Článek
Byl to první Štědrý večer od chvíle, co mi zemřela žena, a já jsem od rána fungoval v nějakém automatickém režimu. Přecházel jsem mezi kuchyní a obývákem, kontroloval jídlo, řešil, kdo kde je, kdo se s kým zase dohadoval a kdo potřebuje pomoct. Máme sedm dětí, takže i za normálních okolností je u nás o Vánocích hluk a pohyb skoro bez přestávky. Tentokrát to ale bylo jiné. Všechno stálo na mně a já měl v hlavě jen jediný cíl: aby ten večer proběhl bez dalšího breku a bez hádek. Nejstarší dcera mi pomáhala s těmi mladšími, nosila věci, připomínala jim, co mají dělat, a bylo vidět, že se snaží. Stejně jsem ale cítil, že to celé držíme pohromadě jen tak tak. Byl jsem unavený už odpoledne a do večera jsem fungoval opravdu jen silou vůle.
Pak jsem si všiml něčeho, co tam být nemělo
Když jsme po večeři přešli ke stromku, děti se okamžitě vrhly na balíčky a v tu chvíli jsem už spíš hlídal dění, než že bych to nějak prožíval. Kdo dostal co, kdo si bere cizí dárek, kdo je naštvaný, že jeho dárek není stejně velký jako ten vedle. Snažil jsem se tvářit normálně, ale bylo mi těžko už jen z toho, že u toho žena není. Tohle byla vždycky její chvíle. Věděla, co komu dát, kdo bude z čeho nadšený a kdo se urazí kvůli maličkosti. Já jsem tam seděl mezi nimi, odpovídal na otázky a měl pocit, že jen doháním něco, co se dohnat nedá. Když už bylo skoro všechno rozbalené, všiml jsem si vzadu pod větvemi malé krabičky. Byla zastrčená tak, že jsem ji předtím neviděl, a nebylo na ní žádné jméno. Hned jsem věděl, že jsem ji tam nedával.
Napadlo mě, že ji tam asi omylem nechala moje sestra, která se u nás odpoledne stavila s cukrovím a pomohla mi s večeří. Zeptal jsem se, čí to je, ale místo jasné odpovědi se děti začaly jen dívat jeden na druhého. Pár těch mladších se culilo, a to mě spíš znervóznilo, než uklidnilo. Po smrti ženy mě rozhodí i drobnost, která není podle plánu, protože mám pocit, že když se něco vymkne, už to nedám dohromady. Tu krabičku jsem chvíli jen držel v ruce a přemýšlel, jestli ji vůbec chci otevírat před nimi. Nebyla velká, nebyla ničím zvláštní, ale tím spíš mi bylo nepříjemné, že nevím, odkud se vzala. V tomhle stavu člověk pořád čeká, že ho něco zaskočí, i když je to jen maličkost.
Když jsem ji otevřel, všechno mi došlo
Nakonec do mě nejmladší syn začal šťouchat, ať to rozbalím, že by byla škoda to tam nechat. Tak jsem sundal papír a uvnitř byl obyčejný termohrnek, balíček kávy a složený papír. Nebyl to žádný velký dárek a právě proto mě to zarazilo. Byla to přesně ta věc, kterou bych si pro sebe sám nekoupil, i když ji potřebuju. Už několikrát se mi stalo, že jsem ráno udělal kávu, pak jsem kolem něčeho běhal a po hodině ji dopíjel studenou. Stejně tak často jen něco popadnu v kuchyni a jím vestoje, protože pořád řeším něco kolem dětí a sebe nechávám až nakonec. V tu chvíli mi došlo, že to asi nebude žádný omyl a že ten balíček tam někdo dal schválně kvůli mně.
Rozložil jsem ten papír a bylo na něm křivě napsané, že je to pro mě, abych zase nepil studenou kávu a neodbýval se rohlíkem vestoje. Dole byly podpisy všech dětí. U těch nejmenších to byly spíš čáry než písmena, ale bylo jasné, že tam chtěli být všichni. Nejstarší dcera stála vedle mě celá červená a bylo na ní vidět, že to vymyslela ona. Postupně z ní vypadlo, že ji moje sestra minulý týden vzala s dvěma mladšími do obchodu a pomohla jim to vybrat. Už je prý nebavilo dívat se, jak celý den běhám jen kolem nich a na sebe kašlu. V tu chvíli mi najednou došlo i to, proč byli všichni předtím tak napjatí a proč na tom dárku schválně nebylo moje jméno. Nechtěli, aby bylo hned jasné, že je pro mě.
Normálně jsem se tam rozbrečel, i když se to před dětmi snažím držet, co to jde. Nebylo to kvůli tomu hrnku ani kvůli té kávě. Bylo to kvůli tomu, že jsem si po dlouhé době nepřipadal úplně sám. Poslední měsíce jsem měl pocit, že všechno jen tlačím před sebou, protože musím, a že jakmile na chvíli zastavím, celé se to sesype. Když jsem držel v ruce ten papír s jejich podpisy, najednou jsem viděl, že i děti nějak po svém vnímají, co se doma děje, a že se taky snaží. Hned se ke mně nahrnuly, některé mě objaly, jiné se jen přitiskly, a na chvíli se celý obývák ztišil. Pořád jsem nevěděl, jak zvládnu další týdny a měsíce a co všechno nás ještě čeká. Ale ten večer jsem poprvé po dlouhé době neměl pocit, že to celé táhnu jen silou vůle.
