Článek
Jedna známá mi řekla, že si ráda čte moje články a teď je v situaci, kdy by také potřebovala poradit. Na střední škole zažila šikanu a stále o tom nemluví s velkým nadšením.
"Byla jsem jediná dívka ve třídě, málokdy se mě někdo zastal. Ponižování a naschvály jsem měla první dva roky na denním pořádku. Pak už jsem si na to zvykla a snažila se to neřešit. Ovšem poslouchat v šestnácti, že jsem tlustá, blbá a podobně, nebyl žádný med. Za ty roky jsem se stáhla do ulity a zvykla jsem si mlčet. Bála jsem se něco říct. Na střední byly mé názory ostatním jen k smíchu.
Nejhorší je, že se to se mnou táhne dál. Je to už rok, co jsem opustila školu, ale pocity méněcennosti, které jsem zažívala, mi zůstaly. Bojím se říct svůj názor, stydím se mluvit před ostatními lidmi. Nevím, jak se toho zbavit nebo jak na to zapomenout… Chtěla bych říct ostatním, pokud vám někdo ubližuje, braňte se. Nejste ničí nástroj na zvedání sebevědomí a za ten šrám, který vám zůstane na duši, to rozhodně nestojí."
Rozhodně je to námět k hlubšímu zamyšlení. K tomu bych dodal pouze to, že šikana stejně jako jakékoliv projevy rasismu a terorismu jsou zbraní lidí slabých, asociálních a nevyvážených. Samozřejmě by se nikdo, ani člověk, ani zvíře, neměl pro nikoho stát nástrojem na zvedání sebevědomí. Tím jsme si zlehka nastínili pravidla téměř ideální společnosti, nicméně realita je nejen trochu jiná, ona je skoro opačná. Tento jev zřejmě souvisí s celkovým přelidněním a částečně souvisí také s vrozenou nedůvěrou vůči všemu, co je nové a nevyzkoušené nebo co se nám zdá nesourodé s našimi tradicemi.
Z největší části je pravda taková, že, jak jsem o tom psal již hodně dávno, každý člověk řeší problém, jak naložit s agresivitou, která se nám stále hlásí o slovo od rána do večera, a patrně i v noci, od večera do rána.
Když je někdo starší nebo je někde déle, tak se cítí jako mazák nebo starousedlík. V hospodě jako štamgast, na jehož místo se nesedá, i kdyby bylo všude kolem již plno.
Ten, kdo je zkušenější, zná všechna pravidla, i ta nepsaná, zatímco, kdo je nový se musí nějaký čas podřizovat a potom už záleží jen na tom, jak se dokáže prosadit. Když se ale lišíte v něčem, co se dá snadno zesměšnit, může to být nadměrná váha nebo vada řeči nebo chatrná tělesná konstituce, popřípadě se stanete středem nějakého trapasu, tak to už je voda na mlýn pro řadu lidí, kteří si potřebují zvednout povadlé sebevědomí.
Naprosto souhlasím s názorem, že by si nikdo neměl ubližování a naschvály nechat líbit. Jakou cestu zvolit na svoji obranu, to už je trochu složitější, ale skoro vždy se dá něco najít, i když to nemusí být hned, na počkání.
Každý člověk v sobě může posílit odvahu a odhodlání, každý může začít cvičit, aby byl fyzicky silnější, což automaticky zvedne hladinu sebevědomí, každý se může naučit něco praktického, co většina ostatních neumí, a tím zvedne svou cenu. A o to tady jde.
To, co jste prožila, bylo nepříjemné, ale vzhledem k tomu, že se to už stalo a do minulosti se nedá vrátit, je v současnosti pouze na vás, jak budete ke svým vzpomínkám přistupovat. Jestli s pocitem lítosti a zahořklosti, nebo analyticky, s vědomím, že minulost je pouze od toho, abychom se z ní poučili. Nesmíme se nechat minulostí svazovat. Což je praxe, kterou vám potvrdí většina úspěšných politiků.
Stalo se něco, o čem vím, že nechci, aby se v budoucnosti opakovalo. Co tedy mohu na sobě, na svém myšlení, na svém těle a na svém projevu změnit? Určitě se toho dá najít celá řada. Znám pár zajímavých lidí, kteří vynikli v bojových sportech, dokonce pracovali jako bodyguardi nebo členové ochranky pro hodně důležité lidi a jejich kariéra začala tím, že za školou dostali na budku od party rozverných spolužáků. Jako kdyby jim sám osud naznačil, jakým směrem se mají ubírat.
Negativní, špatné a zrádné věci kolem nás se děly, dějí a dít budou, od toho je člověk člověkem. Ještě bych dodal, že se nikdy nevyplatí spoléhat na něčí pomoc. Slabým se zpravidla nepomáhá, pokud to nejsou vlastní děti nebo členové rodiny. Teprve až se sám stanu silným, mohu počítat s tím, že mi budou ostatní pomáhat. Fandíme slabým, ale většinou jen ve filmu, v písničkách a v literatuře. V realitě sázíme na silné.
Co by na to řekl Jack? Jack byl náš staford, který si na ulici vyslechl hromadu urážek a slovních útoků. V životě nikomu neublížil, nikoho nekousl ani nepoškrábal, pouze si občas zavrčením nebo zaštěkáním hájil své teritorium. A když jsme se ho ptali, jestli se to nějak negativně odrazilo na jeho psí psíchice, tak vůbec nevěděl, o čem mluvíme.
Jack: „Bella gerant alii, jiní ať vedou si boj, psí život je příliš krátký na to, aby se staford soužil vzpomínkami a následně pak z boje utíkal.“
