Článek
Schůzka, která mě zaskočila
Ten den začal úplně obyčejně. Pracovní tempo, maily, úkoly. Když mi přišla pozvánka na schůzku, nijak jsem ji neřešila. Byla jsem ve firmě dlouho, známá tvář, žádné konflikty, stabilní výkon. Neviděla jsem důvod k obavám.
Rozhovor ale nabral jiný směr velmi rychle. Šéf nemluvil o projektech ani o změnách v týmu. Začal rozpočty a nutností hledat úspory. A pak to řekl. Buď mi výrazně sníží plat, nebo mě budou muset propustit.
Na několik vteřin jsem zůstala úplně ticho. Ne proto, že bych byla v šoku emocemi, ale proto, že mi v hlavě začala okamžitě běžet kalkulace odstupného.
Vteřiny, kdy se to zlomilo
Nejsem právník ani personalista, ale něco jsem věděla. Kolik let ve firmě jsem, jaké mám smluvní podmínky a že mám v tomto případě nárok na velmi vysoké odstupné.
Šéf počítal s tím, že budu vyjednávat. Že budu prosit, navrhovat kompromis, ptát se, kdy se plat vrátí zpátky. Jenže místo toho jsem si všechno v hlavě srovnala do jasné rovnice. Výpověď a finanční polštář mi dá čas a klid.
V tu chvíli už nešlo o uražené ego ani o to, že bych si něco dokazovala. Byla to čistá úvaha bez emocí.
Rozhodnutí, které nečekal
Řekla jsem, že volím výpověď. Klidně, bez dramat. A okamžitě jsem viděla, že s touto variantou vůbec nepočítal. Najednou mluvil pomaleji. Začal věty opravovat, naznačovat, že to není definitivní, že by šlo najít jiné řešení.
Jenže tím už si byl tah rozehraný. Jakmile padlo slovo výpověď, bylo jasné, že vstupujeme do konkrétního procesu. A ten proces měl jasná pravidla, která hrála tentokrát v můj prospěch.
Papíry, čísla a ticho
Z atmosférického rozhovoru se během chvíle stal úřední akt. Počítalo se odstupné, termíny, dovolená. Najednou se řešilo, kolik to firmu bude stát, ne kolik ušetří. Šéf byl stručný, korektní, ale viditelně zaskočený.
Uvědomila jsem si, že kdybych reagovala impulzivně, všechno by dopadlo jinak. Stačilo by kývnout, nechat si sáhnout na plat a doufat, že se situace jednou zlepší. Místo toho jsem využila okamžik, který se nabídl sám.
Odchod bez lítosti
Když jsem později odcházela z budovy s podepsanými dokumenty, necítila jsem vítězství ani hořkost. Spíš zvláštní klid. Nešla jsem proti nikomu, jen jsem si spočítala, co je pro mě v té chvíli nejrozumnější.
