Článek
Dnes se naše pozornost bude točit kolem Janičky, rozkošné dvounohé kočičky, která byla hezká, mladá a k tomu i extrémně žárlivá. Těžko si zvykala, že se její přítel občas ohlédl za cizí slečnou, a když si nedávno nechali zapojit internet, tak spolu rozebírali otázku, jestli budou chodit na sociální sítě nebo na chat a přítel říkal, že na tom nic není, protože tam chodí každý a proč by tam tedy nechodil, když se bude chtít pobavit? Janička z toho byla smutná a měla pocit, že se v tu chvíli začal rozpadat jejich vztah a celý vysněný svět. Veškerá důvěra, kterou do té doby ke svému partnerovi pociťovala, byla najednou obrácena vniveč.
Přítel se ale bránil, kdyby prý chtěl být nevěrný, což chtít nebude, protože to nepotřebuje, ale kdyby se to čirou náhodou přece jen stalo, tak by šel někam do bordelu a Janička by se to nikdy nedozvěděla. A kdyby už s Janičkou nechtěl být, tak se odstěhuje a přestane makat na bytu, který mu ani nepatří.
Janička se potom bavila s kolegyňkou v práci a ta jí říkala, že chat a instagram a jakékoliv sítě, třeba i ty sociální, jsou jen zástěrkou pro velkou nevěru a že by chlapa, co chodí na chat, nechtěla, protože takoví jsou nespolehliví. Janičce bylo 22 a nikdy v životě se přes internet neseznamovala, takže ani nevěděla, jak se to dělá. On to v té době tak jako tak nevěděl skoro nikdo, takže je celkem pochopitelné, že cokoliv se týkalo internetu, bylo hned krajně podivné a podezřelé.
Starší kamarád jí zase řekl, že všechno, co se týká internetu, porna nebo obrázků nahých žen, slečen, svlečen či mužů, dvojic, trojic a tak dále, je nic proti ničemu, protože je to prostě zábava, moderní legrace, jež většinou ani neodpovídá skutečné realitě. Nic z toho nemůže nikoho ohrozit.
Muži i ženy se chodili bavit chatováním od chvíle, kdy tuto formu zábavy ajťáci vymysleli, a všichni to považovali za naprosto normální.
Teď, jak jsem to psal v minulém čase, tak jsem si uvědomil, že podle gramatiky, kterou jsem byl v Čechách odkojen a později jsem si ji musel zopakovat, protože jsem byl dlouho v zahraničí a trochu se mi vykouřila z hlavy – muži chodili vždy s měkkým, ženy chodily s tvrdým, muži prostě vždycky s měkkým a ženy vždycky s tvrdým. Dohromady to končí vždy s měkkým… Tak si říkám, kam to ten svět spěje, nakonec se budeme setkávat hlavně na chatu, kde se budeme bavit různými dvojsmysly a nesmysly, hlavně, že to bude s měkkým.
Slečna Janička byla samozřejmě nezkušená, neotrkaná (málem jsem napsal něco jiného), zkušenostmi neopracovaná (zase jsem se málem spletl), protože jinak by věděla, že virtuální svět (dříve to byl magický „svět za zrcadlem“, nyní je to svět za monitorem) je něco jako astrální svět plný duchů a strašidel a každý chat je maškarní bál, kde na sebe lidé navléknou různé kostýmy, na tvář si místo škrabošky nasadí vymyšlený nick a jdou se bavit. Volnomyšlenkářsky a uvolněně, protože jsou tam skrytě a v utajení. Vymyšlený anonymní arogantní šašek či skřet může beztrestně urazit i skutečnou královnu, což je zřejmě něco, co dokáže zvednout sebevědomí i tomu největšímu ubožákovi.
Pokud člověk netrpí pocitem osamocení nebo pocitem ztráty konstruktivní části svého ega, je pro něho chatování ztráta času.
Slečna Janička nejdříve skoro všechny internetové aktivity vehementně odmítala, jenomže nakonec neuplynuly ani dva měsíce a začala se u ní projevovat závislost na chatu a na netových diskuzích. Nakonec, aby se své závislosti zbavila, skončila na psychoterapiích (s měkkým) a mohla děkovat bohu, že se její partner projevil jako spolehlivý muž, který nenechal svou partnerku na pospas nástrahám moderního života.
Chatování se dá definovat jako marná snaha prosadit svoji zchátralou osobnost mezi stejně postiženými. Slavní a úspěšní lidé nechatují, místo toho pracují na udržení a dalším rozvoji svého úspěchu a slávy. Na chatování se může u slabších jedinců rozvinout stejná závislost jako u gamblerů na automaty. Svým způsobem je tedy pochopitelné, že i sebevědomá Janička nesouhlasila s tím, aby její partner ztrácel čas a energii v anonymních hlubinách náhodných chatů, ale na druhou stranu stejně nemohla dělat nic jiného, než si povzdechnout, děj se vůle nejvyššího, ať se klidně baví s kým chce a jak dlouho chce, ať si klidně surfuje a prohlíží si internetové směšné porno nebo návody, jak doma sestrojit atomovou bombu. Že je to promrhaný čas (zase jsem málem napsal něco jiného), na to musí přijít sám. Je rozdíl mezi zvídavostí (popřípadě zvědavostí) a závislostí na nějaké činnosti.
Rozhodně bych ale neposuzoval práci nebo zábavu s počítačem jako nevěru. Je to mnohokrát ztráta času, to jo, ale není to nevěra. Spíš bych se asi zamyslel nad sebou, když by ten druhý seděl jak přilepený každý den dlouho do noci nebo až do rána před obrazovkou, jestli ho čirou náhodou nenudím. Občas se lidi rozčilují, ale místo, aby se rozčílili sami na sebe, že s nimi není žádná zábava, jsou vzteklí na toho druhého, jako kdyby bylo nenormální začít se v nudné společnosti nudit.
Když jsem přemýšlel, proč jsou někteří jedinci tak mimořádně oblíbení, že se o ně každá společnost ráda popere, tak jsem přišel na to, že je to díky dodržování několika jednoduchých zásad.
První zásada zní: Nikdy se nikomu nevnucuj. Nauč se poznat, jak dlouho se ten druhý s tebou chce bavit a jakmile uvidíš, že čas vypršel, seber se a mazej domů.
Vynech kolovrátkové rozhovory, ve kterých se stále dokola vracíš k tématu, které tě s obsedantní urputností zajímá, ale nezajímá toho druhého. Mluv o tom, o čem se chce bavit ten druhý a snaž se více poslouchat a méně mlít pantem.
Staň se vypravěčem pouze ve chvíli, kdy se to od tebe očekává – a to je všechno. Nikoho neovlivňuj a nikým se nenech ovlivnit. Nech žít a nikomu se nevnucuj, ale chraň si svůj vlastní životní styl.
Je to těžké, ale je to jediná cesta k dosažení štěstí a úspěchu. Ostatní se k vám budou chovat podle toho, jakého stupně sebeovládání sami dosáhli, takže se často stane, že se budete muset bránit.
A co na to Jack? Jack byl náš stafordí přítel, který nechatoval, nepil, nekouřil, choval se naprosto vzorně, chodil včas spát, neprotestoval, nepyskoval, nepodváděl, nenadával, nechodil pozdě, neměl ke všemu hromadu sarkastických poznámek a nikdy se nestalo, že by třeba v dopravním prostředku nepustil starší ženu sednout. A přesto, když jsme šli ven, tak jsem vedl na řemínku já jeho a ne on mě. Zajímavé.
