Článek
Můj kolega Fanys je prototyp neuvěřitelně líného člověka. Vystudoval ekonomickou fakultu a před jeho jménem, se vyskytuje titul Ing. Díky svému vzdělání si dokáže velmi pečlivě promyslet a propočítat nezbytně nutné pohyby, počet nejnutnějších kroků, jakožto i jiných operací, kde je zapotřebí pohyb.
Dle své nátury si rovněž zvolil povolání, které ho ani za nic nedonutí opustit byt. Jako daňový poradce se potřebuje akorát přemístit do pokoje, ve kterém je počítač. Na delší vzdálenosti, např. obchod používá výhradně své osobní vozidlo, kteréž mu parkuje asi metr od vchodu. Chůze pěšky, jízda na kole či dokonce něco tak ponižujícího jako je veřejná doprava, to vše bylo u mého kolegy předmětem hlubokého pohrdání. Avšak osud je někdy krutý a nad Fanysem se pomalu stahovaly mraky.
Začalo to nevinně. Daňové přiznání pro kamaráda bylo hotové a v úhledné složce, v elegantní aktovce putovalo za svým adresátem na sedadle pro spolujezdce. Fanys za volantem svými sluchovými orgány hladově konzumoval tvrdé rockové tóny, zatímco orgány plicní nedobrovolně zpracovávaly cigaretový dým.
Kamarád byl velmi spokojen s daňovým přiznáním a jak už to tak u přátel bývá, brzy se otevřela lahvinka.
„Panáka si dám, možná dva. Mám dobré spalování a za chvilku budu čistý.“
Fanys neodmítnul. On totiž neodmítal nikdy. Jenže jak ubýval čas příjemného odpoledne, ubýval i lahodný mok z láhve a ani turbospalování už nemohlo Fanyse očistit. Zbývaly dvě možnosti. Přespat u kamaráda, nebo jít na vlak. První možnost vzhledem k blížícímu se příchodu kamarádovy protivné manželky byla ihned zamítnuta.
České dráhy jakoby vše tušily. Začaly mezitím připravovat malé dobrodružství. Fanys ještě nic zlého netuše vyhledával na internetu spoj, naivně se domnívaje, že údaje a data, jež si vyhledal bude výše zmíněná společnost dodržovat. Nádraží nebylo příliš vzdálené, přesto můj kolega těžko popadal dech a jeho útlé nohy vibrovaly pod tíhou zdaleka ne tak útlého těla. U okýnka nádražní pokladny seděla velmi milá a usměvavá paní, kterou jakoby nemohlo nic rozhodit. A skutečně. Trpělivě vysvětlila Fanysovi, že zpáteční sleva je koncipovaná trochu jinak než se on domnívá. Náš turista byl totiž přesvědčen, že musí dostat zpáteční slevu, neboť on jede skutečně zpět a nechápe, proč by měl ještě absolvovat cestu tam. Když „tam“ jel autem!!
Alkoholové omámení poněkud sláblo a Fanys propadal beznaději. Zvláště poté, co nádražní rozhlas oznámil, že vláček přijede s půlhodinovým zpožděním, které se může ještě změnit. Volba byla jasná. Místní hostinec a pořádný panák slivovice, nejlépe dva. Můj kolega zakrátko ucítil úlevu a dokonce se dal do řeči s místním bezdomovcem, kterému ze soucitu nabídnul cigaretu, objednal polévku a pivo. Dobrý pocit z vykonaného skutku však brzy vyprchal.
Na nástupiště přijížděl vlak. Zatímco brunátný Fanys supěl po nefungujícím eskalátoru, vláček, který měl přijet za půl hodiny, přisupěl za patnáct minut. Koncová světla soupravy a schovaná plácačka výpravčího Fanyse rozzuřila. Odnesla to milá paní pokladní, která přeci jenom mírně znervózněla, když jí Fanys začal líčit své jistě subjektivní pocity, týkající se Českých drah.
Další spoj, dnes však už poslední, měl přijet asi za hodinu. Volba byla jasná. Bezdomovec se radostně culil. Další pivo od štědrého pána. Fanys se však nemínil dlouho zdržovat a radši si koupil placatici, cigarety a čas do odjezdu dalšího spoje trávil pro jistotu na peróně.
Zdálo se, že vše dopadne dobře a můj kolega bude mít tu odpornou záležitost brzy za sebou. Koneckonců sedělo se mu příjemně. Lačně nasával čerstvý vzduch a obsah placatice. Kolem nástupiště projížděl s mohutným rachotem vlak nákladní. Byl neuvěřitelně dlouhý a trvalo věčnost, než celý přejel. Pak se rozhostilo ticho a Fanys zmožen tím vším, co tak lačně nasával, podřimoval.
Jenže můj milý kolega netušil, že nádražní rozhlas hlásil další pohromu. A to změnu nástupiště. A to v době, kdy nákladní vlak rval všem cestujícím uši.
Na nástupišti č. 1 dokuřoval můj kolega poslední cigaretu. Přijíždějící vlak na nástupiště č. 2 sice registroval, ale bez většího zájmu. Zato on vzbudil zájem výpravčího, který ho slušně požádal, aby opustil nádražní prostory, neboť dnes už žádný vlak nepojede.
Dveře kanceláře přednosty stanice odolaly. Okýnko paní pokladní bylo zavčas stažené. Bezdomovec, vida svého dobrodějce se sice rozzářil, ale pak uviděl rozzuřeného býka a dal se na zběsilý útěk. Zvonek u kamaráda, u kterého to všechno začalo, nedrnčel dlouho. Dveře se rozletěly a na otázku, zda by u nich přece jen nemohl přespat, dostal odpověď ihned:
„To teda nemohl!! Jedno ožralé prase mi doma stačí!!“
Fanys byl vším tím dobrodružstvím jaksi vystřízlivěn a tak sednul do auta a riskantní jízdu absolvoval. Jen když přejížděl přes železniční přejezd, otevřel okno a zhluboka si odplivnul.
