Článek
Po online vyslechnutém rozhovoru spisovatele pana Hartla jsem si najednou uvědomil, že svět bez ženských by byl nudný.
Dovolím si na úvod trochu fantazírovat.
Ano, já chlap, kdybych opravdu, ale moc opravdu chtěl, stvořil bych si umělou ženu a spolu s ostatními chlapy bych postavil továrnu a tam bych vyráběl každou robotku originál každému chlapovi podle individuálních potřeb. Robotku bych si potom programoval podle nálady a chuti. Aby zvládla všechny domácí práce. A protože bych měl tu továrnu na výrobu robotek, a dával bych je všem mužům zadarmo, tak nejenom ti bohatí, ale i ti nejchudší muži by si mohli vzít robotku domů.
Robotka by měla příjemný hlas a milé vystupování. Nehádala by se a vedla by se mnou rozhovory na různá témata. Byla by stvořena a naprogramována jako silná moderní žena, která nepotřebuje oporu. Žena, která je ambiciózní v tom smyslu, že by řídila svůj život a věděla, kam směřuje a čeho chce dosáhnout. Takovou robotku bych v továrně vyráběl a rozdával mužům zdarma.
S robotkou bychom mluvili o politice, sportu anebo by se mnou zašla na pivo a smála by se mým vtipům. Nebyla by koketa, neflirtovala by s nikým a sex by měla ráda a nepřejídala by se sladkým. Nevadilo by mé milované robotce, že jsem trochu přibral a čas mi na tváři vyhloubil vrásky a zešedly mi vlasy. A že už nejsem takový štramák jako za mlada. Že ta moje fyzička je už taky trochu slabší a břicho vypouklejší.
A také bych robotku naprogramoval, aby uměla vařit moje oblíbená jídla a nikdy nic nepřipálila. Aby umývala a sklízela po vaření a po jídle nádobí. Aby leštila podlahy a okna. Prala prádlo a hezky je skládala do skříní. Pěkně stlala postele. Po probuzení mi přinesla kafé a vždycky měla dobrou náladu. Protože robotka s blbou náladou je nesmysl. Nevztekala by se ani nekřičela. Celý den mě měla ráda takového, jaký jsem. Občas mrzutého a neoholeného. Občas nevyspalého a smutného. Občas ukecaného a někdy mlčenlivého. Prostě by mě měla ráda jako muže a nečekala ode mě nic „ne mužského“. Nevymýšlela by si. Nepřibarvovala by si mě. Neklábosila by s kamarádkami. Neprala by špinavé rodinné prádlo na veřejnosti a nenutila mě do věcí, o nichž by si myslela, že jsou pro mě ty nejlepší. Netrávila by čas na sociálních sítích. A neproměnila by se nikdy v tchyni. Ale později třeba v hodnou babičku. Uměla by péct a vyšívat. Neutrácela by za hlouposti a nesekýrovala mě…
Ale zpět do reality.
Nestydím se za to, že jsem muž, a proto tam, kde nejsou muži, jsem mužem. Mnoho mužů se cítí být už v krizi, protože zapomněli být muži. Už si nevzpomínají na časy, kdy jako malí kluci moc dobře věděli, co je to být kluk a co obnáší být holkou. Ale zapomněli na to v dospělém věku. Přestali mít v této věci jasno. Ztratili se v labyrintu. Pozbyli onu pomyslnou Ariadninu nit. A proto propadají deziluzi a studu. Například si často myslí, třeba, že ženě musí být za něco vděční, ale za co? Copak už nemají po letech vztahu doma zrcadlo? Vděčný je pejsek, když dobře splnil příkaz pána, za který dostal laskominu. Ale já si moc dobře uvědomuji, když muž potká, jak říkají Židé „ešet chajil“[1], pak je mu ta žena inspirací po celý život bez sebemenšího nádechu, že takové ženě musí být za něco vděčný.
Proto si říkám, co bych tak asi dělal s robotkou. K čemu by mi nakonec byla? Vždyť bych docela zakrněl a přestal bych být chlapem. Vždyť taková dokonalost by mě docela zničila a udusila. A proč? Protože bych nakonec došel k poznání, že ve vztahu prostě nikdo není dokonalý. Děláme chyby. Někdy ztrácíme cestu. Zabloudíme a potřebujeme pomoc a vyvést z bludiště ven. Však si vzpomeňte, byla to Ariadna, dcera krétského krále Mínóa a jeho manželky Pásifaé, která pomohla hrdinovi Théseovi, který díky daru od této ženy našel cestu z Mínotaurova labyrintu.
Někdy jsem tak slabý, že potřebuji oporu od ženy. Ano a že jsem mužem tam, kde nejsou muži, mám tolik hrdosti a sebevědomí, že se o oporu nebojím říct a později oplatit. A vím už, že častěji mou oporu potřebuje žena, protože ne proto, že je ambiciózní a řídí svůj život a ví kam směřuje a čeho chce dosáhnout, ale protože si uvědomuje, že má prostě ženské starosti, které já muž, jenž nezapomněl být mužem, chápe.
A tohle by mi na robotce chybělo. Vážně a moc. Že by neměla žádné ženské starosti a chyby. Jsem rád za nedokonalé, protivné a dotěrné ženské a ať si jsou hádavé, emocionální, a ať se chovají někdy nesmyslně, třeba, že některé z žen by chtěly být skoro ve všem jako chlapi, ale nechci se dostat do stavu, abych začal přemýšlet, že bych […si chtěl odpočinout sám od sebe, odpočinout si od svého pohlaví…][2] Víte vlastně, co tímhle výrokem pan Hartl na sebe prozrazuje? Zkuste hádat…
Čtěte blog Suscitatora na Seznam Médium
Poznámky pod čarou
[1] Bible, Přísloví, 31:10
[2] https://www.idnes.cz/kultura/literatura/patrik-hartl-rozhovor-rozstrel-spisovatel-reziser-gazely-kniha-studio-dva.A231108_103857_literatura_kiz#:~:text=Cht%C4%9Bl%20jsem%20si%20odpo%C4%8Dinout%20s%C3%A1m%20od%20sebe.%20Cht%C4%9Bl%20jsem%20si%20odpo%C4%8Dinout%20od%20sv%C3%A9ho%20pohlav%C3%AD
