Článek
Byla doba, kdy jsem nechápal mojí babičku, která mi na dotaz, co by si přála k Vánocům, odpovídala vždy stejně: „Nic, já všechno mám. Hlavně za mnou přijeďte vy. Jste moje rodina.“ Jak to? Proč si nepřeje třeba novou televizi nebo telefon? Pračka jí v koupelně taky tancuje čardáš, o vysavači, který do místnosti spíš práší, než že by vysával, ani nemluvím. Uplynulo pár let a rozumím ji velice dobře.
Chudoba, kam se podíváš
Byl jsem totiž před několika lety s organizací Adra v Bangladéši. Dokumentoval jsem tam projekt Banglakids, který měl za úkol pomoci dětem navštěvovat školu. Povinná školní docházka je v Bangladéši sice zdarma, takže peníze nejsou potřeba, ale reálná situace v zemi je velmi složitá. Chudí rodiče nechávají děti raději doma, aby se staraly o mladší sourozence nebo mohly pomáhat na poli. Peníze tak sloužily spíše jako pomoc k tomu, aby dítě mohli do školy uvolnit.
Obraz, na který nikdy nezapomenu
Při jedné návštěvě slumu Chalantika v Dháce jsem fotil jako zuřivý reportér. Nepředstavitelná chudoba, zápach, ubrečené hladové děti, výkaly, divocí psi, zoufalé matky, které nabízely svoje ani ne desetileté děti za pár dolarů. Slzy mi tekly po tváři, bylo to strašné. Ten zážitek mi z paměti nikdy nezmizí.
Elma. Smutnější dítě jsem neviděl
Elma
Večer jsem si prohlížel, co jsem ve slumu nafotil, a najednou jsem ji na jedné fotce uviděl. Elmu. Sotva šestiletou holčičku s nádhernýma, ale strašně smutnýma, očima. Zamiloval jsem se do ní a měl jsem hned jasno. Musím ji ze slumu dostat. Bylo to strašně složité. Mnohem složitější, než jsem si představoval, ale podařilo se. Elmu přijali do jedné křesťanské školy, kde dostala školní uniformu, pravidelně teplé jídlo, školní pomůcky, teplou a suchou postel. Z obyčejného sešitu a pastelek měla neskutečnou radost. Občas mi ze školy pošlou fotku. Elma se směje a je šťastná. A i když mi tenkrát všichni říkali: „O co se to snažíš, vždyť takových dětí tam jsou desítky tisíc…“, stálo to za to. Prostě stálo.
Nenadávejme. Máme se jako v pohádce
Proč to píši? Tehdy jsem si totiž uvědomil, že i když u nás, uprostřed Evropy, pořád na něco nadáváme, žijeme si tady ve strašném blahobytu. V takovém blahobytu, že si určitě každý z nás může dovolit přispět těm, kteří nemají to nejdůležitější, co je ke šťastnému životu potřeba. Milující rodinu. Takových dětí žijí v naší republice tisíce. Nemají u sebe maminku ani tatínka, po vlasech je pohladí maximálně „teta“ z domova nebo pěstouni. I tyhle děti se ale chtějí smát, i ony chtějí rozbalovat dárky, držet někoho za ruku, když je jim smutno.
Dětské oči nelžou
Ano, nemají se rozhodně tak špatně, jako zmíněná Elma z Dháky. Jenže já nikdy nezapomenu na to, jak šťastný měla Elma výraz, když se fotila, aby mi ukázala, jakou má krásnou školní uniformu, pastelky a nový sešit. Dětské oči nelžou. Vždy v nich vidíte pravdu. Malé děti neumí lhát. To je naučíme až my, dospělí.
A protože chci, aby těch zářících očí bylo co nejvíce, rozhodl jsem se přispět se svojí troškou do mlýna a alespoň malou částkou pomoci tam, kde to je potřeba. Jak?
Celá provize dětem
Každé přečtení článku na platformě Seznam medium vygeneruje pro autora textu nějakou finanční provizi. Čím více přečtení, tím je provize vyšší. Jestli jste tedy dočetli až sem, pomohli jste dobré věci a já vám za to moc děkuji. Veškeré peníze, které tento text vygeneruje do konce roku 2024, totiž pošlu dětem v pěstounské péči. Jestli to bude 500 korun, nebo 50 tisíc, záleží jen na tom, kolik čtenářů se mi k přečtení článku podařilo přesvědčit. Snad vás bude hodně. Moc děkuji.
Pomohli jste? Děkuji
V lednu na tuto platformu umístím text s informací, kolik peněz se podařilo získat, kam peníze odešly a když to nebude proti pravidlům GDPR, pokusím se zprostředkovat také výraz v očích těch, kterým jste přečtením tohoto textu pomohli.
Krásné Vánoce.
