Článek
Cesta, která měla být jen zastávkou
Bylo horké letní odpoledne a já jela z výletu po české straně Krušných hor. Když jsem uviděla ceduli s německým názvem vesnice, rozhodla jsem se zajet k prvnímu obchodu, co jsem zahlédla. Jen rychlý nákup a zpátky. Parkoviště bylo skoro prázdné, z otevřených dveří obchodu šla vůně pečiva a klimatizace.
Vzala jsem vodu, pár sušenek a balíček žvýkaček. U pokladny stála žena s krátkými vlasy a výrazem, který naznačoval, že má den, kdy ji už nic nepřekvapí. Položila jsem věci na pás a sáhla do peněženky.
Otázka, která všechno změnila
Když jsem si uvědomila, že mám jen české koruny, zvedla jsem oči a zeptala se: „Můžu zaplatit českými?“ V tu chvíli se prodavačka zasmála. Nebyl to milý smích. Spíš takové krátké, ostré uchechtnutí, jaké člověk vydá, když slyší něco opravdu hloupého.
Podívala se na mě s pobavením a řekla něco německy, čemu jsem nerozuměla. Jen jsem poznala tón – výsměch. Za mnou už čekal muž s nákupem a taky se usmál. Ne, nebylo to přátelské.
Pocit, který mě zaskočil
Najednou jsem si připadala trapně. Vždyť jsem přece jen chtěla zaplatit. U nás v pohraničí Němci platí eurem běžně, nikdo se nad tím nepozastaví. Jenže tady, pár kilometrů za hranicí, to bylo něco jiného. Jako bych vstoupila do jiné reality, kde pravidla, na která jsem zvyklá, už neplatí. Nechala jsem tedy nákup ležet v obchodě a odešla jsem.
Krátká lekce hrdosti
Sedla jsem si do auta a chvíli jen koukala před sebe. Bylo to směšné, šlo o pár eur. Ale ten smích mi zůstal v hlavě. Uvědomila jsem si, že i malý moment dokáže člověka zarazit víc než dlouhá cesta. V Česku se Němci často chovají sebejistě, mluví nahlas a všechno je pro ně samozřejmé. Já tam stála jako žačka, co neví, jak se chovat.
Zpátky na naší straně
O pár minut později jsem zastavila u čerpací stanice na české straně hranice. Vzala jsem si stejnou vodu, zaplatila korunami a prodavačka mi popřála hezký den. Bylo to tak obyčejné, až to působilo zvláštně uklidňujícím dojmem.
Cestou domů jsem si říkala, že hranice nejsou jen čáry na mapě. Někdy stačí jediná věta u pokladny, aby člověk pochopil, kde končí jeho samozřejmost.
