Článek
Před pár lety se mi ozvala jedna klientka:
"Dobrý den, mám takový problém, už pět let jsem vdaná za muslima, Pákistánce. Žijeme v Praze, ale naše manželství je po pákistánském způsobu. Já jsem od svatby doma a ven smím pouze skrytá v burce a v doprovodu manžela. I to jen ale naprosto výjimečně (asi tak dvakrát do roka). Jinak musím být celé dny doma, nesmím se s nikým stýkat, ani se svou rodinou či sousedy, a dokonce nemáme ani televizi a rádio, abych nemohla sledovat dění mimo dům. To znamená, že už pět let netuším, co se venku děje.
Jediný můj kontakt se světem je e-mail, psát si smím ovšem jen s muslimkami, které mi manžel schválil a jen o islámu a domácnosti.
Jinak je na mě manžel velice hodný a dalo by se říci, že mě rozmazluje. Kupuje mi květiny, sladkosti a luxusní spodní prádlo. Když je doma, pomáhá mi a vzorně se stará o děti. Těch máme pět a šesté čekáme. Teď je to poprvé od svatby, co manžel zapomněl zaheslovat počítač, tak jsem měla možnost dostat se na internet a požádat někoho o radu. Nevím, co mám dělat. Na jednu stranu mám manžela moc ráda a chtěla bych mu být dobrou ženou, ale na druhé straně je život ve zlaté kleci dost zničující. Problém ovšem je, že o mé větší volnosti naprosto odmítá diskutovat. Jeho rodina je velmi konzervativní a žena má podle něj prožít život uvnitř manželova domu. Navíc cítím, že čím déle jsem zavřená doma, tím méně toužím po tom domov opustit. Děkuji za radu."
Těžko mohu napsat cokoliv, co by se dalo prohlásit za radu, protože jsem ještě nikomu v podobné situaci neradil, ale samozřejmě mohu mít, tak jako ostatně na všechno i na tuto situaci svůj soukromý názor.
Křeček zvaný domácí si také jednou zvykne, že je zavřený v kleci, nebo si zvykne běhat v kolečku… Rybičky si zvyknou na akvário… Co jim zbývá? Co se týká islámu, tak i tady platí, že když se spojí náboženství, víra a organizace, tak je to nepředstavitelný průšvih. Díky rafinovaným projevům skryté agresivity často i celoživotně trpí milióny lidí… A někdy si ani neuvědomují, nakolik trpí. To je na tom to zrůdné.
Někdo může tvrdit, že z islámu vzešlo mnoho krásného, od vynálezů až po nádherné stavby a nádherný vkus, co se týká interiéru. Já na to říkám, že není jisté, že to vzešlo z islámu, podobně jako když inteligentní, nadaný vědec učiní ve své socialistické nebo komunistické či imperialistické vlasti významný objev, tak to není kvůli imperialismu, komunismu nebo socialismu, ale díky tomu, že mu přála náhoda, které si všimnul. Nejde o to, v jakém materiálu se přitom až po kolena brodil.
Co se týká vztahů, je jasné, že si začínáte uvědomovat, že máte problém. Svému manželovi jeho náboženství nevymluvíte, takže vám nezbude nic jiného než se přizpůsobit jeho zvykům. Nebo zlozvykům? Ono to bohužel vyjde asi tak nastejno. A jak tedy na něj? Rozhodně přes sex a přes lásku a přes komunikaci, to všechno zabírá, je možné i pravděpodobné, že si časem něco z toho, po čem toužíte, prosadíte. Ale nebude toho moc, zatímco sama se přizpůsobovat budete muset neustále a prakticky ve všem.
To, co jste napsala, se dá posuzovat z několika hledisek. Někdo řekne návrat do středověku, feministkám se budou svírat pěstičky, také se dá pokrčit rameny a říct, holt jiná kultura, jiné náboženství, jiný mrav, ale jistě se dá i namítnout, že manželovo chování porušuje základní lidská práva.
Smutné je, když se do nějaké šlamastyky člověk narodí, třeba do chudé indické rodiny, ale možná je ještě smutnější, když se člověk do nějakého průšvihu dostane díky vlastnímu rozhodnutí. Je otázkou, kdy je vlastně vhodná doba k jakémukoliv důležitému životnímu rozhodnutí? Po poradě s odborníkem? Po poradě s lékařem? Není chyba v tom, že smlouvy, právní ujednání a vlastně i manželství by měly platit jen po určitou dobu a potom by byla možnost buď smlouvu obnovit nebo by automaticky zanikla sama od sebe?
Pro vychytralé obchodníky by to samozřejmě byla práce navíc, ale ve skutečně demokratickém státě, by to tak platit mělo. Vždyť je jasné, že uzavřít v osmnácti smlouvu o nějakém nekonečném důchodovém spoření, které se nedá vypovědět je absolutní nesmysl. Je to podvod – a přesto to existuje. Kdy se člověk může o něčem s celoživotní platností rozhodnout? Správná odpověď zní, že nikdy. Mysl každého z nás kolísá a jak jsme si už řekli, mysl lidí, kteří mají bipolární poruchu nebo ji ještě nemají, ale mají k ní sklon, kolísá ještě víc. V manické fázi potom může člověk, který je jinak z právního hlediska považován za svéprávného, podepsat něco, čeho potom doživotně lituje.
Chyba je samozřejmě v právním systému, který podobné excesy dovoluje. Celá naše společnost je založená na čtyřech velkých lžích, jak jsem o tom již mnohokrát psal – je to ekonomika, politika, náboženství a etika.
Ekonomika se snaží lidem namluvit, že předměty, které vznikly díky nevyčíslitelné škodě na životním prostředí a na společném majetku mají nějakou „vyšší“ hodnotu, další hrůzná představa je, že existují záporná čísla (dluhy), že je například možné, aby na dvorku bylo mínus dvacet slepic nebo by se na palouku pásli mínus dva jeleni…že je to nesmysl, to každý slyší, už když se to vysloví, přitom se s dluhy nakládá, jako kdyby to byly reálné, existující věci.
Politika se snaží lidem namluvit, že si nemohou své záležitosti vyřizovat sami, že na všechno potřebují nějaké zástupce, kteří všechno vědí lépe a jejichž rozhodnutí je vždycky lepší, než výsledek kalkulace zdravého rozumu…
Náboženství se snaží lidem nakukat, že existují nadlidé, kteří zprostředkovávají spojení mezi člověkem a bohem a že věci, které jsou z přírodního hlediska naprosto běžné a normální jsou smrtelné hříchy, za jejichž vykoupení se musí platit. Hříchem tak nemusí být zabití nebo zmrzačení jiného člověka, ale třeba to, že se na ulici v přítomnosti manželky ohlédnu za jinou babou.
Etika tvrdí, že existují schémata chování, která jsou správná, i když se ve skutečnosti projevujeme jako zloději, kolonizátoři a vrazi – základní pravidlo etiky říká, že je správné nechat se okrádat od slušných lidí.
Není divu, že se člověk, kterého semelou výchovné společenské mlýny projevuje jako částečný paranoik a nedokáže se správně rozhodovat ani v běžných životních situacích. Když se k tomu přičtou poměrně rozšířené psychické poruchy, jako je psychopatie, bipolárka, mánie, autismus a deprese (nositelé těchto poruch jsou svéprávní a mohou podepisovat platné smlouvy) začne se nám před očima formovat zrůdnost, kterou označujeme slovem REALITA.
Základní právní řád by měl lépe ošetřovat časově neomezené smlouvy a zásadní rozhodnutí, protože žádný člověk nikdy není v takovém psychickém stavu, aby se mohl o čemkoliv rozhodnout s definitivní platností. Často se stane, že svého rozhodnutí za pár týdnů lituje. Lidé s afektivními poruchami se v krajním případě mohou rozhodnout i pro sebevraždu a pokud se jim to povede, tak svého činu nelitují (už není ani jak a čím), ale pokud se přes depresivní období, třeba i s cizí pomocí dostanou jsou ve většině případů rádi, že přežili. Nedávno vzbudila pozornost jedna mladá, docela hezká Slovenka, která se pokoušela o sebevraždu nebo demonstrovala pokus o sebevraždu skokem z výškové budovy. Běhala nahá po střeše a hrozila, že skočí, nakonec ji odchytili a šupli do léčebny. Hodně sebevrahů, kteří chtějí skočit, nakonec neskočí, zvítězí vrozený strach z bolesti a ze smrti, museli by se omámit, opít, zastřelit se a potom spadnout… ale v tomto případě se dívka svých sebevražedných myšlenek nevzdala a přes internet se seznámila, jak o tom psaly sdělovací prostředky, s kanibalem, který ji nakonec zabil. Nevím, jestli se jednalo v pravém slova smyslu o kanibala, ale zní to přímo hrozivě, nicméně z jejich internetové korespondence plynulo, že ona hledala někoho, kdo by jí pomohl s odchodem z tohoto světa a on se nabídl, že ji usmrtí.
Domluvili se, že půjdou do lesa, kde jí on dá hypnogen ve větším množství a až usne, tak ji ve spánku udusí. Podle oficiální kriminalistické verze to s největší pravděpodobností tímto způsobem proběhlo. Dívka zmizela, policie ji dlouho hledala, ale bezvýsledně, potom ji objevili až díky různým náhodám, ale kanibala se jim chytit nepodařilo, bránil se se střelnou zbraní v ruce a policie ho nakonec zastřelila. Podle mého názoru to byl nekrofilní sadista, člověk, kterému činilo potěšení zabíjet lidi, rozhodně mu nezáleželo na tom, aby zabíjel bezbolestně a rychle, i když to sám o sobě tvrdil.
Každý může o sobě tvrdit co chce, můžete si to vyzkoušet před zrcadlem, je to docela zábavné. Pod vlivem hypnogenu (prášek na spaní, něco podobného jako stilnox) mohla dívka usnout tvrdým spánkem, ale i kdyby těch hypnogenů vzala třeba padesát nebo sto, není to ještě zdaleka s jistotou smrtelná dávka. I když si to tak nějak asi představovala. Když sníte více prášků na spaní, je dost pravděpodobné, že začnete zvracet, je to obvyklá obranná reakce smrtelného těla, kterému se ještě nechce umřít. Sebevrazi, kteří to myslí vážně, pojídají prášky po deseti nebo po dvaceti a jednotlivé dávky zajídají jogurtem, žaludek se potom nebouří. Ale ani ve velkém množství to ještě nestačí na klidnou smrt ve spánku. Dívka musela usnout, to ano, to se mohlo dostavit tak do dvaceti minut až do půl hodiny po požití celé dávky, ale v okamžiku, kdy ji vrah začal dusit se musela probudit. Není tak úplně jednoduché někoho udusit. Člověk se brání dost intenzivně a hlavně automaticky, i kdyby vrah své oběti stisknul krční žíly, musel by ji držet několik minut, v okolí stisknutí dojde k poměrně masivnímu pohmoždění, při stisknutí krku zepředu se zlomí jazylka, to už celkem přesvědčivě vede ke smrti a při pouhém zakrytí a držení nosu a úst dojde k zoufalému zápasu oběti s vrahem, to se nedá ovládnout, vychází to z podvědomí a samozřejmě dojde i k zanechání stop DNA. Nechme tedy stranou představu téměř idylické smrti mladé dívky v náruči romantického kanibala, který by ji láskou snědl, ve skutečnosti to muselo být hrozné. Vrah využil její slabé chvilky, kdy byla rozhodnutá zemřít, což zřejmě patřilo k její duševní nemoci. Je zajímavé, že když dívka zmizela, tak se kriminálka nešťourala v jejím počítači, kde by během pár minut našla stopy, neomylně vedoucí k jejímu vrahovi, ale je možné, že vzhledem k množství posledních právních reforem to nevyšetřovala kriminálka, ale Svaz instalatérů nebo Unie zelinářů…
Důležité ale je, že i když se dívka svobodně rozhodla pro sebevraždu, jednalo se o momentální nápad, kterého pan kanibal využil, proto jsem přesvědčen, že nešlo o zabití nebo asistovanou sebevraždu, ale vraždu. A vzhledem k odpovědi na váš dotaz je dobré začít analyzovat, jestli jste skutečně věděla do čeho jdete, když jste souhlasila s nasazením nového stylu života nebo vám byla sdělena jen částečná pravda nebo jste si nechala namluvit nějaké nesmysly, o šťastné budoucnosti. Jinak by na to asi hromada lidí suše konstatovala, vybrala si sama, nebudeme jí bránit v cestě za štěstím. Tak to vždycky říkával ředitel Železný, když mu nějaká dobře zaopatřená moderátorka odešla z Novy za konkurencí.
Když jsem ještě měl svého věrného staforda Jacka, tak jsem mu vždycky říkal, že je nevěřící pes, ale občas mi na to vtipně odpověděl: „Quid iam misero mihi denique restat, co mě, chudákovi, nakonec zbývá?“
