Proč jsou politici vnímáni tak negativně?

Je to jen záležitost moderní doby, nebo to má kořeny v něčem hlubším? Pojďme se podívat na několik hlavních důvodů, proč se politici často ocitají na černé listině veřejného mínění.

Jedním z nejčastějších důvodů, proč jsou politici vnímáni negativně, je jejich schopnost mluvit – a to hodně. Na první pohled to může znít paradoxně, vždyť komunikace je přece klíčová. Problém je ale v tom, že politici často mluví hodně, ale neříkají vůbec nic. Typický příklad? Politická debata, kde jeden politik odpovídá na přímou otázku okružní cestou přes les, pole a několik měst. Nakonec se divák dozví, že na otázku vlastně nikdo neodpověděl. Tento fenomén, někdy nazývaný „politické mlžení“, vede k tomu, že lidé politikům prostě nevěří.

Dalším důvodem je neslavná pověst politiků jako chronických slibovačů. Když se blíží volby, každý z nich je připraven naslibovat modré z nebe – a často i trochu navíc. Slibují nižší daně, vyšší platy, lepší silnice, rychlejší vlaky, kratší čekací doby u lékařů a někdy snad i osobní konzultaci s mimozemšťany. Jakmile ale volby skončí, sliby se najednou rozplynou jako pára nad hrncem. A tak každý zklamaný volič si říká: „Tohle už je naposled, co někomu věřím!“ A přesto, za čtyři roky sedí opět u urny (volební) a doufá, že tentokrát to bude jiné. A ono ne.

Skandály a aféry – to je další důležitý faktor, proč jsou politici vnímáni negativně. Je až zarážející, jak často se politici zaplétají do různých korupčních kauz, machinací s veřejnými zakázkami, neprůhledného financování kampaní nebo osobních eskapád, které by měly místo v bulváru, ne v politice. Vzpomeňme si na slavné případy politiků, kteří byli přistiženi s rukou v cizí kapse (a někdy i s něčím jiným někde úplně jinde). Tyto skandály neustále snižují důvěru veřejnosti ve vedení státu a dávají pocit, že politiky více zajímá vlastní prospěch než blaho společnosti.

Jedním z nejbizarnějších aspektů moderní politiky je to, že se stále více podobá show. V době 24/7 zpravodajských kanálů a sociálních médií se zdá, že politici musí být zároveň herci, kteří hrají představení pro kamery. Skutečné problémy ustupují do pozadí, protože důležitější je, jak politik působí v televizi, kolik lajků dostane na Facebooku nebo kolik sdílení má jeho poslední tweet. Politická debata se pak často mění v soutěž, kdo udělá lepší dojem, místo aby se řešily skutečné problémy. To samozřejmě frustruje voliče, kteří touží po opravdových řešeních, a ne jen po dalších prázdných gestikulacích a dobře načasovaných úsměvech.

I když by se zdálo, že ve světě, kde máme nespočet komunikačních kanálů, bude snazší navázat kontakt mezi politiky a veřejností, opak je pravdou. Politici často zůstávají uzavření ve své „bublině“ a komunikace s občany je formální, odtažitá a nevěrohodná. Na veřejnost se dívají spíše jako na statistiku než jako na skutečné lidi s reálnými problémy. Tím se ještě více prohlubuje propast mezi politiky a voliči, a nedůvěra roste.

Jedním z největších problémů je, že když už politici mluví, často říkají věci, které jdou proti zdravému rozumu. Některé výroky politiků se staly tak legendárními, že kolují na internetu jako memy a staly se terčem vtipů. Kdo by zapomněl na slavné hlášky, které lidem přišly tak absurdní, že by možná bylo lepší, kdyby politici občas mlčeli? Místo toho, aby veřejnost uklidnili a nabídli konstruktivní řešení, někteří politici se do paměti národa zapíší jen jako tvůrci nezapomenutelných „perel“.

Přes všechen ten negativní obraz je důležité si uvědomit, že ne všichni politici jsou stejní. Najdou se i tací, kteří skutečně pracují pro veřejný zájem, ale jejich hlas je často přehlušen skandály a negativními zprávami. Pokud by politici více naslouchali veřejnosti, byli transparentnější a méně se soustředili na svou image, mohli by si postupně získat zpět část ztracené důvěry.

V konečném důsledku tak nelze jednoznačně říci, že by politici byli špatní od přírody. Ale žijí v systému, kde je snadné sklouznout k prázdným slibům, mluvení bez obsahu a honbě za mocí. A právě to je důvod, proč jsou vnímáni tak negativně. Snad je ještě čas na změnu. Nebo si na to dáme čtyři roky počkat?