Článek
Jde o evropsky cennou lokalitu, která na podzim hraje barvami, láká k procházkám v tichu a klidu a v jejímž centru vyvěral pramen s údajně léčivými účinky. Návštěvníkům tu nejsou vodítkem klasické turistické značky, ale zastavení více než sto šedesát let staré křížové cesty.
Rezervace leží co by kamenem dohodil od Lázní svaté Markéty u starobylého jihočeského městečka Prachatice. Přes něj se ve středověku, a v části novověku, dovážela z Alp velká část v Čechách spotřebované soli. A také rezervace leží na severovýchodním svahu nejvyšší hory šumavského podhůří - na 1093 metrů vysokém Libínu.
Přirozený horský suťový les najdete coby ekosystém roztroušený po řadě lokalit v Česku. Ten na Libíně je ojedinělý v tom, že balvanovitá suť, a s ní i rezervace, dosahuje až do nadmořské výšky 1090 metrů. Nad hranicí tisíce metrů nad mořem přitom leží jen asi jedno procento území České republiky.
Z Lázní svaté Markéty, ze kterých zbyly bohužel už jen ruiny, vás k rezervaci povede křížová cesta. Ještě než se však dostanete k jejímu začátku, musíte projít kolem ojedinělého geografického bodu.
Je jím průsečík čtyřicáté deváté rovnoběžky a čtrnáctého poledníku východní délky. Vyznačit ho tu nechaly Městské lesy Prachatice a kovový glóbus, který místo označuje, vytvořil místní umělecký kovář Martin Boška.
Nejde přitom o takovou samozřejmost, jak by se mohlo zdát. Při rychlém pohledu na mapu Česka totiž zjistíte, že bodů, kde se protínají poledníky a rovnoběžky označené celými čísly, je u nás jen kolem deseti. V Česku je podobně označeno několik geografických bodů.
Než od tohoto zajímavého bodu dojdete ke vstupu do rezervace, napočítáte první čtyři zastavení křížové cesty. Tu dal v roce 1859 postavit tehdejší majitel Lázní svaté Markéty Anton Pachlhofer s manželkou Terezii.
Od prvního zastavení ke kapli svatého Filipa Neri, která se nachází v samém středu rezervace v nadmořské výšce 860 metrů, měří cesta zhruba tisíc metrů. Prošla přitom obnovou před více než dvaceti lety, kdy byla jednotlivá zastavení bíle omítnuta, aby více vynikla.
Město tehdy také do kapliček pořídilo nové obrazy. Moderní olejomalby na plechu znázorňující Ježíšovo ukřižování namalovali místní malíři Václav Kuneš a jeho dcera Lucie Uhlíková.
Křížové cesty jsou zajímavým pozůstatkem antické a středověké lidové zbožnosti, která chtěla víru prožívat hodně realisticky. Cesty vznikaly po Evropě pro křesťany, kteří se nemohli vypravit na svatá místa v Palestině.
Páté zastavení cesty už leží uvnitř rezervace vyhlášené v roce 1988. Porost je v ní hustý, vysoký a s bohatým listovým patrem. Proto je tu hodně stínu a také vlhkosti, což je umocněno i tím, že porost tady roste na suti z velkých balvanů, jejichž obrysy jsou pod půdou dobře patrné.
Panuje tu klid, protože rezervace leží asi tři kilometry od Prachatic, podobně daleko od nejbližší silnice druhé třídy a tento kraj je celkově velmi řídce osídlen. Prachatický okres má nejnižší hustotu zalidnění ze všech českých okresů.
Rezervace je přitom také místo tajemné, syrové a drsné. V tomto ohledu se dá říct, že ač leží ještě v šumavském podhůří, vypadá jako kus Šumavy s její pověstnou atmosférou. Uvěřit, že by tady v listí a kapradí mohli žít skřítci, je proto velmi snadné.
Sedmdesátihektarová rezervace je rozložena v nadmořské výšce od zhruba sedmi set metrů až k vrcholu Libína. Horský suťový les se však nenachází jen v ní, ale na prakticky celém severovýchodním svahu hory. V tom okolo rezervace se však běžně lesnicky hospodaří.
V rezervaci stát chrání nejhodnotnější části porostu, ve kterém se nachází místy až pralesovité zbytky původních lesů. Roste tady hlavně směs buků, jedlí, smrků a javorů, kapraď laločnatá, dymnivka dutá, plavuň pučivá nebo dřípatka horská a zimolez černý. A žije tady kos horský, datlík tříprstý nebo holub doupňák.
Na Libíně a v jeho okolí se přitom dobře daří i rysům ostrovidům. Zdejší ekosystém jim totiž hodně vyhovuje, což podporuje unikátnost zdejší rezervace. Rysů totiž celkově v Česku žije odhadem jen zhruba sto dvacet až sto třicet pět kusů.
Podle informací z webu Agentury ochrany přírody a krajiny tu nejstarší stromy rostou už od první poloviny devatenáctého století. „V roce 1886 se asi na šedesáti procentech dnešní přírodní rezervace nacházely mladé porosty do padesáti let věku,“ píše agentura v charakteristice tohoto malého území.
Nejcennější přírodě blízké porosty jsou tady víceméně ponechávány bez zásahů a spadlá dřevní hmota zůstává na většině plochy na místě k zetlení. Dominuje tady proto přirozená obnova lesa a malé stromky bojují o přežití většinou jen se spárkatou zvěří.
„Ještě v polovině devadesátých let dvacátého století se na svazích Libína páslo mufloní stádo, které okusem devastovalo nálety a nárosty zejména listnatých dřevin a jedle. Následkem predačního tlaku rysa a cíleným odstřelem však bylo postupně vyhubeno,“ říká se také v charakteristice rezervace v materiálech Agentury ochrany přírody a krajiny.
Neobvyklá je však libínská rezervace i tím, že do jejího středu vklínil člověk v minulosti něco ze své snahy o duchovní pochopení světa. Na konci křížové cesty v místě, kde v minulosti vyvěral pramen s údajně léčivými účinky, stojí kaple připomínající událost považovanou našimi předky za zázrak.
Spojení duchovna a horského suťového lesa přitom není v rezervaci nijak násilné. Na stavbu křížové cesty i kaple svatého Filipa Neri bylo použito hodně přírodního kamene a tak tady tyto sakrální stavby neruší, i když by se mohlo zdát, že dnešní vědecký a poznávací přístup k přírodě a duchovno se vylučují.
Jak se stalo, že na úpatí Šumavy stojí kaple zasvěcená italskému světci, se snaží vysvětlit jedna z legend, která se ke zdejší kapli váže. Podle ní někdy v novověku přinesl obraz Filipa Neri z Itálie z tamních válek jakýsi mladík. Snad proto, že věřil, že mu zachránil život.
Obraz umístil na kůl k nedaleké osadě Leptáč k prameni vody. Místní lidé se pak k obrazu chodili modlit a osvěžit. Jenže při tom pošlapávali louku, na které se obraz nacházel.
A to se nelíbilo jejímu majiteli - sedlákovi, který ve vzteku obraz vzal, odnesl ho do lesa a dobře ho tam ukryl. Legenda praví, že za to byl postižen na svém zdraví, ale už neříká, jak přesně.
Každopádně Bůh si cestu k záchraně obrazu našel a ten byl po řadě let v lese náhodně objeven. A to v listí a mechu a naprosto neporušený, jako by byl právě vymalován.
Nalezen byl u pramene, kterému se říkalo Patriarcha. Podle knihy z roku 1643 O státě českém toto pojmenování sahá asi do vrcholného středověku, kdy Prachatice patřily vyšehradské kapitule a vyšehradským proboštům se říkalo patriarcha.
Na místě nálezu pak v roce 1691 vyrostla pro obraz nejprve dřevěná kaple. Ta byla v roce 1803 nahrazena první kamennou kaplí s šindelovou střechou a v letech 1859 až 1861 tu byla postavena současná kaple. Ta po sametové revoluci prošla postupnou obnovou, která začala v roce 1999 a dokončena byla žehnáním interiéru v roce 2022. Původní obraz Filipa Nerii se však nedochoval.
Dnes tu kaple stojí většinou osaměle a křížová cesta láká k výstupu jen sem tam nějakého věřícího, ale ve své době bývala navštěvovaným místem. Zavítal k ní i první českobudějovický biskup Jan Prokop hrabě ze Schaffgotsche a kaple měla v době první republiky i svou návštěvní knihu, která se dochovala ve Státním okresním archivu v Prachaticích.
Pro obyvatele města přitom musela mít velký význam i proto, že radnice nad ní v roce 1861 převzala patronát a na její stavbu se skládali i obyvatelé města. Vybrali sto dvacet tři zlatých a dvacet čtyři grejcary z potřebných bezmála sedmi set zlatých.
Díky tomu všemu je možné při pěším výletu do rezervace a ke kapli spojit setkání s přírodou, duchovnem i částí místní historie…
# Tomáš František Přibyl, novinář
Zdroje informací: https://aopk.gov.cz/, Wikipedie
www.prachatice.eu a vlastní novinářská praxe
