Článek
Myslíš si, jak je ten svět fajn.
Chodíš si do práce, děti chodí do škol, jestli studují a jde jim to, nevíš, ale nějak tak tajně doufáš, že jo. Manželka prima vaří, jo fakt bašty, chodí po kuchyni, chodí po obýváku, polehává v ložnici, povaluje se na zahradě, jezdí s tebou na kole. Maká na zahradě, fakt maká, ta se nezadýchá. Taky tancuje, zpívá a směje se při každé příležitosti. Moc hezky se směje. Příležitostně i spolu dovádíte při tom všem polehávání v ložnici. Svět je fajn.
Blbneš. Chodíš s kluky na pivo, kupuješ si svou první motorku, kupuješ si vše, co má jméno, zvuk, s čím můžeš ukázat, jsem teda ale chlap. Kupuješ si druhou motorku, první byla nuda. Je ti přes čtyřicet a svět ti leží u nohou.
Ještě víc blbneš.
Manželka ti je málo, zkoušíš jestli to je jinde lepší. Zkoušíš a přešlapuješ na hraně propasti, jen to ještě nevíš. Propast už je pod nohama, jen ty se ještě vznášíš a je ti úžasně.
Praská lano.
Vůbec nevíš, že jsi celou dobu byl na záchranném laně. Lano… Tvoje rodina, děti, manželka, příbuzní … najednou to prasklo.
Snažíš se.
Navazuješ na lano nitky, svazuješ, co se dá, pomáháš si i toaleťákem, jen ať to vše zase drží…jak ty se snažíš… nedrží.. je to měkké a slabé.. a ty jsi těžký, tak hrozně těžký, dýchavičný a nudný.. propadáš záchytným sítem pod lanem. Těžká propast.
Snažíš se víc, vypadá to na dobré cestě. Už zase se směje, doma je krásně, pohoda a vše vypadá na další vrcholky a slunné stráně tibetských planin jsou na dosah.. výše to snad už nejde… jen ty oči.. ty oči jako by nebyly stejné a někdo je vyměnil.
Někdy to snažení přeženeš. Dostáváš čočku. Místo vychutnání čočky do ní přidáváš sůl. Přece jsem chlap. Tak co. A tečka.
Žiješ si. A v práci se ti daří. Daří se, že uvažuješ o blbnutí.. však co.
Svěří se ti. Náhle se ti s těmi smutnýma očima svěří.
Mám jiného. Nevšímal sis mne. Nechal jsi mne, i když jsem byla s tebou, byla jsem sama. Propast a její dno není v dohledu…
Pokračování snad v další sekci životních příběhů, snů, iluzí a tužeb.
