Článek
Do agentury jsem nastoupila jako account manažerka s pocitem, že mám fakt štěstí. Menší tým, zajímaví klienti, kampaně, o kterých se psalo. Líbilo se mi, že jsem mohla chodit na prezentace, mluvit s lidmi z velkých firem a mít pocit, že jsem „u toho“. První měsíce jsem byla spíš nadšená a moc jsem neřešila, jak přesně se reporty připravují. Někdo z analytiků poslal čísla, někdo jiný to přepsal do prezentace a já to pak šla odprezentovat. Postupně jsem si ale začala všímat, že to není jen o výběru formátu grafů. Některá čísla se vyloženě „zarovnala“, aby tolik nevyčnívala, a věci, které se nepovedly, se prostě vynechaly. Brala jsem to jako něco, co se asi takhle v byznysu dělá. Byla jsem nová, nechtěla jsem působit problematicky a hlavně jsem se bála, abych o tu práci nepřišla.
Když klient spočítá čísla jinak než vaše agentura
Zlom nastal u jednoho klienta, který si po jedné kampani sám přepočítal výsledky. Zavolal mi, že to, co má v reportu, mu nesedí, a chtěl vysvětlit, odkud jsme ta čísla vzali. Nevyjel na mě, spíš byl zmatený a podezřívavý. Já jsem u toho hovoru seděla u stolu a cítila, jak se mi potí ruce. Sama jsem totiž tušila, že jsou čísla přifouknutá. Po telefonu jsem se vymluvila na to, že to prověřím u kolegů, a pak jsem šla za šéfovou s tím, že tohle už asi nepůjde jen tak přejít. Doufala jsem, že se k tomu postavíme čelem, uznáme chybu, nějak to napravíme. Místo toho si šéfová vzala situaci na sebe, klienta si „přebrala“ a mně jen řekla, ať si příště dám větší pozor, co posílám ven, a hlavně ať před klienty nešířím žádné pochybnosti. Ten klient se nakonec uklidnil, ale ve mně to zůstalo.
Vnitřní boj mezi „příběhem“ a realitou
Od té doby se to ve mně začalo lámat. Každá další prezentace pro mě byla menší vnitřní boj. Na poradách se čím dál víc mluvilo o tom, že musíme „prodat příběh“ a „pracovat s interpretací“. V praxi to znamenalo třeba zamlčet, že se kampaň prodražila, nebo že výsledky jsou poloviční oproti původnímu plánu. Když jsem se jednou před kolegy opatrně zeptala, jestli by nebylo lepší klientům říkat i rizika a slabší stránky, šéfová mě setřela tak, že jsem se cítila jak dítě. Dala mi jasně najevo, že jsem naivní, že takhle byznys nefunguje a že naši práci je hodnotit podle toho, jak nás klient vnímá, ne podle toho, jak přesná jsou čísla. Stála jsem tam, koukala do stolu a uvědomovala si, že se ze mě pomalu stává někdo, kdo má před ostatními spíš hrát roli než jim pomoct se rozhodovat.
Pak přišla velká kvartální prezentace pro našeho největšího klienta. Taková, u které se u nás v kanceláři týdny opatrně našlapovalo, protože u toho měla být i jejich marketingová ředitelka. Šéfová mi dala přesné instrukce: co mám zdůraznit, co mám úplně vynechat, jaké formulace použít, aby to působilo optimisticky. Poslala mi i upravená čísla s komentářem, že tohle je „oficiální výklad reality“. Seděla jsem večer doma nad notebookem, měla otevřený excel i prezentaci a poprvé jsem si to v hlavě řekla úplně naplno: když tohle takhle odprezentuju, vědomě lžu. Vybavily se mi všechny předchozí situace, ten zmatený hlas klienta v telefonu, moje mlčení na poradě. Došlo mi, že už to není jen o pár vynechaných číslech, ale o tom, jaký typ člověka vlastně chci být.
Prezentace, která změnila všechno
Ráno před prezentací mi bylo fyzicky špatně. V kuchyňce v práci jsem sotva dopila kafe, ruce se mi třásly a zároveň jsem měla zvláštní pocit, že už je rozhodnuto. Šéfová to se mnou před odchodem do zasedačky ještě jednou „probrala“, zopakovala mi, co je důležité a že se mám držet scénáře a neimprovizovat, protože na tomhle klientovi stojí velká část našich tržeb. Věděla jsem, co se ode mě očekává, a zároveň jsem cítila, že to ve mně naráží na nějakou hranici. Když jsme pak seděli v zasedačce a lidi z klientovy strany se postupně scházeli, uvnitř jsem si už jen dokola opakovala, že buď to odříkám podle plánu a budu si to zase vyčítat, nebo to udělám po svém a ponesu následky.
Když na mě přišla řada, začala jsem normálně podle slidů. Úvod, shrnutí, pár „bezpečných“ grafů. U klíčových čísel jsem se ale zastavila. Věděla jsem, že tady se lámou dveře, za kterými buď pokračuju, jak bylo domluveno, nebo to zkusím jinak. Nakonec jsem řekla, jak to je – že kampaň měla sice hezký dosah, ale konverze jsou hluboko pod plánem a že jsme rozpočet přetáhli zhruba o dvacet procent. Doplnila jsem, že v tabulkách, které vidí, nejsou započítané všechny náklady a že mi přijde fér, aby to věděli, než se rozhodnou, co bude dál. V místnosti bylo pár vteřin ticho, mně bušilo srdce až trapně slyšitelně. Pak se začali ptát na detaily a já jsem jen věcně odpovídala, kde vznikly problémy a co jsme podcenili. Bez vymlouvání a bez snahy to omlouvat.
Potlesk, vyhazov a zvláštní klid
Když jsme skončili, pár mladších lidí z jejich marketingu začalo nesměle tleskat a jedna z nich nahlas poznamenala, že takhle otevřenou prezentaci dlouho nezažila. Nebylo to žádné velké show, spíš takové trochu nejisté uznání. Šéfová vedle mě seděla strnule, usmívala se na klienta, ale já jsem na ní viděla, jak moc je naštvaná. Před nimi dělala, že je všechno v pořádku, že to byl „upřímný pohled na data“ a že to jen ukazuje naši transparentnost. Jakmile se ale za námi zavřely dveře zasedačky, odvedla si mě bokem do malé kanceláře. Tam mi bez okolků řekla, že jsem pro ni ve firmě skončila, že jsem narušila důvěru a že mi dá výpověď. Ten den jsem odcházela domů s papírem v ruce, žaludek stažený strachem, co bude dál, ale někde pod tím vším byl i zvláštní klid. Měla jsem pocit, že jsem si aspoň na poslední chvíli nevybrala pohodlí místo toho, co sama před sebou ještě unesu.
