Článek
Když procházel kolem fyzicky zdatných chlapců, jak hráli fotbal, podíval se na mne a s úsměvem řekl: „Kéž bys byl stejně tak silný a zdatný jako jsou tihle kluci, ale v tom svém.“
Co jsem měl starému muži říct. Byl jsem malý kluk, který se teprve učil poznávat svět. Taky jsem hrával s kluky fotbal, hrál si na indiány a lovce, lovil v cizích zahradách a sousedům štěkal na psy. Taky jsem si trhal kalhoty o ploty a rozdíral ruce o kmeny stromů, když jsem chtěl vylézt nejvýš ze všech… Topil jsem se na dovolených v moři a topil jsem se i v potoce co bublal nedaleko chalupy, kam jsme jezdívali na podzim. Do určitého věku vše bylo jen velikým, okouzleným sněním.
A dnes sedím v zahradě ve světle zapadajícího slunce a vzpomínám na dávné chvíle, které jsou navždy pryč. Už tolikrát jsem chtěl přivolat onen nepostižitelný vznášivý pocit čehosi zvířeného a nehmatného, jaký jsem pociťoval, ale stále se mi jej nedaří zachytit. Prchá přede mnou jako mladé dívky před rozjívenými chlapci. Ono kouzlo vznášivého mámení se vytratilo a nelze je už zachytit. A proč ne? Může za to okolní svět? Že zrychluje, zhušťuje, dusí až nakonec vše hezké a lehké zadusí?
Kolik vzpomínek se vejde do jednoho okamžiku, do jediné vteřiny!
Tolik jsem chtěl být spisovatelem, až jsem se jím stal.
A stále více mám dojem, že lidé již odvykli pomalému čtení. Všichni chtějí číst rychle. Co je jim do literatury! Proč vychutnávat literaturu. Je jim obtížně u čtení přemýšlet. Vše musí být rychlé, aby se čtením nezdržovali. Uspěchaní lidé mají tak málo času!
Vzpomínám, kdy jsem byl dítětem. Kolik času jsem na všechno to poznávání měl. Netrápilo mě, co mě trápí dnes, že nestíhám. Jako dítě jsem rád snil a rád sním i dnes. Jen co jsem trochu odrostl pustil jsem se do čtení. Jaký já měl hlad po literatuře. Četl jsem vše, co mi přišlo tehdy pod ruku. Pohádky čínské, německé, indické i arabské. Pak mnoho českých autorů, a nakonec i těch přeložených z ciziny. Četl jsem a má duše rostla a sílila. Najednou jsem slyšel a viděl věci nové a vnímal netušené. Uvědomil jsem si, jak malý jsem a jak jsme maličcí v tom ohromném vesmíru. Ach a nebýt knih, zda bych se naučil naslouchat druhým lidem? A nejen to, zda bych se naučil naslouchat i sám sobě?
A rád čtu i dnes, kdy ke čtení potřebuji brýle. Ó, jak krásné knihy dnes píšou spisovatelé. Ale já již podobné příběhy četl. Psané pokorným, a přesto velikým stylem. Psané skromným, a přesto královským perem. Kdy až dnes vnímám že i pan nakladatel měl v úctě toho, jehož autorský text vydává. Jak si vážili práce jeden druhého. Ano, až dnes to cítím z těch dávných knih, ze stránek, které již dnes nikdo nečte, protože ne, že by byly staré a nemoderní, ale vyžadují pomalé čtení a přemýšlení. Ty texty tě nutí, abys usedl, zastavil se a četl. Spisovatel již není tím, kým by měl být. Skromným a tichým pozorovatelem a velkým dítětem. Dnes je již řemeslníkem, který má psací náčiní za nářadí a práci s textem za řemeslnou práci…
