Apoštol Pavel: spasitel křesťanství

Pavel vytrhl křesťanství trn z paty a napustil mu novou krev do žil.

Ježíš pověřil své apoštoly - bylo jich 12 - aby mu vytvořili evangelizační a propagační síť. Zjevně jejich síly na takový velký úkol nestačily, protože do několika let po své smrti si vybral pro svou propagaci někoho hodně zvláštního. Svého úhlavního nepřítele - Saula z tureckého Tarsu.

Tehdejší Saul a nynější Pavel byl zrovna uprostřed kamenování křesťanů, a jak podle knihy Skutků Apoštolů dohodil posledním kamenem, uslyšel hlas:

„Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“

Tento nadpřirozený projev stačil k tomu, aby se Saulův život obrátil naruby. A Saul - později Pavel se stal největším a nejdůležitějším křesťanským misionářem. A nejen to, jeho epištoly tvoří větší část Bible než samotná evangelia.

I když se to může zdát podivné, o Ježíšovi toho víme méně než o apoštolu Pavlovi. Některé Ježíšovy výroky byly zachovány ve čtyřech evangeliích, ale každé z nich jej a jeho učení představuje tak trochu jinak.

Navíc jeho slova nám nebyla nijak svými „pisateli“ objasněna. Třeba vybídka: milujte své nepřátele v Matoušově Kázání na hoře. Koho tím myslel? Heroda Antipa? Kaifáše? Piláta? Lidi z jeho vesnice?

U Ježíše a jeho výkladu tápeme, u Pavla ne. Od něj máme k dispozici celé dopisy, kde jasně píše, co míní svými výroky a také rovnou vykládá sám sebe.

Pavlovy dopisy jsou starší než evangelia. O několik desítek let. A také jeho dopisy i přes to, že některé jsou jen jeho údajnými listy, tvoří větší část Nového zákona než evangelia a Skutky Apoštolů dohromady.

Z dvaceti sedmi knih Nového zákona je třináct připisováno Pavlovi a přibližně polovina další knihy, Skutků Apoštolů, se Pavlovi věnuje.

Stručně řečeno, Pavlovi a lidem, které ovlivnil, vděčíme za víc než polovinu Nového zákona.

Jako učený žid (pokud jím opravdu byl, ale říká se to o něm) se Pavel ve slovních přenicích vyznal a přenesl je i do křesťanství.

Pavel byl diskutérem značné šíře a impozantního charakteru. Jeho argumenty ve prospěch jeho přesvědčení jsou inspirativní dodnes. Moc dobře věděl, jak jednat s posluchači, ke kterým hovoří.

Neodvolával se u starověkých Řeků na svatá Písma, věděl, že pro ně nic neznamenají. Zatímco u židů se neustále vracel ke Starému zákonu. Dnešními slovy, byl to skvělý řečník a ideový vůdce.

Podívejme se alespoň stručně na Pavlovu životní dráhu. Byl řecky mluvícím Židem, který se narodil v Tarsu, městě poblíž jihovýchodního rohu Malé Asie (v dnešním Turecku). Datum jeho narození není známo, ale narodil se nejspíše kolem roku 5 př. n. l. Byl zjevně Ježíšovým současníkem. Jeho údajnou smrt v Římě odhaduje většina znalců asi na rok 62 nebo 64.

V mládí se Pavel naučil řemeslu, jak sám říká „pracovat vlastníma rukama“ (1 Kor 4:12; srov. 9:6). Jako apoštol v tomto řemeslu pokračoval, jak ukazují předešlé pasáže jeho dopisů. Podle Skutků byla jeho řemeslem výroba stanů, což pravděpodobně znamenalo, že mohl dělat různé druhy práce s kůží.

Protože nejspíše vykonával práci, která byla v podstatě manuální činností, není podle některých pravděpodobné, že pocházel z bohaté rodiny.

Jeho dopisy ukazují, že naprosto perfektně ovládal text židovského Písma v řeckém překladu. Jeho řečtina je slušná koinē (běžná) řečtina, gramaticky i syntakticky korektní. Není to elegantní literární řečtina jeho bohatého židovského současníka Filóna z Alexandrie , a z toho někteří též vyvozují, že Pavel nemohl vycházet ze zámožného prostředí. Podle mě se Pavel, podobně jako Julius César, který napsal své Zápisky o válce galské v jednoduché latině, jen chtěl přizpůsobit dialektu většiny lidí.

Z toho, jak byl schopen zakládat jednu křesťanskou komunitu po druhé a vystavět jejich organizační strukturu lze vyvodit, že byl skvělým manažerem. A takovou práci se nenaučíte u šití stanů.

Pavel o sobě říká, že byl farizejem. Je tedy evidentní, že byl náboženským vůdcem v tehdejší židovské komunitě, což by znovu svědčilo proti jeho nízkému původu.

Ve 30. letech prvního století se z pronásledovatele křesťanů stává jejich největším propagátorem.

Pavel byl v době svého obrácení v syrském Damašku. Poté odešel do Arábie. V tomto případě je Arábie územím jižně od Damašku a východně od řeky Jordán, která teče dolů k Petrě a poté dále k Akabskému zálivu – území nyní v Sýrii a Jordánsku.

Během následujících zhruba dvaceti let se Pavel propracoval na západ ze Sýrie do Řecka a založil sbory v několika městech v Malé Asii a nejméně ve třech městech ve východní Evropě – dvou v Makedonii a jednom v Řecku. Jeho postup na západ byl občas přerušen potřebou navštívit Jeruzalém a Antiochii, kvůli polemice s apoštoly, kteří místo toho, aby mu jeho práci usnadňovali, mu do ní lidově řečeno házeli vidle.

Pavlovy cestopisy končí jeho příjezdem do Říma. Je ale nejisté i to, že by tam byl popraven. Možná, že byl naopak jako římský občan propuštěn (i když se původně na to odvolávat nechtěl) a žil ještě mnoho spokojených let jako horlivý ideolog v pozadí křesťanského ruchu.

Apoštol Pavel procestoval přes starověké Středomoří více než 16 000 kilometrů. Jeho hlavní cesty se rozprostíraly přes území dnešního Turecka, Sýrie, Řecka, Kypru, Itálie a Malty. Strávil také nějaký čas v dnešním Izraeli/Palestině a je pravděpodobné, že navštívil i Španělsko.

Během svých cest zažil spoustu příkoří a jeho manuální a pak také duševní organizační schopnosti se mu hodily, jako by se našly.

Pavel rozšířil po světě svou svébytnou variantu křesťanství. Teologové si ještě dodnes lámou hlavu nad tím, jak některé věci myslel. Na jeho odkazu ve velké míře stavěli protestanté jako Luther a Kalvín.

Je až s podivem, že pozdější křesťanská církev se tradičně tolik odvolává na Petra, který podle ní skončil v Římě. Petr nebyl žádným horlivým misionářem, hrál si spíše na šéfa v Jeruzalémě (občas někam vyjel třeba do Babylona) stejně jako ostatní apoštolové, kteří působili oproti Pavlovi jen v malé oblasti. Rovněž nebyli původní Ježíšovi apoštolové mezi těmi, kteří vytvořili křesťanskou zvěst, kterou pak církev převzala.

Pavel ji pochopitelně pozměnil. Ježíš kázal především židovským následovníkům. Pavel kázal o Ježíši. Jeho hlavním poselstvím byl „ukřižovaný Kristus“ a ospravedlnění vírou. Učil, že spása z hříchu je dar, kterého se nedosáhne dodržováním Zákona, ale vírou v Ježíšovu obětní smrt a vzkříšení.

Ježíš naopak učil o naplnění Mojžíšova zákona. Nechtěl jej zrušit. Pavel byl tím, který jej definitivně „odpálil“.

Ježíš dal křesťanství jiskru a Pavel pobíhal po celém tehdejším známém světě s pochodní a zapaloval velké hranice. Ježíš se označoval za Syna člověka, zatímco Pavel z Ježíše udělal kosmickou a božskou postavu Spasitele, který zaplatil cenu za hříchy lidstva skrze svou krev.

Ježíš s Pavlem byli zjevně skvělý tým, přestože byli současníci, kteří se nikdy nepotkali. Ježíš byl jiskrou a ohněm, Pavel byl pochodní i rukou, která ji nosí. Bez Ježíše by nebylo apoštola Pavla, ale kde by dnes bez apoštola Pavla bylo křesťanství a kdo by znal Ježíše? Nejspíše by zůstalo regionálním palestinským společenstvím a postupně by vyvanulo jako mnohá jiná hnutí v té době.

Zdroje:

James B. Prothro. The Apostle Paul and His Letters. 2022. Verbum Domini.

Jurgen Becker. Paul. 1993. Westminster/John Knox Press,U.S..

Pavlovy listy v Bibli.