Článek
Sledovat hokejové mistrovství je pro většinu Čechů každoroční tradicí. Každý rok znovu doufáme v to, že se konečně jednou vrátí do naší malé země zlatý kov, naposledy se to totiž povedlo 2010, tedy již 14 let zpátky. Asi i proto se zrodilo před obrazovkou tolik pesimistických škarohlídů, co každý výkon českého mužstva hned shodí či zkritizuje. Věty jako „No jo, ale hráli jsme na hovno“, „Pasta nás nezachrání“ nebo „Stejně jsme zatím nehráli se silným soupeřem, tak to projedeme teď“ nejsou vzácností. Z čeho to ale vyplívá? Lidi, semifinále je první úspěch! Loni jsme skončili ve čtvrtfinále na celkem 8. místě, tedy nejhorším možném místě pro tým, co prošel do play off. 2021, 2018, 2017, 2016 a 2013 jsme taktéž končili ve čtvrtfinále. A přesto se mediální radost z toho, že si určitě o medaili zahrajeme, drží na uzdě.
Ať už se koukneme na články rádoby expertů, co se s hokejem zabývají leda tak přes obrazovku, nebo tisíce komentářů pod všemi články, co naši hru chválí – pesimismus je mnohem silnější, než by si momentální tým zasloužil. Člověk by si myslel, že po pěti vítězství a dvěma porážkami v prodloužení proti neporažené Kanadě a hodně silným Švýcarům, by se dalo čekat něco jako radost z postupu v turnaji. Ale ne, něco takového nevedeme.
Radši budeme kritizovat to, že výkon nebyl na tak vysoké úrovni, jak si to kde, kdo třeba představoval. Že jsme s USA vyhráli „jen“ 1:0. Nebo že jsme „nehráli s žádnými špičkovými týmy“. Dobře, sice jsme hráli prodloužení s vždycky silnou Kanadou a s Švýcary, kteří se taktéž dostali do semifinále, porazili Finy i USA a neměli žádné problémy s jakýmkoliv dalším týmem, ale to asi nestačí.
Proto by dávalo přeci smysl teď konečně nechat kritiku a škarohlídství stranou, těšit se na víkendové zápasy a držet našim palce, aby získali jeden ze tří cenných kovů. Chtěli bychom zlato? Ano, to každopádně. Ale stříbro i bronz bude po loňském slabém roku již ohromnou odměnou.
