Článek
ještě musím mít pevně zavřená ústa, neboť posluchačům mého poselství nedorostly uši ani jazyky. Stále máte zavřené oči. Má slova by byla pro vás kamenem, mé věty provazy, které by se obtočily kolem vašich kotníků a mé myšlenky, mé zjevení, sdělované mi tajemným Hlasem, by vám bylo ještě hlubokou hlubinou; ba co více, bezednou propastí. Proto vám poodkryji jen malou část poselství Hlasu. Oznamuji vám, že vše ruské je odsouzena k zániku a více nebude již!
V tichu noci přišel za mnou Hlas a šepotá mi do uší:
„Je toto možné? Ještě nikdo z lidí, kromě tebe, Suscitatore, neslyšel v lesích, polích, ulicích a zahradách, ještě nic o tom, že Rusko je mrtvé?“
Ta slova mě zasáhla do srdce. Padl jsem k zemi a v mrákotách jsem naslouchal strašlivému šepotu mýtického Hlasu:
„Rusové, národ špatných lidí, kde by bylo jejich štěstí, kdyby neměli nepřátele, proti kterým zas a zase bojují. Hoví si v konání nedobra. Potěšují se špatnostmi. A nakonec vždyť i ta jejich víra je sotva náboženskostí natož náboženstvím. Co to jen, co v tom již dávno ne rudém ale nahnědlém Kremlu zas vymýšlejí?“
Zvedl jsem hlavu a Hlas pokračoval v temném poselství:
„Opět chtějí rozdávat a rozdělovat z přebytku, ale ne ze svého, ale hojnosti porobených. Tolik let je pozoruji a vzešlo z nich kdy snad něco příjemného a vítaného? Nic než bodláčí a trní. Takoví jsou, Rusové. Okovanými botami dupou po cizích trávnících a zahradách, které jim ani nemohou nikdy patřit.“
Hlas se odmlčel. I já mlčel. Už svítalo, když jsem promluvil:
„Abych je vůbec mohl snést, musím opatrně a dlouho rozjímat v humidní sluji a dlouze zírat do noční oblohy syté hvězdami, aby se v mých útrobách usadila šířka a hloubka. Jak bych se na ně mohl dívat, aniž bych byl nasycen hlubinami. Jsou plytcí a oškliví. Abych je mohl vůbec strávit musím zapadnout jako bledá luna, aby je mé světlo neoslňovalo a nesežehlo mocným žárem. Jsou seschlí a neduživí. Národ špatných lidí a špatných činů. Oteklí pýchou a nadutostí.“
Hlas mi odpověděl:
„Já nemohu být soudcem. Já nemohu být ani popravčím. Ale nemohu se jim stát ani cestou. Protože počal jejich pád, zanikání, rozprášení. Pohltí je temnota. Rusům totiž nic zlého není cizí. Těší se jen z kradených věcí. Oči mají ušpiněné a na ústech rozlézá se jim hnis. Vše hnusné je vzrušuje a ohavné s nadšením chytají do chtivých pracek.“
Po těch strašlivých slovech se Hlas vytratil. A já si v duchu pro sebe šeptal:
„Co s vám jen bude Rusové? Národe, který nenávidíš lidi a svět? Který jsi tak chudý že rozpoutáváš války. Rusové jste v řetězech. To vy jste spoutáni ničemností. Co dobrého vzejde z národa špatných lidí. Zase jen špatnost a nic než špatnost.“
