivem k sebepřesvědčování o jejich duchovní nadřazenosti byla ale jejich frustrace ze zaostalosti vůči anglosaskému světu. Tu německou postřehl už Hegel. Pro Rusy i Němce je společný i voluntarismus, který často ignoruje zákony kauzality. Němce kdysi ovládala obsese vojensky si podmanit svět, v současnosti mají své „Energiewende“ a „Wir schaffen das“. Ruští bolševici chtěli leninsky obracet toky řek a vládnout větru a dešti. Oba národy mají i mystický vztah k dobývání dalších území. Němcům tenkrát šlo o Lebensraum, tedy získání životního prostoru, Rusům o nekonečné rozšiřování širé Rusi. Společné zájmy a postoje pak vyvrcholily paktem Molotov-Ribbentrop, na jehož základě si oba státy už poněkolikáté rozdělily i Polsko. Vše ale nakonec skončilo smrtelným střetem obou totalit, který vyústil rozdrcením té německé v krutém ruském stepním mrazu, což ostatně už zakusil před více jak sto lety Napoleon. Nedávné Německo pak dokázalo dospět k závislosti na ruské ropě.
Jestliže zájem tradičního Západu o Rusko je v podstatě povrchní, pro Rusy Západ představuje referenční bod, vůči němuž se úporně vymezují a hledají svoji identitu. Rusko touží po respektu a uznání své velikosti a světového významu, chce budit strach. Rusové bolestně vzpomínají na poválečné stalinské a sovětské doby, kdy Sovětský svaz byl velmocí v bipolární světové dominanci. Velká vlastenecká válka je pro ně dodnes středobodem nostalgie. Ve skrytu však permanentně pociťují svoji zaostalost. Přitom si nepřipouštějí, že je to důsledek historicky nepřekonatelných institucionálních překážek. Jsou naopak přesvědčeni, že kolektivní Západ usiluje o zničení Ruska, které pro něj z důvodu ruské duchovní nadřazenosti a mravní převahy představuje smrtelné morální nebezpečí. A právě soustavný tlak nepřítele má být důvodem ruských sociálně-ekonomických potíží, které však mají chronické vnitroimperiální příčiny.
Pakliže Západ primárně žádnou nepřátelskou činnost vůči Rusku nevyvíjí, tak naopak putinovská diktatura vede proti liberální společnosti systematickou hybridní válku, která je i velmi úspěšná. Je to proto, že na rozdíl od po staletí se neměnícího zkamenělého euroasijského impéria, jehož měkká síla je nepřetržitě mizivá, prochází proměnou civilizace. Dnes můžeme hovořit o pozdní době civilizační, či možná už o době postcivilizační. Lze se dokonce domnívat, že civilizace může být pouze přechodným jevem v dějinách lidstva.
Charakteristickým znakem postupujícího úpadku civilizace je stupňující se tenze mezi svobodou a rovností jako určujícími atributy civilizace, kdy dochází k jejich pojmovému regresu. Tato tenze má svoje kořeny v 18.století. Je to napětí mezi idejemi rovnosti francouzské revoluce a idejemi svobody skotského liberalismu. Od ontologického individualismu s formálním vymezením individuální svobody, která je neoddělitelně spjata s individuální odpovědností, se dostáváme k arbitrárnímu, politicky motivovanému definování dosud diskriminovaných skupin a kolektivů, jimž jsou rovněž arbitrárně přisuzována práva, která musí naše humanistická společnost zajišťovat. Také rovnost již nevychází z abstrakce rovného zacházení, ale mění se v rovnost konkrétní, tedy z rovnosti příležitostí v rovnost statusů a výsledků. Pro vítězící rovnostářskou mentalitu není rozhodující celková úroveň prosperity liberální společnosti, nýbrž majetkové, statusové a příjmové rozdíly mezi jejími členy.
Zásadně se mění role demokratického státu. Z garanta fungování neutrálních, obecných pravidel jako principu spravedlnosti se stává mocenský orgán, plnící politická zadání zájmových skupin. Rozšiřování demokracie vrcholící všeobecným hlasovacím právem umožňuje demokraticky korektní politické dobývání renty voličskou majoritou.
Samotná instituce demokracie je prostřednictvím pravidelných voleb nástrojem umožňujícím eliminovat nebezpečí autoritářské zvůle. Demokracie je podobně jako Boží svět příležitostí, sama o sobě však není hodnotou. Je to procedura, jejíž konkrétní výstup závisí na hodnotách, idejích a předvídavosti voličů. Preferencím voličů odpovídají i profily zvolených politiků. Příkladem liberální demokracie nezávislých a sebevědomých vlastníků jsou Spojené státy první poloviny devatenáctého století, naopak demokracie frustrovaných německých voličů přivedla k moci Hitlera. Poválečné volby v zemi s tradičním antielitářstvím vyhráli u nás v roce 1946 komunisté, což fatálně ovlivnilo vývoj Československa na dalších několik desetiletí. Dosavadní vlajková loď demokracie a svobody zvolila nejmocnějším mužem planety infantilního, narcistního, chaotického a mentálně nesrovnaného autoritáře, kterému svět pochlebuje. Je deprimující, jak destruktivní moc jedné nekompetentní osoby může ovládat zemi s nejrozvinutějšími liberálními institucemi. Požadavek pro zavedení různého stupně autoritářství je dnes všeobecným demokratickým trendem.
V období po druhé světové válce se demokratický svět vyznačuje ústupem liberální demokracie ve prospěch demokracie sociální. Systém směřuje k regulacím, intervencím, byrokratizaci jako průvodnímu znaku hypertrofie etatismu, většímu přerozdělování a nakonec k nezadržitelnému zadlužování, kdy strmě rostou časové preference a ztrácí se odpovědnost vůči následujícím generacím. Burkeův étos spojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti byl nahrazován keynesiánským morálním nihilismem, podle něhož se nás budoucnost netýká. Vyvíjejí se korporativistické modely. V poválečné době dominuje státně-průmyslový korporativismus s triumvirátem státu, zaměstnavatelů a odborů jako zástupců zaměstnanců. Tuto kooperaci však časem začaly silně narušovat společenské změny. Pilíř systému sociální demokracie, nositel výrobního faktoru práce, tedy dělnictvo a zaměstnanci hromadného zpracovatelského průmyslu, přichází v důsledku účinku globalizace o své pozice. Právě překonané, ale stále mocné korporativistické spojení bránilo strukturálním změnám, které by umožňovaly přecházení hromadné průmyslové výroby do sféry produkce s vyšší přidanou hodnotou. Import levného, především východoasijského zboží sice zamezoval růstu inflace, avšak zároveň poškozoval tradiční průmyslové zaměstnance materiálně a z důvodu ztráty prestiže také morálně a kulturně. V důsledku státního zadlužování pak dochází k transformaci korporativistické struktury ze státně-průmyslové na státně-bankovní, kdy banky vykupují státní dluh a stát zase nepřipustí jejich případný pád. Je to doba institucionálního morálního hazardu.
Stávající průmyslová sociální demokracie postupně ustupovala rovněž etatistickému pseudoliberálnímu progresivismu, který vycházel z odlišných sociálně-kulturních podmínek. Vytvořil se establishment vyrůstající z akademicko-mediální sféry, jenž úspěšně pronikal do vedení tradičních politických stran, které se i pro svou hodnotovou vyprázdněnost přestaly od sebe odlišovat. Rozšiřovala se státní sféra, jež je dnes voličskou oporou mainstreamového progresivismu. Ten, aby si zachovával i přízeň dosavadní voličské majority, populisticky udržoval přetížené přerozdělování „tištěním peněz“, což neustále stupňuje fiskální napětí. Vzniká i nové korporativistické spojení, a sice státně-digitální, kdy dochází mezi vládou a technologickými korporacemi ke vzájemné podpoře. Na jedné straně mírnější regulace, na druhé vládě příznivější obsah. Snahou vládnoucího gnostického progresivismu je zkrocení a osedlání kapitalismu, kterému je umožňováno za podporu progresivistických politických cílů generovat zisk. Progresivismus pojímá kapitalismus instrumentálně.
Přes veškerou snahu o udržení sociální stability se západní společnost v podstatě rozštěpila na dvě kulturně znepřátelené, avšak svým charakterem stejně etatistické větve: frustrovanou národně-konzervativní a intelektuálskou progresivisticko-aktivistickou. Skutečný liberalismus a skutečný konzervatismus jsou na okraji.
Rusko, jež vede proti svému západnímu nepříteli hybridní válku, dovede všechny slabiny, rozpory a pukliny Západu efektivně využívat. Západ zná, vždy se s ním konfrontovalo. Morálně oslabený a hodnotově erodující Západ účinnosti ruské subverze sám výrazně napomáhá. Voliče přitahující státní paternalismus rozleptává opěrný pilíř liberální společnosti střední třídu, jejímž atributem je nezávislost na státu. Populistický a infantilizující paternalismus, který pečuje a dohlíží, zásadně destruuje individuální intelektuální schopnosti, kdy kritické a kreativní myšlení již není existenčně nezbytné. Lidé se necítí zodpovědní za své nedostatečnosti a svá selhání. To vše usnadňuje dezinformační a konspirativní manipulaci. Objektivní pravda se nehledá, nebo dokonce neexistuje, hodnotově i kognitivně pohodlný relativismus neklade na člověka morální, ani intelektuální nároky. Paternalismus vede k pasivitě. Zároveň ale klienti paternalistického státu blahobytu bedlivě střeží svoje nároky. Přejí si však ještě víc. V postliberální době, kdy přirozené elity byly nahrazeny establishmentem, žádají i uznání a prestiž. Rawls požaduje i zespolečenštění talentů. Při rozpadání liberálních hodnot roste poptávka po přímočarých autoritářských řešeních složitých problémů. Pro západní antiliberalismus je inspiračním zdrojem Putinovo Rusko. Autoritářský systém není pouze vhodnější společenské zřízení, nýbrž již jediné možné. Svoboda není alternativou k bezpečí a jistotě, není ani relevantní hodnotou.
Stále početnější západní odpůrci liberalismu mají v ruském pseudokonzervatismu potěmkinovskou oporu. Nevadí jim, že konstitutivním znakem konzervatismu je respekt k soukromému vlastnictví. Dnes převažuje rousseauovská idea, že individuální vlastnictví má sloužit celé společnosti. Kritéria pak definuje stát. K ruskému fiktivnímu konzervatismu inklinují národní konzervativci i mnozí církevní představitelé, i když ruské pravoslaví bylo vždy podřízeno vládě, což v plné míře platí i za Putina. Mnoho západních gnostiků pak závidí ruskému autoritářství jeho možnosti mocensky prosazovat ideje.
Specifická je nostalgie některých frustrovaných vrstev v bývalých východoevropských sovětských satelitech. Vzpomíná se na rovnostářskou spravedlnost, kdy postavení jedince bylo závislé především na míře aktivně projevované loajality. Tato nenáročná cesta byla zcela demokraticky umožňována každému. Někdy stačilo pouhé vědomí této možnosti. Liberální tržní systém diferencuje a tím neodvratně destruuje rovnostářskou homogenitu, na kterou nostalgici tak vzpomínají. I malé rozdíly frustrují egalitářskou mentalitu.
Současné Rusko přes všechny úspěchy v hybridní válce proti oportunistickému Západu nemá před sebou žádnou budoucnost. Systém, jehož ekonomická existence je primárně závislá na cenách fosilních surovin a jehož imperiální mentalita devatenáctého století vede k ničení svých lidských a materiálních zdrojů válečnou zkázou, apodikticky směřuje k implozi. Zoufalé úsilí ponížené a frustrované diktatury o její oddálení však ještě může zatřást světem.
Smráká se ale i nad Západem. Étos svobody, ve kterém se zrodil, zaniká. Civilizaci dusí etatismus. Paradoxem však je, že právě hédonická konzumní mentalita ochablého Západu může svobodu ještě zachránit. A to proto, že stále více dematerializované bohatství, na které jsme si tak zvykli, lze efektivně vytvářet pouze na základě fungování svobodného trhu, tedy působením svobodných, erudovaných a na státu nezávislých tržních subjektů.
