Pluk ve jménu Bohdana Chmelnického

Únorová revoluce v Rusku roku 1917 se stala mocným impulsem pro proces národního obrození na Ukrajině. Zánik samoděržaví a pád dynastie Romanovců otevřel prostor pro artikulaci dosud potlačovaných národních aspirací. Již 16. března 1917 svolala Společnost ukrajinských pokrokářů společně s Ukrajinskou sociálně-demokratickou dělnickou stranou (USDRP) do Kyjeva shromáždění představitelů politických, společenských, kulturních a profesních organizací. Výsledkem tohoto setkání bylo rozhodnutí vytvořit veřejný výbor, který by projednal postoj ukrajinské elity k revolučním změnám v říši. Stanovisko nebylo jednotné – část delegátů, tzv. samostatnyky, požadovala okamžité vyhlášení nezávislosti, zatímco autonomisté se přikláněli k federalizaci Ruska a nadále vyjadřovali loajalitu prozatímní vládě v Petrohradě. Ve snaze zabránit rozkolu v národním hnutí se vůdci obou směrů dohodli na založení sjednocené organizace, která dostala jméno Ukrajinská ústřední rada.

Samostatnici souhlasili se spojením s federalisty v naději, že vývoj revoluce nakonec přiměje ty druhé uznat nezbytnost nezávislosti Ukrajiny. Ústřední rada se stala faktickým ukrajinským parlamentem. Vydala první výzvu „Ukrajinskému lidu“, načež 17. března telegramem zaslala oznámení o svém vzniku předsedovi Prozatímní vlády Georgiji Lvovovi a Alexandru Kerenskému.

Počátky vojenského hnutí

Současně s politickým vývojem se mezi důstojníky kyjevské posádky objevila i myšlenka na vytvoření samostatných ukrajinských ozbrojených jednotek. Vojáci ukrajinské národnosti cítili potřebu odlišit se od ruského velení a dát své národní emancipaci i vojenský výraz. Dne 29. března 1917 se proto v Kyjevě konalo ustavující shromáždění, na němž byl založen Ukrajinský vojenský klub jménem hetmana Pavla Polubotka. Z jeho iniciativy padl návrh na vytvoření prvního ukrajinského dobrovolnického pluku, který by nesl jméno Bohdana Chmelnického – symbolu ukrajinské státnosti a národní hrdosti.

Na popud členů klubu vyšívaly řeholnice z ženského kláštera svaté Flory prapor nového pluku, který byl 1. dubna 1917 slavnostně posvěcen v chrámu svatého Vladimíra. Měl podobu modro-žlutého pole s ikonou archanděla Michaela a vyšitým nápisem „Za svobodnou Ukrajinu“.

Vojáci, kteří se hlásili do nové jednotky, však narazili na odpor ruského velení. Petrohrad ani Kyjevský vojenský okruh nechtěly slyšet o vzniku „národních“ jednotek. Důstojníkům bylo opakovaně nařizováno, aby agitaci ukončili. Navzdory zákazům se ale denně scházely stovky a brzy tisíce dobrovolníků na vojenském rozdělovacím bodě v Kyjevě. Byli mezi nimi čerství dobrovolníci , ale i odvedenci z Kyjevské, Poltavské, Černihivské a dalších gubernií. Tito muži odmítli odchod ke svým ruským jednotkám a trvali na tom, že chtějí sloužit jen pod ukrajinským praporem.

Napětí ve městě rostlo a hrozilo, že situace přeroste v otevřené povstání. Aby zabránila chaosu, přijala Ukrajinská ústřední rada rezoluci, v níž prohlásila, že „nevidí jiné východisko než vytvořit ukrajinský pluk z dobrovolníků a vyhovět jejich vůli odejít na frontu jako jednotná ukrajinská vojenská formace“. Reakce na kladný postoj Rady byla mezi vojáky bouřlivá. Vojenský klub uspořádal velkou slavnost na Sireckém poli, které bylo vyzdobeno ukrajinskými prapory, portréty Tarase Ševčenka a hetmana Polubotka. Zněly pochody tří vojenských orchestrů a vojáci volali hesla: „Ať žije autonomie Ukrajiny!“, „Ať žije slavná ukrajinská armáda!“, „Sláva prvnímu ukrajinskému pluku!“.

Ruské velení bylo demonstrací přirozeně znepokojeno. Generál Aleksej Brusilov dokonce vydal rozkaz potlačit „povstání“, avšak po vysvětlení situace jej zrušil. Po několika týdnech dohadů ministr války Oleksandr Gučkov po poradě s vrchním velitelem Mychajlem Alexejevem 4. května 1917 oficiálně povolil vznik 1. ukrajinského pluku Bohdana Chmelnického, ovšem s omezením na pouhých 500 mužů, navzdory tomu, že jen v Kyjevě byly zájemců řádově tisíce.

Organizace a symbolika

Přestože byl pluk zformován jen v částečné síle, měl obrovský morální význam. Stal se prvním legálně existujícím ukrajinským vojenským útvarem v rámci ruské armády. Vojáci byli vystrojeni ruskými uniformami, doplněnými o národní prvky. Důstojníci nosili stříbrné nárameníky s modrými lemy a vyšívaným monogramem „Б.Х.“. Kozáci a mužstvo bylo prezentováno nárameníky plukovní modré barvy obdobně s ozdobnými iniciály „Б.Х.“, které pluk odlišovaly, namísto jinak obvyklého označení čísla pluku. Nejprve mezi důstojníky, ale brzy i mezi vojáky, se stala oblíbenou výstředností ruská vojenská čepice „furažka“, ovšem ve žluto-modrém provedení, které dávalo viditelně na odiv ukrajinské národní barvy. Výjimku netvořily ani jiné vlastní úpravy uniformy, které byly v bouřlivých revolučních letech relativně tolerovány a zejména plukovní velení na ně nahlíželo s pochopením.

Vnitřní správa a povely byly vedeny v ukrajinštině, zatímco ve styku s ruským velením se nadále používala ruština. Převážná většina důstojníků byla národně uvědomělá, přesto se našli i oportunisté či dezertéři z jiných jednotek, kterých se štáb nicméně postupně efektivně zbavil. Pluk byl cvičen v kasárnách Kyjevského vojenského okruhu. Výcvik měl spíše symbolický charakter, protože velká část mužů byla nakonec rekrutovaná z řad zkušených frontových vojáků. Navzdory tomu byl pobyt v Kyjevě pro ukrajinskou věc strategicky výhodný. Pluk se víceméně stal ozbrojenou oporou Ústřední rady, což ale bylo trnem v oku ruskému velení i petrohradským ruským šovinistickým kruhům.

Ruský tisk označoval Bohdanivce za „reakční nacionalisty“ a „nástroj německého vlivu“. Petrohradské orgány i revoluční sověty tvrdily, že ukrajinizace armády ohrožuje jednotu fronty. Nový velitel Kyjevského vojenského okruhu Konstantin Oberučev zaujímal k pluku nepřátelský postoj. Obviňoval Hruševského z rozbíjení armády a tvrdil, že se Ústřední rada dohodla, že do konce války nebude zakládat další ukrajinské jednotky. Hruševskyj tato tvrzení veřejně dementoval v tisku a konflikt mezi radou a velením se vyostřil. V této atmosféře byla příprava pluku dokončena, avšak stále nebylo rozhodnuto o jeho vyslání na frontu. Ústřední rada sice deklarovala vůli k nasazení, ale fakticky se zdráhala odeslat svou jedinou organizovanou loajální a ozbrojenou sílu pryč z Kyjeva.

Odchod na frontu

V polovině července 1917 se postoj ruského velení vůči Bohdanivcům změnil. Probíhající Kerenského ofenziva se zadrhla na těžkých ztrátách a velení zoufale potřebovalo doplnit početní stavy na jihozápadní frontě. Stav Bohdanivského pluku, původně omezený na 500 mužů, již přesáhl tři tisíce vojáků a důstojníků. Ruské velení začalo na Ústřední radu a Ukrajinský generální vojenský výbor (UGVK) vyvíjet silný tlak, aby byla jednotka co nejrychleji spěšně odeslána na frontu.

Vojáci i jejich velitel podplukovník Jurij Kapkan se ocitli v těžkém dilematu. Na jedné straně nechtěli dát Petrohradu záminku obviňovat je z dezerce, na druhé straně věděli, že odchod z Kyjeva by znamenal oslabení pozice ukrajinského národního hnutí. Po poradách, kterých se zúčastnili i zástupci Ústřední rady a Symon Petljura, bylo rozhodnuto, že pluk splní rozkaz a odejde na frontu dobrovolně a disciplinovaně.

Dne 7. srpna 1917 v 18 hodin se na Sofijském náměstí konalo slavnostní posvěcení praporů 1. Ukrajinského pluku Bohdana Chmelnického. Na náměstí se shromáždily davy Kyjevanů, kteří přišli doprovodit vojáky na frontu. Před chrámem sv. Sofie se seřadil pluk – jízda, pěchota i štáb. Z chrámu vyšlo duchovenstvo v čele s populárním biskupem Dymytrijem z Umani. Za zvuku zvonů prapory poklekly, biskup pronesl modlitbu a požehnal vojákům. Kapkan poté políbil prapor a dav spontánně zvolal: „Sláva Ukrajině!“

Podle Věstníku Ukrajinského vojenského výboru to byla jedna z nejvznešenějších událostí revolučního roku 1917 – symbol okamžiku, kdy ukrajinský národ poprvé veřejně a důstojně pochodoval pod vlastními prapory.

Ráno 8. srpna byl pluk seřazen na cvičišti u kasáren. Rozkaz k odjezdu byl přečten důstojníky jednotlivých praporů. Vojáci zpívali ukrajinské písně, obyvatelé města jim přinášeli květiny a proviant. Na stanici Kyjiv-Tovarnyj se nakládalo pět vojenských vlaků. První ešalon pod velením setníka Fedora Kyryčenka odjel v 10 hodin dopoledne, druhý – pod velením štábního kapitána Semenа Chilobočenka – o několik hodin později.

Střelba u Batyjevy hory

Večer téhož dne, krátce po deváté hodině, se však události zvrátily. Když první ešalony opustily stanici, ozvala se z prostoru železničního depa střelba. Nejdříve jednotlivé výstřely, pak dávky z kulometů. Oheň byl veden směrem k vlakům, které odvážely Bohdanivce.

Podle pozdějších svědectví šlo o vojáky 3. záložního dělostřeleckého pluku a ozbrojené železničáře, kteří se nechali strhnout revoluční agitací a považovali ukrajinskou jednotku za „kontrarevoluční“. Vzhledem k tomu, že pluk od velení Kyjevského vojenského okruhu nedostal žádnou munici, nemohl palbu opětovat. Důstojníci se snažili uklidnit vojáky, ale několik jich přesto padlo. Zraněno bylo několik desítek mužů, mezi nimi i mladý dobrovolník z Poltavy – první zaznamenaná oběť pluku.

Na místo dorazili zástupci Ústřední rady i Symon Petljura, který požadoval vyšetření incidentu. Ruské velení však věc označilo za „nešťastné nedorozumění“ a nikdo nebyl potrestán. Navzdory tragédii pluk dokončil nakládku a všechny ešalony 9. srpna opustily Kyjev.

Bohdanivci na frontě

Po dlouhé cestě přes Žmerynku, Proskuriv a Tarnopol dorazili Bohdanivci do oblasti Kalusze a Haliče. Byli přiděleni k 34. armádnímu sboru, který měl zadržet mírně postupující rakousko-německé jednotky. Podmínky byly mizerné, jednotka trpěla nedostatkem munice, výzbroj byla neúplná a zásobování vázlo. Přesto se pluk snažil zachovat disciplínu a jednotu. Důstojníci používali ukrajinské povely, v zákopech se zpívaly národní písně a mezi vojáky panoval silný pocit sounáležitosti. Vojenský význam pluku byl omezený, avšak morální dopad nesmírný. Bohdanivci se stali živým důkazem, že Ukrajinci jsou schopni vytvořit vlastní organizovanou a loajální vojenskou sílu.

Když v listopadu 1917 došlo k bolševickému převratu v Petrohradě, Ruská armáda se prakticky rozpadla. Na frontě vypukl chaos, vojáci dezertovali, důstojníci odmítali plnit rozkazy z vlastního strachu o své bezpečí před frustrovaným mužstvem. Ukrajinské jednotky se samy začaly připravovat na  stáhnutí zpět do Kyjeva, aby případně bránily Radu před hrozící anarchií. Na konci měsíce skutečně vydala Ústřední rada pokyn ke stažení Bohdanivců z fronty. Měli se vrátit do Kyjeva a tvořit jádro obrany nově vyhlášené Ukrajinské lidové republiky (UNR).

Návrat do Kyjeva a boje s bolševiky

Bohdanivci se vrátili do Kyjeva na přelomu listopadu a prosince 1917. Město bylo v rozkladu – sověty dělnických a vojenských zástupců se dostávaly do konfliktu s vládou UNR, po ulicích pochodovaly různé ozbrojené skupiny a docházelo k násilnostem. Ústřední rada vyhlásila svůj Třetí univerzál, jímž proklamovala vznik Ukrajinské lidové republiky. Bohdanivci se stali okamžitě součástí nově vzniklé armády a byly nově klíčoví pro obnovení pořádku ve městě, který se zatím podařilo nějakým způsobem udržet jen díky politicky ochromeným Československým legiím.

V prosinci propuklo v Kyjevě bolševické povstání, které se pokusilo svrhnout vládu UNR a nastolit bolševickou moc. V několika dnech těžkých bojů sehrál 1. ukrajinský pluk Bohdana Chmelnického klíčovou roli – bojoval u Pečersku, kolem Arsenalního závodu i na Sofijském náměstí. Díky jejich odhodlání a organizovanosti bylo povstání potlačeno. Mnozí padli, ale pluk získal reputaci elitní a jednotky mladé republiky.

Pád Kyjeva a smrt velitele Kapkana

S koncem roku se situace ovšem znovu prudce zhoršila. Na severu a východě se soustřeďovala vojska bolševického velitele Michaila Muravjova, která postupovala na Kyjev s cílem svrhnout Ústřední radu. Bohdanivci se stali opět páteří obrany města. Zatímco část pluku byla vyslána k zajištění železničních uzlů u Fastivu a Vasylkiva, hlavní síly zůstaly v Kyjevě a obsadily klíčové pozice na Pečersku a kolem chrámu sv. Vladimíra. Koncem ledna 1918 pak Muravjovovo vojsko skutečně zahájilo dělostřeleckou přípravou svůj útok na město. Po několik dní probíhaly těžké boje v ulicích. Bohdanivci bránili pozice u dnešní ulice Bohdana Chmelnického a u železniční stanice. Navzdory statečnosti byli nakonec nuceni ustoupit. Jejich řady byly nelítostným bojem s přesilou zdecimovány.

Velitel pluku podplukovník Jurij Kapkan padl do zajetí a byl po krátkém výslechu popraven na nádvoří Kyjevské vojenské školy. Jeho smrt se stala symbolem oběti za ukrajinskou svobodu. Zbytky pluku ustoupily směrem k Žytomyru, kde se shromáždila vláda UNR a část vojenského velení. V únoru byla jednotka oficiálně rozpuštěna, ale její tradice pokračovala v nově formovaných oddílech.

Po podpisu Brest-litevského míru a vstupu německých a rakousko-uherských vojsk na Ukrajinu, se situace změnila. Pavlo Skoropadskyj, bývalý carský generál, provedl převrat a stal se hetmanem Ukrajiny. Jedním z jeho prvních kroků byla reorganizace armády podle kozáckých tradic. V květnu 1918 povolil vytvoření gardového Serdjúckého pluku Bohdana Chmelnického, jehož jádro bylo vytvořeno kolem přeživších veteránů původního Bohdanivského pluku.

Nový pluk byl elitní jednotkou – měl kolem 1 200 mužů, výbornou disciplínu a sloužil jako osobní garda Hetmana. Zúčastnil se několika potlačení rolnických povstání v Poltavské gubernii a chránil strategické objekty v Kyjevě. Pod velením zkušených důstojníků, z nichž mnozí sloužili už v roce 1917, se stal symbolem stability Skoropadského režimu. Na slavnostech a přehlídkách nosili důstojníci uniformy s monogramem „Б.Х.“, čímž navazovali na odkaz původního pluku.

Po porážce Centrálních mocností, ztratil Skoropadskyj oporu německé armády. V zemi propuklo povstání vedené Direktorátem Symona Petljury. Část Bohdanivců se postavila na stranu povstalců, jiní zůstali loajální Hetmanovi až do jeho útěku do Německa. Po převzetí moci Petljurovou vládou byl Serdjúcký pluk začleněn do armády UNR a znovu přejmenován na 1. pluk jména Bohdana Chmelnického. V letech 1919–1920 bojoval tento útvar ve válkách proti bolševikům, podílel se na obraně Kyjeva a účastnil se slavného Kyjevského tažení po boku polské armády. Po neúspěchu ofenzivy a porážce vojsk UNR ustoupil zbytek pluku na polské území, kde byli vojáci internováni v táborech Kalisz a Piotrków Trybunalski.

Zde se mnozí rozhodli zůstat v exilu. Jiní později odešli do Československa, Francie nebo Kanady. V exilu vznikla veteránská organizace „Hromada Bohdanivciv“, která si kladla za cíl udržet tradici pluku a dokumentovat jeho historii.

Paměť v exilu a sovětské mlčení

V meziválečném období se paměť na Bohdanivce udržovala především v prostředí ukrajinské emigrace. V roce 1934 vydal bývalý příslušník pluku Mykola Halaďan v Praze sborník „Богданівці. Спомини і документи“, který shromáždil vzpomínky a archivní materiály.

Další svědectví publikoval Volodymyr Kedrovskyj ve svých pamětech „Z mojych spomyniv: 1917–1920“ (Winnipeg, 1952). Díky těmto pracím se podařilo zachovat přesný obraz událostí, které sovětská historiografie buď zamlčovala, nebo dezinterpretovala.

V Sovětském svazu byli Bohdanivci prezentováni jako „reakční síla“ a „kontrarevolucionáři“. Odkaz jejich pluku byl vymazán z oficiálních dějin. Archivní dokumenty o Ústřední radě a jejích jednotkách zůstaly přísně utajeny až do 90. let 20. století.

V roce 1993 vzniklo v Kyjevě sdružení veteránů a historiků „Богданівці“, které iniciovalo obnovení památky pluku. V roce 2001 rozhodlo Ministerstvo obrany Ukrajiny, že 55. samostatná mechanizovaná brigáda ZSU ponese čestný název „Bohdana Chmelnyckého“.

Brigáda převzala symboliku původního pluku – žluto-modré lemování, stylizovaný monogram „Б.Х.“ a tradici přísahy věrnosti Kyjevu a Ukrajině.