Článek
Koleno nechme kolenem, zkusme použít mozek. Vyjděme z předpokladu, že my, lidé, stejně jako ostatní zvířata můžeme přebývat na povrchu planety Země, protože nás viry nechávají víceméně na pokoji. Kdyby na Zemi přistáli mimozemšťané, kteří nejsou na naše viry zvyklí, tak by bez dobře fungujícího skafandru neušli ani pět kroků a doslova by se nám rozpadli před očima – právě díky „hladovým“ virům, které by je během minuty sežraly.
Tak jsem si to alespoň kdesi přečetl, ale docela tomu věřím. Můžeme si představit, že žijeme v obrovské nádrži se žraloky a dravými piraněmi (nebo jak se to vlastně jmenuje a skloňuje) a šavlozubými pijavicemi a dalšími potvorami, které jsou věčně hladové, ale ke skutečnému útoku, ať už na mladíka, půvabnou dívku nebo na umořeného starce v drtivé většině nedojde.
Proč, to zatím nikdo přesně neví, ale buďme rádi, že tomu tak zatím ještě je. Jinými slovy s viry neřešíme „boj“, ale spíše „možnost domluvy“, kooperace nebo koexistence. Což je samozřejmě dost těžké, když se nedokážeme domluvit ani sami se sebou.
Když tak nad tím přemýšlím, tak člověk vlastně díky hromadě neviditelných mikroorganismů a jiného drobného sajrajtu, který nás většinou jen tiše sleduje, není nikdy v životě sám.
Lidé, kteří skoro nikdy nejsou sami, protože jsou pořád s někým (manželka, manžel, děti, vnuci, strýčkové, bratranci, sestřenice, bývalky alias nebožky či nebožtíci a často i nové známosti) bývají neurotičtí, často až vzteklí, protože jim samota chybí. Člověk prý potřebuje být občas sám, alespoň pár dní během jednoho měsíce, aby se mu v hlavě všechno srovnalo a aby přišel na myšlenky, které jsou pouze jeho.
Já sám jsem nikdy v životě nebyl úplně sám a dost mi to chybělo. Nikdy jsem neměl svůj vlastní byt a pokud se mi podařilo nějaký získat, tak mi ho během pár dní buď zabavili nebo ukradli. Prostě osud nebo co.
Takže jsem si musel zvyknout, že pořád s někým jsem nebo u někoho jsem a vytoužený klid na spisovatelskou práci jsem v podstatě nikdy nenašel. Dodnes.
Na druhou stranu, z hlediska analogie neboli „podobnosti jevů a věcí“, jsem si tak nějak zvykl nejenom na rodinu a na různé manželky, ale i na různé nákazy, bakterie a viry, s nimiž žiji, neříkám, že úplně v pohodě, ale žiji.
V útlém dětství se doktorům celkem bravurně podařilo naočkovat mi klasickou plicní tuberkulózu, které jsem se už nikdy nezbavil. Prodělal jsem si černý kašel, zánět lymfatických uzlin, tuberkulózní zánět pohrudnice, pleuritidu, tbc kostí, poruchy krvetvorby, zápaly plic a těžkou neurózu, k níž jsem hledal konstruktivní vztah pomocí léčby u cvokaře a samozřejmě i dlouholetým pobytem na psychiatrii. Díky tomu se mi v rámci kolektivní spolupráce s bůhvíjakými entitami podařilo získat zkušenosti, jaké jen tak někdo nemá. Teď jde jen o to, si na ně ve vhodnou chvíli vzpomenout.
Dnes mi táhne na 77 a stále se svými chorobami hledáme nějaké kompromisy, ale na dosažení oboustranné spokojenosti to ještě zdaleka nevypadá. Možná to vidím stále ještě příliš esotericky, ale když budete muset sami bojovat o život, tak kdoví, na jaké nápady přijdete. Jak se říká, v zákopech ve válce nenajdete žádného ateistu.
Proč si vlastně myslíme, že viry jsou nějaké neinteligentní, tupé mrňavé (18 - 300 nm v průměru) míčky či balónky, které se jen tak někde poflakují a čekají, až je my, inteligentní dvounozí savci buď někam spláchneme, utřeme hadrem, namočeným v dezinfekci nebo se necháme na čas „osídlit“ a posloužíme jim jako letní sídlo a zřejmě i potrava?
A proč nás potom, i když ne všechny, ale přece jenom, zabíjejí? Jako kdybych podojil krávu a potom ji zabil. Nebo přijel z města na chatu, auto hodil ze srázu, barák zapálil a šel se projít. No, možná ty starší krávy nebo i auta by se koneckonců vyplatilo nahradit mladšími, kdoví.
Je fakt, že mikroorganismy, které nás často ohrožují, mohou být na světě o hezkých pár milionů let déle než my. Pokud tomu tak ale je, neznamená to, že inteligence mikroorganismů je vyšší než ta naše, i když se projevuje úplně jinak? A teď tady proti sobě stojíme, na jedné straně zástupci geniální lidské rasy s lahvičkou dezinfekce v ruce a na druhé straně nekonečná armáda mírně poťouchlých mikroorganismů, které se mohou kdykoliv spojit ve vysoce organizovaný celek a podobně jako útočící vosy se na nás mohou vrhnout, vyrvat nám dezinfekci z rukou a nacpat nám ji… no prostě kamkoliv? Originálním nápadům se meze nekladou.
Jak jsme si všichni všimli, vznikl v naší společnosti na začátku roku 2020 problém, který se nenápadně, ale současně i nezadržitelně rozrostl do dnešních mamutích rozměrů a najednou slyšíme od lidí, kteří rozhodují o tom, jak budeme dnes pracovat a zítra žít, že si jaksi nejsou jistí, jak mají dál postupovat.
Jak řídit něco, čemu nerozumím? Ale on to vlastně neví nikdo. Jak postupovat?
S úžasem jsem četl, že slovutní vědci nabízeli Evropské Unii určité, ryze vědecké „tahy“ na evropské šachovnici, o přízeň vlád se pokoušela celá řada renomovaných epidemiologů, doktorů, statistiků a možná i statiků a komiků, lékařů a jiných kapacit, někteří vypadají chytře a moudře, někteří jako blázni, ale stále to připomíná ono méně známé, ale o to vtipnější šachové moudro, bílý táhne a černý ho dá zavřít.
Docela jsem se divil, jak se vládci pokoušeli vymámit jakoukoliv pomoc nebo použitelnou informaci prakticky od kohokoliv, kdo budil zdání, že by toho byl schopen. Pak se ukáže, že jeden šéf má na svém kontě průšvihy mezinárodního formátu, druhý něco řekne, načež hned sám se sebou s bohorovným klidem nesouhlasí – nebo prohlásí, že nic řešit nepotřebujeme a za pár hodin ho vezou na JIPku, jiný šéf navrhne všechno vypnout, položit peněženky a klíče od bytu na stůl a stáhnout se do lesů. Ano, i o tomto návrhu se na nejvyšší úrovni diskutovalo a rokovalo. Nikdo nic neví, ale touha něco řídit a někoho ovládat je silnější.
Je to jako když v nočním klubu nebo baru začne hořet a vypukne panika. Jste venku a chcete těm uvnitř nějak pomoct. Třeba radou. Aby si šli umýt ruce.
Je zajímavé, že se zatím ještě nikdo neptal na názor těch, kteří obvykle vědí úplně všechno - což jsou léčitelé, kartáři, kartářky, astrologové a většinou i herci. To jsou lidé, kteří si vždy a za všech okolností vědí rady. Teď jsem si vzpomněl na již zesnulého herce Miroslava Horníčka, který říkal, že je zajímavé, jak šéfové fotbalových asociací a klubů stále hledají a nemohou najít žádného vynikajícího trenéra - a přitom se stačí podívat na tribunu do hlediště - tam sedí jeden trenér vedle druhého.
Co tedy dělat, abychom porozuměli všemu, co se kolem nás děje a co se ještě bude dít?
Když mi bylo dvacet, zajímal jsem se o literaturu a též jsem hodně psal. Měl jsem v té době dva kamarády, takže jsme v celkovém počtu byli tři, jak od E. M. Remarqua.
Rádi jsme psali a bavili se vymýšlením a sepisováním všeho možného a potom jsme si svá díla navzájem předčítali a abychom z toho měli co největší uspokojení a radost, založili jsme sami pro sebe Klub vzájemně se obdivujících autorů. Pravidla, práva a povinnosti každého člena byla jednoduchá. Každý měl právo na obdiv od ostatních členů klubu a povinnost obdivovat jakékoliv dílo kteréhokoliv jiného člena. Trochu to připomíná dnešní souzvučné debaty politiků, když jsou takzvaně na jedné lodi.
Jsme v mimořádně složité situaci, kterou bychom měli řešit nejlépe kolektivně, protože žádné individuální řešení s nejvyšší pravděpodobností neexistuje. Nejsme národ poustevníků, jsme tady jeden s druhým, a i když si třeba budeme občas šlapat na paty a dýchat na zátylek, tak cestu prostřednictvím individuálních géniů by bylo dobré definitivně opustit. Problémy jsou koneckonců k tomu, aby se řešily, ne, aby si pomocí nich dělalo pár lidí kariéru.
