Kniha Mračna nad Evropou

Proč německá kancléřka Merkelová otevřela hranice v roce 2015?

S hlavními hrdiny se ocitáme v akademickém prostředí německých univerzit, v rodném Bavorsku i na Balkáně v době vrcholící migrační krize. Nechybí ani nemilosrdné prostředí pašeráků, bašta Islámského státu město Mosul i bezstarostná Paříž, to vše v knižním thrilleru Mračna nad Evropou.

„Hlavní úspěch tkví v atmosféře a pocitech, které čtenáři zažívají při čtení tohoto románu podobně jako v roce 2015,“ říká jeden ze čtenářů knižního thrilleru Mračna nad Evropou.

Děj graduje při atentátech v Paříži, kdy jsou hlavní postavy vystaveny extrémním situacím ohrožení vlastního života, které musí zvládnout.

Ukázky z knihy Mračna nad Evropou:

1.kapitola „Wir schaffen das“

Září 2015, budova německého kancléřství

„Paní kancléřko, policisty převezly vrtulníky na hranici s Rakouskem, je třeba učinit rozhodnutí,“ ozval se hlas jednoho z přítomných.

V místnosti se vynořuje silueta ušáku, širokého křesla s hlubokými bočními opěrkami a poměrně velkou výškou. Křeslo je natočeno k oknu, ze kterého jsou vidět siluety osvětlených domů a ulic velkoměsta. Všichni přítomní v místnosti vidí jen ruce kancléřky spočívající na obou bocích rozložitého křesla. Není vidět tvář, je jen slyšet tlumený chraplavý hlas reagující na další osoby přítomné v místnosti.

„Co ministr vnitra, podepsal rozkaz k uzavření hranic?“ ozvala se chraplavým hlasem z křesla. „Ne, paní kancléřko, čeká na vaše rozhodnutí, váš pokyn.“ Odpověděl muž stojící hned vedle kancléřčina křesla.

„Pak je třeba jednat ihned.“ ozval se další z přítomných.

„Paní kancléřko, pokud dáte rozkaz k uzavření hranic s Rakouskem, bude to politická sebevražda. Nutně dojde k násilným střetům mezi uprchlíky a našimi bezpečnostními silami. Média každý den uveřejňují fotky uprchlíků z Rakouska a Balkánu, nemine jediný den, aby naše média nevyzývala k jejich přijetí,“ ozval se hlas dalšího z přítomných.

V tu chvíli přikročil blíže ke kancléřce další z přítomných, zástupce z Bavorska a reagoval s urputnou naléhavostí: „Ale pokud hranice neuzavřete, bude to znamenat etnickou a kulturní proměnu našeho národa. Tady se nejedná o lidi z bývalých postkomunistických zemí nebo z Balkánu. Blízký východ je úplně jiný civilizační okruh a ty si své zvyky přinesou sem k nám,“ ozval se.

„Sýrie, Irák, Afghánistán přece není Makedonie, vždyť vy sama jste paní kancléřko,“ pokračoval, „před deseti lety řekla, že multikulturalismus selhal.“

„Ale dneska je situace úplně jiná,“ ozval se další “ potom, co média nafotila a neustále divákům ukazují tělíčko utonulého dítěte, uprchlíka na řeckém pobřeží, je rozkaz k uzavření hranic opravdu politickou sebevraždou, a to bez ohledu na to, že to dítě zemřelo jen proto, že mu jeho otec, pašerák, nedal vestu.“

„A co myslíte vy?“ zeptala se kancléřka další postavy stojící u jejího křesla, nejspíš šlo o zaměstnankyni vlády z početného týmu kancléřčiných poradců.

„Namístě je nyní maximální obezřetnost ve vztahu k dynamice událostí posledních dnů,“ odvětila do ztracena.

Byla to jedna z typických vágně formulovaných reakcí kancléřčina týmu, jejího nejbližšího okolí dávající většinou přednost obecným vyjádřením, květnatým frázím doplněných mnoha obecnými postuláty bez sebemenšího náznaku řešení s cílem vyhnout se jakékoliv odpovědnosti.

Kancléřka Merkelová dál seděla ve svém křesle a rozmýšlela. Za ta léta si zvykla, že některé problémy je možné zvládnout tím, že je budeme ignorovat nebo že je přijmeme do své vlastní agendy. Kancléřka si již za ta dlouhá léta vytvořila přirozený instinkt, obratnou manipulací ve své politické straně vyšachovala všechny reálné

i potenciální odpůrce a naučila se činit svá politická rozhodnutí podle nálad veřejného mínění. Vždy se jí dařilo svézt se na vlně nálad veřejného mínění, takže i její vládní agenda již nebyla o programu, ale spíše o převažujících voličských preferencí. Věděla, že když nyní půjde proti veřejnému mínění, které vytvářela převážně aktivistická média, tak velmi rychle ve své funkci skončí. A kancléřka si na moc zvykla. Moc byla opojná a pro její udržení byla kancléřka učinit i obrat, který by u ní nikdo nečekal.

Po delším mlčení kancléřka slabě zamumlala: „Wir schaffen das“ („My to zvládneme“). V té chvíli si ještě neuvědomovala, jak se její věta, kterou poprvé pronesla koncem srpna 2015, stane známou nejen v Německu, ale i po celé Evropě.

Balkánská cesta

Další den se dávají do pohybu statisíce uprchlíků, kteří míří po tzv. balkánské cestě do Evropy. Jedná se o nikde nekončící had pochodujících uprchlíků začínající na řeckém území. Tisíce a tisíce uprchlíků v různých místech na řecké pevnině se slévá do mohutného desetitisícového proudu na řecko makedonské hranici, kde jejich pochod do Evropy v tomto období již nikdo není schopen ani ochoten zastavit.

Turecká vláda a její policejní složky včetně pohraniční stráže v této době nebrání uprchlíkům, aby se dostali na tamější pláže a z nich posléze přeplouvali v nafukovacích člunech a bárkami na řecké ostrovy, které jsou v některých místech ve velice krátké vzdálenosti od tureckého pobřeží.

Řecká proimigrační laděná vláda odmítá uzavřít své hranice.....

2.kapitola – Za islámský Chalífát

Mosul, severní Irák, podzim 2015

„Už jsou tady, jeď s nimi na hlídku bratře!“ vykřikl jeden z džihádistických spolubojovníků na Ahmada poté co otevřel dveře pokoje, kde Ahmad seděl připraven. Ahmad, dvaadvacetiletý muž střední postavy, zanícený muslim, syn potomků lybijských migrantů žijících ve Francii už třetí generaci, si rychle oblékl výstroj, vzal do ruky samopal Kalašnikov s náboji, otevřel v rychlosti dveře, které za sebou nechal zabouchnout a vyrazil rychlým krokem po schodech dolů přes halu hlavním vchodem ven k autu. Jednalo se o Toyotu Land Cruiser, kde v zadní části určené pro převoz materiálu byl nainstalovaný kulomet ráže 7,62 mm. Část bojovníků již seděla kolem kulometu v nákladovém prostoru, Ahmad otevřel dveře spolujezdce

a s pozdravem „Alláh akbar,“ se usadil vedle řidiče a dalšího spolujezdce.

„Alláh akbar“ se ozvalo od spolujezdce a řidiče, který okamžitě po jeho usednutí nastartoval a užitkové vozidlo projíždělo ulicemi Mosulu.

Jeli na severní předměstí Mosulu, kde bojovali s kurdskými jednotkami, které kladly nesmírně houževnatý odpor. Míjeli další vozidla Toyota s vojáky v nákladovém prostoru jedoucí naopak nazpět a další menší automobily v ulicích. „Proč je tady tolik vozů Toyota bratře?“ zeptal se Ahmad spolujezdce. Všiml si, že vozy Toyota silně převažují nad ostatními. „Nevím, ale jsou tady u nás nejoblíbenější. Mají rychlost, jsou lehké, manévrovatelné a dají se opancéřovat“ odpověděl džihádista vedle něho. „Možná se velitelé bojových operací dívali na TOP Gear nebo jiný motoristický magazín, kde vyhodnotili Toyotu jako nezničitelný vůz do těch nejtvrdších podmínek,“ pomyslel si v duchu Ahmad.

Vůz projížděl městem a postupně provoz i frekvence chodců slábla, v drtivé většině mužského osazenstva, až zastavili na kontrolním stanovišti, kde je hlídka zkontrolovala a mohli dál. Vůz jel ještě malou chvíli a už bylo slyšet střelbu z pušek a granátometů. Vůz zastavil u třípatrového domu, kde z něj všichni vyskákali včetně Ahmada. Dál se přibližovali k bojové linii pěšky, kde již je uvítal svými pokyny

a informacemi velitel.

„Dostali jsme se pod tvrdou palbu, a jsme částečně obklíčení na levém křídle,“ ještě než stačil doříci, vybuchl granát asi 5 metrů před domem, jehož ohlušující řev přebyl velitelův hlas.

„Dva vlevo, pět doprava,“ rozdělil rozkazem příchozí a ještě stačil vyštěknout „za hodinu se stane bratr Hassan mudžahedínem.“

Znamenalo to sebevražedný útok islámského spolubojovníka, hrdinský skutek proti nepříteli ukrytému uvnitř protějšího domu, pak bude následovat útok.

Následovala občasná střelba, která po půlhodině přešla v intenzivní. Ahmad si spolu s ostatními připevnil granáty k opasku a spolu s ostatními čekal na bratra mudžahedína, který se rozhodl svou sebevražednou misí pomoci z obklíčení. Pět minut před samotným činem začali mohutně pálit a odstřelovat protější dům i postavení nepřátel na levém křídle, pak již při střelbě Ahmad uviděl utíkajícího bratra mudžahedína opásaného trhavinami běžet do protější budovy, odkud byla slyšet střelba z kulometu. Bylo vidět, že něco křičí, ale díky intenzivní střelbě nebylo nic slyšet, v ten moment si Ahmad připadal jak v němém filmu.

Ozval se výbuch a po něm okamžitě Ahmad a všichni spolubojovníci za řevu Alláh akbar vyrazili proti budově, další bratři je kryli. Když už byl asi 10 metrů od budovy uviděl postavu vedle sebe utíkajícího bratra, jak sebou najednou škubnul a skácel se mrtvý k zemi. Ahmadovi se však podařilo se čtyřmi dalšími proniknout do budovy, kde za vchodem jednomu ze spolubojovníků se podařilo zastřelit dva nepřátele, pak následovalo schodiště , kde se museli navzájem krýt proti střelci ze 2. Patra. Nakonec bojovník před Ahmadem o půl patra výše tohoto střelce zneškodnil. Ahmadovi se podařilo ho předběhnout a ve 2. patře hodil granát do otevřené místnosti ještě před dveřmi, za nimiž se ozývala střelba. Když vběhl do místnosti zaplněném prachem a dýmem po granátu, kde byl cítit kouř, uviděl mrtvoly u kulometu.

„To jsou ženy,“ vyhrkl překvapeně Ahmad.

„To je důkaz, že Kurdové už melou z posledního bratře.“ odpověděl spolubojovník a dodal. Je jen otázkou času, kdy Kurdy na hlavu porazíme.“

Pro Ahmada jako pravověrného muslima bylo zapojení žen coby regulérních bojovnic něco nepředstavitelného.

Mezitím již střelba v horních patrech domu také utichla. Ahmad cítil vyčerpání, za poslední týden bojoval nepřerušeně každým dnem. Už na sobě cítil, že si potřebuje odpočinout.

Po chvíli se ozvalo od jiného spolubojovníka vítězné „Alláh akbar“, po němž se sborově přidávali další spolubojovníci včetně Ahmada.

„Poděkujme Alláhovi, dnes se nad námi slitoval, děkujme bratru mudžahedínovi, který položil život za Alláha.“

„Alláh akbar,“ ozvalo se sborově.

„Dnes budou pro vás připraveny jednodenní manželky!“ zvolal velitel

a znovu se ozvalo „Alláh akbar.“

Ahmad se již těšil na večer, vyhovoval mu tento život, kdy nevěděl, zda se dožije příštího dne, ale na druhou stranu patřil k těm vyvoleným, kteří rozhodovali o životě druhých.

„Zítra půjdu na trh se ženami,“ ozval se spolubojovník stojící vedle Ahmada.

„Taky jsem si říkal, jestli si nepořídím jednodenní ženu nebo přímo otrokyni,“ odpověděl Ahmad. „Otrokyně jsou dražší, ale zase ti uklidí, uvaří, nemusíš nikam chodit,“ usmíval se spolubojovník.

Navečer se přesunul spolu s ostatními k vozům, které přivezli čerstvé bojovníky, aby Ahmad spolu s ostatními mohl odjet. Cestou jeli jinou trasou mnohem pomaleji. Když se blížili k centru města, uviděl Ahmad siluety tří ukřižovaných osob. „Další křesťané?“ zeptal se Ahmad.

„Ano, zradili nepřátelům nebo neodvedli daně,“ odpověděl spolubojovník. Křesťané a další nemuslimské obyvatelstvo muselo platit Islámskému státu daně. Pokud byl kdokoliv z rodiny obviněn ze zrady, čekala ho smrt.

Ahmad tyto výjevy moc rád neměl, a už vůbec se mu příčilo mučení. Byl to častý způsob, jak si místní samospráva pod vládou Islámského státu sjednávala respekt.

Popravy i mučení nebylo nic výjimečného. Mučení byli hlavně křesťané, kteří byli podezřelí z vynášení informací. A také jezídové, příslušníci zooastrického náboženství blízkého východu, které vzniklo ještě po Kristu před samotným islámem.

Ahmad si vzpomněl na svůj příjezd do Mosulu na podzim roku 2014, kdy Mosul dobyli ozbrojenci Islámského státu. Do Mosulu se mu tehdy podařilo bez problémů dostat ze Sýrie, kde probíhala občanská válka mezi vládními Asadovými vojsky a opozicí tvořenou nejrůznějšími islamistickými skupinami. Jedna z těchto islamistických skupin dopravila Ahmada a další evropské džihádisty do Mosulu.

Mosul, druhé největší město v Iráku, bylo před rokem 2014 vzkvétající město s téměř třímiliónovou populací muslimů, křesťanů, jezídů

a dalších minoritních náboženských skupin. Po okupaci Mosulu a nastolení islámského Chalífátu na území dnešního Iráku a Sýrie byla nastolena na celém území nesmírně krutá islámská diktatura zahrnující mučení ve věznicích, dlouhodobé věznění a popravy odpůrců (i domnělých). Mosul měl ze všech iráckých měst nejpočetnější křesťanskou menšinu, která se snížila ze 100.000 na 200 žijících křesťanů. Drtivá většina z nich před genocidou Islámského státu utekla, někteří ze starších ročníků ještě zažili vyprávění těch, co přežili genocidu arménských křesťanů, při níž zhynulo přes 1,5 miliónu nevinných Arménů ze strany turecké muslimské většiny.

Před okupací ze strany Islámského státu žily ženy v Mosulu v relativně benevolentním prostředí. Mohly nosit kalhoty a hlavu si zahalovaly jednoduchým závojem. Pod nadvládou islamistů však musely být zahalené od hlavy k patě a z domu směly vycházet jen v doprovodu svého manžela. Ženy manželů, kteří byli obviněni ze zrady a popraveni, někdy i vykonstruovaným obviněním, byly nuceni si vzít bojovníky džihádistů. Podle výpovědí žen, kterým se z takto uzavřeného manželství podařilo uprchnout, se jednalo o týdny plné násilí a smrti.

V případě, že odmítly, byly jim odebrány děti a musely sloužit jako sexuální otrokyně.