Článek
Už ve starověku byli melancholici pokládáni za hluboce myslící a tvořivé lidi, se sklonem k pesimismu a izolaci. V renesanci se melancholie stala symbolem géniů a umělců, kteří trpěli pro svou nadanost a citlivost. V romantismu se melancholie pojila s nostalgií po minulosti a touhou po nedosažitelném ideálu. V moderní době se melancholie projevuje jako hledání smyslu existence.
Melancholie je tedy i pro mě zdrojem inspirace a tvorby. Melancholie mi umožňuje vidět svět v jiném světle a otevřít se novým možnostem. Pomáhá mi poznat sám sebe a moje hluboké touhy. Dává mi prostor k reflexi a meditaci. Je součástí mé umělecké tvorby a nemám proto důvod se melancholie bát ani se za ní stydět.
Melancholie je stín. Plíží se za mnou po celý den, aby mě v noci svírala v náručí a šeptala mi do uší slova plná smutku a žalu. Připomíná mi, co jsem ztratil a co už nenajdu. Melancholie je mou součástí i mým osudem. Je darem i prokletím. Je břemenem i mou nadějí. Je jako tichá píseň, kterou znám jen já. Je jako slza, co pláčem skanula na rty a neví si rady s bolestí. Je jako krůpěj, co se rozplyne v nočním světle. Je jako vzpomínka, co chci zapomenout.
Melancholie je most mezi dvěma světy. Světem reálným a světem fantazie. Světem minulosti a světem budoucnosti. Světem života a světem smrti. Melancholie je cesta do nitra duše. Cesta plná překvapení i zklamání. Cesta plná bolesti i radosti. Cesta plná strachu i odvahy. Cesta plná otázek i odpovědí. Cesta plná hledání i nacházení. Cesta plná ztrát i nalezených pokladů.
Melancholie je mostem. Spojuje magické břehy mystické řeky. Dává pocit sounáležitosti a porozumění. Ukazuje krásu i tragiku života. Umožňuje vidět barvy i ve tmě. Inspiruje mě. Pomohla mi najít smysl i ve zmaru. Melancholie je paradox.
