Článek
Napsal mi jeden z mých čtenářů:
Obdivuji vaši pomoc lidem, kteří se k vám obracejí s prosbou o radu. Z vašich odpovědí je cítit něco, co člověka uklidní a povznese, což je docela úžasný a hezký. Obracím se na vás s jedním problémem, který se snažím vyřešit, ale nemám prostředky na řešení vlastní silou. Týká se mého sluchového handicapu, který na veřejnosti nedávám znát, přestože se už blíží hranice, která mi nedovolí jít dál. Někdy na to prostě nemám a okolí mě odsune na vedlejší kolej. Ne, že by to dělali vědomě, ale svou rychlou řečí a přes mé upozornění „mohl/a bys mi to, prosím, říct ještě jednou“ mě odsouvají a tím jsem v koncích.
Samozřejmě si řeknete, proč nejsem ve společnosti, která má stejný handicap. Nebudete tomu věřit, ale nepřijali mě mezi sebe, že jsem „jinde“. Pokoušel jsem se dostat do společnosti, která slyší a zůstal jsem na vedlejší koleji jako „neslyšící“.
Pohybovat se mezi těmito světy je bruslení na tenkém ledě, nevíte kde a jak se prosadit a co dělat, aby nedošlo k fatálnímu prolomení praskajícího ledu.
Nejsem ani schopen najít si a oslovit jakoukoliv dívku. Kolikrát jsem měl příležitost oslovit slyšící nebo neslyšící dívku a ve mně se pak vždy ozvalo: „Nezkoušej to, nepřijme tě.“ Než jsem se rozhodl ten příkaz neuposlechnout, byla pryč. Zkouším to přes různé seznamky a nejde to. Párkrát jsem našel odvahu něco o sobě napsat, ale kladných nebo záporných odpovědí jsem se nedočkal. Ne že bych jim psal, jestli mě nechtějí za muže, ale prostě nezávazně, nevím, jestli to nebyla chyba.
Celý problém se bohužel promítá do mého sebevědomí. Docela se divím, že se vždy zvednu a hraju tohle „divadlo“ do úplného konce a řeknu si, že to prostě musím hrát. Narazit na skutečně dobrý lidi je možná o štěstí… Snažím se žít přítomností, ale je to těžší než být v minulosti nebo v budoucnosti. Jak překonat tuto překážku a naučit se žít přítomností?
Odpověď je celkem jednoduchá - domluva mezi lidmi často vázne, i když mluví „pomalu a zřetelně“, jak to vždycky stojí v úvodních frázích anglického jazyka (can you speak slowly and distinctly?), potom se zeptáte, kudy k railway station a místo doprava vás pošlou doleva. Člověk se občas nedomluví, ani když má sluch jak rys. Potom jsou lidé, kteří naprosto běžně zaznamenávají pouze polovinu mluveného textu, což vysvětlují slovy, copak můžu všechno slyšet, když tady řve televize? Nebo, až budeme ve stejné místnosti, tak se uslyšíme, přičemž je ale zajímavé, že věci, které chtějí slyšet, slyší docela dobře, ale věci, co slyšet nechtějí, neslyší. Prostě psychosomatika.
Z hlediska seznamování a navazování partnerství si dovedu představit, že pokud žena podvědomě hledá geneticky vhodného jedince, může být vada sluchu překážkou. Pokud trpíte menším či větším handicapem, je jasné, že se určité potíže při seznamování vyskytnou, ale rozhodně bych se už dopředu nevyhýbal nějaké skupině lidí pouze z toho hlediska, jestli k ní patřím nebo nepatřím, jestli se mám zařadit ke „slyšícím“ nebo „neslyšícím“.
Ve filmu Letec se hlavní hrdina, i když byl nedoslýchavý jak poleno, dokázal prosadit - protože měl talent a peníze. Ve skutečném životě si musíte říct, v čem můžete být dobrý, ne-li nejlepší, a soustředit se na tuto cestu. Potom vás budou lidé potřebovat a jakmile začnete být užitečný, hned se to začne příznivě projevovat i v navazování partnerských vztahů. Nevyhýbejte se lidem a společnosti, nepodceňujte se a buďte suverén, protože jakmile si nejste jistý sám sebou, tak to vycítí i ostatní lidé, aniž byste se znali. A na druhou stranu, jakmile ostatní pochopí, že mají co dělat se zdravým chlapem s mírným handicapem, tak není co řešit.
V případě částečné poruchy sluchu člověk často neví, jestli má být smutný, nebo se má radovat, protože se nejedná o úplné ohluchnutí, i když na práci dirigenta to už není. Při dnešním způsobu života stejně jednou budeme, dříve nebo později, všichni nahluchlí, protože žijeme hlučně, jsme zvyklí mluvit na sebe ve spěchu, křičíme své dialogy z pokoje do kuchyně nebo do koupelny a naopak, do toho ječí televize, která se řídí pravidlem, čím větší řev, tím větší umění. A tak se všichni ubíráme do všeobecného útlumu, který nás spíše v pokročilejším než čilejším věku čeká. Budeme vydávat audioknihy Mlčení Jehňátek, Svět ticha a Svědkové, kteří nepromluví. Na to ani nebudeme potřebovat fungující mikrofon.
Nedávno jsem byl v nově otevřeném nákupním centru v srdci Prahy. Jak jsem tam vešel, měl jsem pocit, že tam není všechno v pořádku, jako kdybych se dostal do nějaké jiné dimenze, a za chvíli jsem si uvědomil, čím to je. Akustické řešení obrovského prostoru je totiž katastrofální, takže všechny zvuky se tam slévají do neutuchajícího hluku, který na vás útočí ze všech stran. Těžko se tam s někým domluvíte, i když má brilantní dikci, hlasivky jak ocelové dráty a plíce jako měchy.
Navíc je chmurné, že lidé víc huhňají, než mluví, místo budu tam včas řeknou buu tam fčas nebo burudamfčas. V praktickém životě se budete potýkat s problémem, jak porozumět ostatním, i kdybyste měli sluch jak netopýr, s tím se už musíte smířit.
Seznamování bych řešil tím způsobem, že bych zvolil cestu přes internet, kde máte možnost přijít do kontaktu s větším množstvím kandidátek, ale ze začátku bych hned neodkrýval karty (jmenuju se Jarda a mám vadu sluchu), psal bych o tom, v čem se vyznám, například o filmu, dějinách kinematografie a nejnovějších filmech, oslnil bych vším, co vím o současných hercích, kdo, s kým a proti komu, a teprve potom, až by vznikla pevná virtuální vazba, jakási láska přes internet, se mohu zmínit o vadě sluchu. Ale rozhodně bych to nepopisoval jako tragédii, řekl bych, že trochu nedoslýchám na jedno ucho (to máme všichni, nebo si alespoň myslím, že to máme všichni). Tahle cesta je proveditelná, funguje a každý se ji může naučit.
A vzhledem k tomu, že technika ještě zdaleka neřekla své poslední slovo bych si vyzkoušel na co bych přišel z oblasti naslouchadel, sluchátek a podobných zařízení, která se narazí na hlavu a člověk vypadá buď jako tankista, youtuber nebo jako influencer, sám používám naslouchátka již mnoho let a zatím se mě na to nikdo neptal. A slyším s nimi i šepot lidí, co jsou přes ulici.
A co na to Jack? Jack byl náš stafík, který i přes dvoje zavřené dveře a řvoucí televizi neomylně zaslechl sebeopatrnější otevření ledničky. Jinak se ale při jakémkoliv smysluplném příkazu (k noze, sedni, lehni, ke mně!) tvářil, že je hluchý jak poleno.
Jack: „Quanti est sapere, jak se cení být chytrý!“
