Článek
Mě nic. Já volil jinak. Titulek článku není o mně, ale o mém hodně blízkém kamarádovi, se kterým jsem jeho volbu upřímně probíral a naprosto ji chápu.
A mrzí mě, že podle vás by byl kámoš nejspíš dement bez základky a morálky a nejspíš i odněkud ze statku, který jen skočil na Babišovy odporné lži.
Takže vám chci volbu vysvětlit a doufat, že ji pochopíte taky. Vlastně to není tak těžké, když to zkusíte bez předsudků.
Můj kámoš je chytrý kluk, odmalička bydlí v jedné z nejlepších městských částí Prahy, vystudoval vysokou a má docela slušný příjem. A hlavně je to jeden z nejhodnějších lidí, které jsem kdy poznal. Bezelstný a upřímný.
Problém je ale v tom, že nikdy pořádně nezapadl do žádného kolektivu, ve kterém se vyskytl. Spolužáci ho nebrali a vysmívali se mu, dnes by se možná i řeklo, že ho šikanovali. Holky o něj nestály a žádný kolektivní sport, ve kterém by našel „svou“ partu, nedělal. Po škole byl sám a spolužáky, kteří mu dělali ze života peklo, začal postupem času nesnášet. Ale pozor – nikdy se to na jeho chování nijak nepodepsalo. Nikdy nezahořkl.
Když to trochu zjednoduším, většina těch spolužáků mluvila jako Petr Fiala, Miroslav Kalousek nebo Ivan Bartoš. On spíš jako Míra Rozner, který ale tehdy ještě „nebyl“.
Právě politici s žalostným verbálním projevem a nedostatky ve vzdělání (kámoš trochu koktá a je sice chytrý, ale ne vždy byl precizně naučený) mu ukázali, že i v politice jsou lidé, jako je on. A Babiš toho na rozdíl od Roznera i spoustu dokázal, což mu imponovalo.
Babiš byl jediný politik, s kterým se dokázal ztotožnit. Outsider, kterému se ostatní pořád jen smějí. Ve sněmovně i na sítích. Za všechno, co udělá. Za všechno, za co by se ostatním nesmáli. Chtěli ho vyštípat z politiky (lex Babiš) nebo zavřít do lochu (Čapák, korunové dluhopisy), ale nic z toho se jim nepovedlo. Andrej se nedal.
To přesně si kámoš vždycky přál udělat taky. Postavit se těm precizním nažehleným intelektuálům, ale nikdy to nedokázal. Andrej to udělal za něj a za všechny jemu podobné. A smál se jim při tom přímo do obličeje.
Když máte takového hrdinu, jsou vám rostoucí veřejný dluh, zahraniční politika nebo Green Deal úplně jedno. A když věříte v produkt, nezajímá vás ani špinavá marketingová kampaň.
Když se podíváte na Maslowovu pyramidu, najdete tam potřebu spolupatřičnosti níž než potřebu uznání nebo seberealizace, kam bychom mohli řadit „intelektuální“ politické cíle reprezentované generálem Pavlem.
A jak víte, potřebami výše se začnete zabývat až tehdy, když máte ty níže vyřešené. Jenže ne všichni mají to štěstí.
Volit na základě uspokojení jen a pouze svých vlastních potřeb je naprosto legitimní. Děláte to i vy, jenže vaše potřeby jsou jiné. (Jednou z nich může být i snaha zachovat si před přáteli tvář.)
Nechci, abyste kámoše litovali, ale abyste pochopili důvody, proč se rozhodl volit tak, jak volil. A abyste neházeli všechny babišovce do jednoho odpadkového pytle, ale ukázali jim, že vám na nich záleží.
Protože řečí sluníčkářů (které kámoš samozřejmě nesnáší) jen ve společnosti, v níž si lidé váží jeden druhého, se v té Maslowově pyramidě dostaneme na stupínek, kde nás populisté ani extremisté prostě nezajímají.
