Článek
Její život nikdy nebyl procházkou růžovou zahradou. Dětství měla poměrně krušné, otec se sice o rodinu staral, ale byl to pedant. „Maminka mě milovala. Bohužel ale zemřela, když mi bylo dvanáct. Táta mě měl také rád, ale neuměl to dávat najevo. Takže jsem žila v neustálém drilu a pocitu, že nejsem dost dobrá. Ano, díky tomu jsem vystudovala prestižní vysokou školu a mám dobrou práci. Ale někdy si říkám - k čemu mi to vlastně je,“ usmívá se hořce sympatická zrzka.
S hodnými muži nevydržela
I v hledání partnera se podvědomě řídila tím, co viděla doma. Ne, že by se kolem ní nepohybovali gentlemani a muži, kteří byli pravým opakem jejího táty. Jenže ona je dřív nebo později odehnala. „Jsem takový bagr, který všechny kolem sebe odpudí. Když mě chlap, obrazně řečeno nedrží pod krkem, tak u mě nemá šanci. Pořád mám tendenci mu dokazovat, že jsem výš než on.“
Měla několik vztahů, ve kterých byla dominantní. Nefungoval ani jeden. „Nejdéle jsem s takovým partnerem vydržel půl roku. Ale silou vůle, protože jsem si říkal, že to přeci musí jít, když je tak hodný a udělal by pro mě cokoli na světě. Bohužel to nedopadlo, rozešli jsme se.“ Vždycky toho litovala, ale nedokázala jednat jinak. „Měl jsem to tak už od puberty. Pořád jsem hledala někoho, kdo mě ovládne.“
Rozhoduje za mě, dělá to dobře
Když jí tedy vstoupil do cesty čtyřicetiletý Igor, věděla, že by mohl být tím pravým. Drsný, nespoutaný rebel, který procestoval půlku světa a vrátil se, aby rozjel vlastní podnikání. „Neprosil, nařizoval. I když říkal slova jako prosím, nikdy z jeho úst nezněla tak, jako že o něco žádá. Měl respekt u kolegů, hodně lidí se ho svým způsobem bálo. Když jsem ho poprvé viděla, měla jsem po celém těle hustí kůži,“ vzpomíná Daniela na setkání se svým vyvoleným.
Igor se nikdy nechoval hrubě, což měl společného s jejím otcem. Ten na ni také nikdy nevztáhl ruku, stejně tak nikdy neuhodil její maminku. „Šlo o to, co z těch lidí vyzařovalo a jak se chovali. Stačilo, aby se na mě Igor podíval a já vím, že je zle. Nebo naopak, že jsem za něco chválená.“ Daniela našla to, co hledala. Její život je prakticky plánován jejím partnerem.
Když chce někam jít, žádá o dovolení. Dle jejích slov ne proto, že by žárlil, ale že chce mít přehled o tom, co kde dělá. „Říká mi, co mám dělat a s kým se vídat. Beru to tak, že je to jeho poslání. Věřím, že rozhodne dobře, jsem mu oddaná a podřízená. Kdybych jednou přišla na to, že dělá špatná rozhodnutí, skončí to a nechám ho. Do té doby jsem ale spokojená tak, jak to je. I když to mnoha lidem může znít šíleně.“
