Článek
Protagonistu a zároveň vypravěče románu Nebe (Odeon, 224 s.), čtrnáctiletého středoškoláka, poznává čtenář pod přezdívkou Šilhavec, kterou mu dali spolužáci. Kvůli tomu je také ve škole objektem šikany. Chlapec mlčky v osamění trpí, dokud nenaváže přátelství se spolužačkou Kodžimovou – ta jediná dokáže pochopit, co prožívá, protože je rovněž terčem šikany. Svět osamělého, do sebe uzavřeného chlapce se rázem změní, když má možnost sdílet své trápení, diskutovat o důvodech šikany, morálce šikanujících, ale i obětí. Kodžimová Šilhavce přiměje, aby se zamýšlel nad vlastní pasivitou tváří v tvář násilí, a přisuzuje morální převahu, ba i jisté vítězství těm, kdo se stávají oběťmi… Mieko Kawakami (* 1976), držitelka Akutagawovy či Tanizakiho ceny, je považována za nejvýraznější japonskou spisovatelku současnosti. Bestsellerem se stal její román Prsa a vajíčka (č. 2021), který vyšel v Japonsku roku 2019 pod názvem Letní příběhy. Román Nebe z roku 2009 jí vynesl ocenění nejen doma, ale v anglickém překladu se dostal i do nejužšího výběru na Mezinárodní Bookerovu cenu za rok 2022. Přeložila Klára Macúchová, doslov napsala Veronika Abbasová.
Román 24 osobností Billyho Milligana (Argo, 528 s.), napsaný podle skutečných událostí, o prvním člověku, který byl americkým soudem osvobozen z důvodu rozdvojené osobnosti, přestože spáchal vážný zločin. Tento člověk měl osobnost roztříštěnou na dvacet čtyři tyranů. Jeden z nich byl zlodějíček Philip, další Kevin, zloděj a dealer drog. Jinou byla Adalana, osamělá lesbička, jež používala Billyho tělo ke znásilňování. Zato osmiletý David se staral o jeho neustálou bolest a utrpení. A byli v něm i další muži a ženy, jakož i Učitel, který je všechny svedl dohromady. V této knize vycházející ze skutečného případu se s každou z těchto tyranských osobností čtenář setká – vstoupí tak přímo do oka uragánu jedné rozpolcené mysli. Autor oceňovaného románu Růže pro Algernon Daniel Keyes (1927–2014) se narodil v New Yorku do židovské rodiny. Když se zapsal na univerzitní studium, nastoupil k servisní složce Amerického námořnictva a pracoval jako správce pokladny na různých tankerech. Poté se vrátil do New Yorku a vystudoval na bakaláře psychologie. Po studiu nastoupil do nakladatelství Atlas Comics (pozdější Marvel Comics), kde pracoval jako redaktor pod samotným Stanem Leem. Sám začal publikovat sci-fi a hororové povídky, mezi nimiž byla i Růže pro Algernon vycházející z náčrtu scénáře pro komiks a později rozšířená do podoby románu, který se stal v roce 1968 předlohou filmu Charly. – Vychází v překladu Jiřího Hanuše.
Politická korektnost představuje kontroverzní jev, který se i v českém prostředí stává předmětem vyhrocených debat o politice, společnosti, kultuře i umění. Publikace s názvem Nekorektní literatura (Academia, 182 s.) a podtitulem „Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci“ si klade za cíl prozkoumat reakci českého literárního pole na požadavky spojené právě s politickou korektností. Jejím autorem je bohemista a komparatista Stefan Segi (* 1982), působící v Oddělení pro výzkum literární kultury Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde se zabývá výzkumem populární kultury a sociální regulace současné české literatury. Korektnost přitom nechápe jako výhradně restriktivní jev, ale jako nesmírně komplexní a produktivní sociální fenomén, který utváří poetiku „nekorektních“ literárních textů a vyvolává debaty o smyslu a povaze české polistopadové literatury. Studie, které tvoří jádro knihy, se vedle oblasti vysoké literatury či tvorby pro děti a mládež nevyhýbají ani populární literatuře, například akční fantastice či tvorbě Vlastimila Vondrušky.
Vyjít z domu do zahrady ve společnosti těchto básní znamená vstoupit do znepokojivého světa, kde se čtenář zabydlí dřív, než zjistí, že se nemá kam vracet. Sametoví inkoustoví netopýři jemně znásilňují básně v růžových hlemýždích ulitách. Slova omamně voní a mají prudkou, nebezpečnou, mírně jedovatou chuť. Podivuhodné lektvary z nezvyklých přísad vaří ve sbírce Divoké papíry (Fra, 264 s.) divná slečinka a zároveň jedna z prvních dam jihoamerické literatury Marosa di Giorgio (1932–2004), uruguayská spisovatelka považovaná za jeden z nejosobitějších básnických hlasů Latinské Ameriky. Byla potomkem italských a baskických přistěhovalců, narodila se v uruguayském Saltu. Extravagantní žena přitahovala pozornost od dětství navzdory vrozené plachosti. Nikdy se nevdala ani neměla děti. Dlouhé hodiny trávila o samotě v montevidejském baru Sorocabana, kde kouřila navlečená v těsné sukni a v botách na vysokých podpatcích. Vystřídala několik zaměstnání, od herečky přes novinářku společenské rubriky po úřednici. Zároveň žila ve světě, který sama vytvořila, plném znepokojivých tvorů a rostlin živených přízračnou sexualitou. Sametoví inkoustoví upíři v něm jemně znásilňují básně v růžových hlemýždích ulitách. Slova omamně voní a mají prudkou, nebezpečnou, mírně jedovatou chuť. Od devadesátých let se autorčino dílo vydávalo pod názvem Divoké papíry. V její tvorbě kritika nalézá spřízněnost s evropským surrealismem, často čerpá z motiviky dětství, přírody a mytologických dějů. Během života vydala na dvě desítky knih, za něž získala řadu literárních cen. – Svazek uspořádal, přeložil a doslovem doprovodil Petr Zavadil.
„Když Christopher Hitchens dopsal svou knihu Bůh není veliký, poslal mi ji, abych si ji přečetl, a já mu řekl, jen napůl v žertu, že má v názvu jedno slovo navíc; bylo by užitečné, kdyby vymazal ‚veliký‘.“ Touto větou otevírá proslulý spisovatel svůj esej Instinkt svobody. V kolekci brilantně napsaných textů z let 2003–2020, nazvané Jazyky pravdy (Paseka, 512 s.), se Salman Rushdie (* 1947) profiluje nejen jako oddaný obhájce svobody slova a umělecké výpovědi, ale především jako znalec světového písemnictví a kultury. Věnuje se velkým literátům 20. století z rodu Kurta Vonneguta nebo Samuela Becketta, srovnává Shakespearovo mistrovství se Cervantesovým, na příkladu Aje Wej-weje, Pussy Riot či Roberta Saviana ukazuje, jakou roli hraje v tvorbě odvaha. Nechybí ani příspěvky, které se věnují dopadení bin Ládina nebo koronavirové pandemii. Rushdie vždy píše s vášnivým zaujetím pro styl, ve kterém se prolíná přesnost pozorování s bohatou obrazností. A se smyslem pro pravdu, bez ohledu na to, jak riskantní může být. – Vychází v překladu Martiny Neradové.
Idylické dětství pro desetiletého Maxe skončí okamžikem, kdy nastoupí do chlapeckého internátu. Namísto pohádkové svobody, jíž si užíval na dědově statku, se ocitá ve světě plném nepochopitelných pravidel, kde co chvíli hrozí nejrůznější tresty. Zároveň ale nachází oporu díky skupině spolu žáků, již pevně drží při sobě. O řadu let později, když už Max i jeho kamarádi stojí na prahu dospělosti, vyjde najevo tajemství o tom, co se kdysi ve škole dělo, a znovu je připoutá k sobě řadou tíživých otázek. Kdo o čem věděl, a odkdy? A kdo bude trvat na tom, že je nutné zjednat spravedlivou nápravu, ať je to všechny stojí, co to stojí? V románu Anglické obludy (Argo, 328 s.), který překlenuje několik desetiletí od 80. let 20. století, se rozvíjí příběh o poutech mezi muži – o těch tvořených náklonností a skutečnou péčí, ale i o těch zcela zničujících. Britský prozaik James Scudamore (* 1976) je autorem čtyř románů, v nichž kritika i čtenáři opakovaně vyzdvihují výrazný, nenásilně čtivý a zábavný styl a zároveň pozornost k různým bolavým místům soudobé společnosti. Za první knihu The Amnesia Clinic (2007) získal vedle několika jiných ocenění i Cenu Dylana Thomase a vysloužil si nadšenou pochvalu od Hilary Mantelové. V roce 2009 následovala Heliopolis, jež mu vynesla nominaci na Man Bookerovu cenu. Autorova zatim poslední kniha Anglické obludy z roku 2020 se dotýká dopadů fyzického a sexuálního zneužívání chlapců na anglické internátní škole, ale i osvobodivého účinku ryzího přátelství. – Do češtiny knihu přeložil Ladislav Nagy.
V těle matky se ještě dlouhé roky po porodu nacházejí buňky dítěte a platí to i naopak. Mateřství dělá z žen nestvůry – spojuje částečky několika stvoření do jednoho prapodivného organismu… Ovdovělá šedesátnice Marie, která žije v nájmu a přivydělává si hlídáním dětí, vdává svou dospělou dceru Rózu. Ve chvíli, kdy ji po obřadu popřeje hodně štěstí, cítí, že o ni nadobro přišla. Důchodový věk, nedostatek peněz a pocit, že se stává neviditelnou, ji nutí hledat cesty, jak brát samu sebe zase vážně. Róza se připravuje na vlastní mateřskou roli a zároveň objevuje, že svým blízkým porozumíme teprve tehdy, když o nich začneme vyprávět. Autorkou prózy Těla (Listen, 200 s.) je Klára Vlasáková (* 1990), dramaturgyně, publicistka a scenáristka spolupracující dlouhodobě s Českou televizí nebo Českým rozhlasem, pro který píše rozhlasové hry a povídky i komentáře. Za svůj scénář k filmu Běžná selhání byla nominována na Cenu české filmové kritiky, snímek měl světovou premiéru v roce 2022 na filmovém festivalu v Benátkách. Ocenění se dočkal i hraný podcast Neklid, natočený podle jejího scénáře na Radiu Wave. S ilustrátorkou Juliánou Chomovou připravila grafickou novelu Spiritistky, v roce 2020 vyšel její románový debut Praskliny.
7 květnových knižních tipů
A protože u nás nyní přišly do módy longlisty (viz Magnesia Litera nebo Cena Jiřího Ortena), přidávám ještě pár dalších knižních tipů:
Jisroel Ješaja Singer: Rodina Karnovských (Argo, přel. Gita Zbavitelová)
Adéla Knapová: Zbabělé zápisky z ukrajinské války (Fra)
Radim Kopáč (ed.): Příšerná hostina (Slovart)
Jan Potocki: Dobrodružství Alfonse van Worden (Malvern, přel. Petr Motýl)
Sofia Samatarová: Cizincem v Olondrii (Host, přel. Jakub Němeček)
