Článek
[Na úvod chci důrazně poznamenat, že zamyšlení je určené lidem s dospělou duší a zdravým rozumem.]
V centru této absurdní (pro)pasti poskytovatelů a příjemců „sociální pomoci“, kde lidé jsou nuceni tančit na nabroušeném ostří „sociálních dávek,“ propadáme se do naivity zdánlivého pohodlí, avšak pravda je temná a zákeřná. To, co politici představují jako bezstarostný život na sociálních dávkách, je vlastně skrytou pastí, která pohlcuje nejen příjemce dávek, ale i všechny ty, kteří jim jdou v patách. Ano, každý se můžeme náhle a jako kdyby z ničeho nic ocitnout v řadě potřebných. Už třeba tím, že nám onemocní maminka a budeme si moc přát, aby zůstala doma a zažila tu nejlepší možnou láskyplnou péči od dcery a nikoli lhostejnou péči od cizího člověka v nějakém ošklivém ústavu. Ale jak má dcera tu péči zajistit, když musí do práce a maminku má ráda?
Svazující zákony, vtisknuté do existence politickými reprezentanty, které jsme si sami zvolili, nás zajímavým způsobem odvedly do této šílené spirály. A nelze viníky nalézat mezi těmi, kteří se uchylují k tomuto státem povolenému polštáři pomoci. Ba naopak. Viníky jsou ti, kdo nesmyslný systém ještě více činí nesmyslnějším. Navíc se zdá, že většina politiků odmítá vnímat svůj vlastní podíl na vytvoření této „dávkové“ (pro)pasti.
A co způsobilo tuto dávkovou (pro)past? Štvavé proslovy politiků, odpudivé předsudky, nedostatek dostupného bydlení, a pro někoho, což je ještě více neomluvitelné, barva pleti či sociální status. Stačí příklad za všechny: Koho odmítnou hned při výběrovém řízení anebo odmítnou jej vzít do podnájmu? A kdo z vás vezme do nájmu … – já jistě ne. A proč ne? Protože nemá práci. A proč nemá práci? Protože je… A proč toto rozhoduje. Protože všichni víme, že je „socka“, a je to pravda, protože „je na dávkách“. Položili jste si někdy otázku: Co může takový člověk v takovém ostnatém spletenci událostí dělat? Copak se v tu chvíli nestává dalším Ježíšem s trnovou korunou na hlavě a křížem na zádech?
Nepřichází v úvahu zoufání a obviňování těch, kdo si chtějí podat žádost o pomocnou ruku. V takových situacích se v srdci většiny potřebných ztrácí i poslední záblesk motivace. Když vás svět neustále odmítá, jak reagujete? Jako sfouknutá svíce. Přestanete zářit. Nikdo z potřebných není a ani nemůže být Ježíšem.
Když politici vytvořili tuto negativní představu o uživatelích pomoci od státu, pak je také na nich, aby tuto zápornou představu napravili, a ne aby štvavými proslovy víc a více hloubili tuto dávkovou (pro)past.
Otázka na závěr: Podle čeho poznáte politika s nedospělou duší a rozumu mdlého?
Odpověď znáte, nemusím to sem psát, že? Jenom si dovolím radu. Nevolte je, už nikdy.
