Monarchistický politický program - návrh

Aktualizované verze jsou dostupné zde.

Hlava státu je českým obyvatelstvem vnímána jako symbol státu a jednoty. To, ale volený prezident nemůže nikdy nijak ztělesňovat, když ho polovina národa volila a polovina ne, to platí i v případě, že by ho volil parlament. Funkci hlavy státu, která je symbolem jednoty a dějin lépe než parlamentní nebo prezidentská republika, naplňuje moderní parlamentní monarchie. Moderní panovník je jako každý jiný občan vázán ústavou, zákony a je odvolatelný parlamentem. Pravomoci panovníka v parlamentní monarchii jsou prakticky stejné jako v parlamentní republice s tím rozdílem, že hlava státu může udílet šlechtické tituly (většinou jenom doživotní a ne dědičné). České vnímání hlavy státu je dělané pro monarchii a ne pro republiku. Výhodou monarchie oproti republice je, že se hlava státu připravuje pro převzetí úřadu již od dětství, také může myslet v dlouhodobém horizontu, když není omezena volebním obdobím. Panovník dokáže lépe dělat nadstranickou politiku, když není členem žádné politické strany a není vysloužilým politikem.

Český král by měl stejné pravomoci jako má dnes prezident (ještě by povyšoval do šlechtického stavu, většinou doživotně a velmi výjimečně dědičně).

Nové nebo pozměněné pravomoci by mohly být následovné:

Bez kontrasignace

S kontrasignací

Nástupnictví by se řídilo polo-salickým právem, které bylo u nás zavedeno Pragmatickou sankcí. V případě, že by byl potenciální král neschopen vlády (např. mentálně postižený či odpovědný za vážný trestný čin), tak by se přeskočilo na dalšího v pořadí. Bylo by tak vyloučeno, že by na trůn nastoupil nekompetentní člověk, a v případě, že by se to zjistilo až při nástupu na trůn, tak by ho sesadil parlament. Případná obnova monarchie by musela být schválena v referendu.

Současným českým královským rodem je dynastie habsbursko-lotrinská, která má na základě jejího zvolení českými stavy a Pragmatickou sankcí neoddiskutovatelné právo na český trůn. Současným českým králem je hlava rodu Karel Habsbursko-Lotrinský a korunním princem Ferdinand Zvonimír Habsbursko-Lotrinský, podmínkou pro nástup na trůn by byl příslib naučit se česky.

Titul a oslovení panovníka by bylo následovné: „Jeho královské Veličenstvo, z Boží milosti a vůle lidu král český, markrabě moravský, vévoda horno- a dolnoslezský, vévoda těšínský, markrabě horno- a dolnolužický“.

Současný stát je přebujelý a přebyrokratizovaný, zastáváme názor, že stát má být hlavně decentralizovaný a subsidiární.

Spousta pravomocí se musí z centra přemístit do správních celků. Vláda by byla zredukována a byla by tvořena ministerstvem financí, vnitra, zahraničí, obrany, hospodářství a vědy a výzkumu. Titul předsedy vlády by se nyní nazýval Nejvyšší purkrabí podle historického nejvyššího úřadu. Ostatní ministerstva by byla, pokud by to bylo možné, přeneseny do pravomocí vyšších správních celků, jinak by byly vytvořeny úřady při vládě.

U většiny úřadů by byla provedena masivní reorganizace a zeštíhlení.

Dále by došlo k reorganizaci parlamentu. Senát by nyní nebyl přímo volený, počet senátorů by zůstal stejný, ale jedna třetina by byla doživotně jmenována panovníkem za zásluhy na návrh zemských sněmů (každý zemský sněm by navrhoval 9 lidí, tito senátoři by mohli být odvoláni panovníkem na návrh většiny senátu a schválení zemského sněmu), další třetina by byla tvořena okresními hejtmany a poslední třetina by byla delegována např. z těchto funkcí:

Stav obchodnický

Stav vědeckotechnický

Stav zdravotnický

Stav učitelský

Stav jazykoznalých

Stav zaměstnanecký

Stav umělecký

Stav právaznalých

Stav dopravců

Poslanecká sněmovna by se nyní skládala ze 150 poslanců, 75 poslanců by bylo voleno za Čechy, 50 za Moravu a 25 za Slezsko.

Volební práh pro všechny koalice by nově byl jednotně 5 %.

Byla by zavedena povinná volební účast a to pro všechny oprávněné voliče, kteří ještě nedosáhli důchodu. Veřejné věci totiž nejsou věcí pouhé skupinky lidí, ale věcí celé společnosti. Sankce za neúčast by měly být stanoveny podle typu voleb, volby do zastupitelstev obcí by měly pokutu 5 % měsíčního příjmu pokutovaného, zemské volby 2,5 % měsíčního příjmu, volby do poslanecké sněmovny a eurovolby 1 % měsíčního příjmu.

Současné komunistické kraje jsou neefektivní, drahé a nerespektující dějiny. Pro zefektivnění je důležité obnovení osvědčeného zemského zřízení, které u nás fungovalo do zrušení komunisty v roce 1948. Země by byly konkrétně tři (Království české, Markrabství moravské, Vévodství Horní a Dolní Slezsko). Každá země by měla svůj zemský sněm a zemskou vládu. Zemskou vládu by vedl zemský hejtman (sněmu by i předsedal) a byla by tvořena ministerstvem financí, vnitra, dopravy a místního rozvoje, školství a kultury, sociálních a zdravotních věcí. Český zemský sněm by měl 120 poslanců, Moravský zemský sněm 60 a Slezský zemský sněm 30, volební období by si zákonem stanovil zemský sněm (nejméně tři roky a nejvíce pět let).

V rámci reformy by bylo i posílení obcí a obnovení významu okresů. Posílení obcí spočívá v zavedení pravidla 33%, tj. vybrané daně by se dělily následovně: 33% stát, 33% země, 33% obce, 1% EU. Okresy by nově zajišťovaly chod regionu, tj. spravovaly by úřady jako úřad práce, finanční úřad apod. a zastupovaly by regiony navenek. Okresy by vedl okresní hejtman a okresní rada, která by byla spolu s hejtmanem volená obecními zastupitelstvy na čtyři roky. Okresní hejtmani by byli ze své funkce senátory.

Školství je známý problém, je potřeba udělat jeho reformu, která by měla být komplexní a ne jenom po částech. Nejprve by došlo k rozdělení vysokého školství, které by spadlo pod centrální vládu a středoškolské a základní, které by spadalo pod země. Základem reformy základního školství by bylo slučování předmětů, úprava učebnic a snížení požadavků na vzdělání učitelů.

Nejhlavnější částí by bylo snížení požadavků na vzdělání učitelů, vychovatelek apod. V současné době je požadováno vysokoškolské magisterské vzdělání v pedagogice. Samotné studium v pedagogice je pro mladého člověka neperspektivní, neboť se primárně zaměřuje na školství, kde nejsou možnosti kariérního růstu a chybí konkurence mezi subjekty, kde by se dalo vybrat. Ve skutečnosti je magisterské vzdělání ve školství do jisté míry zbytečné, protože nedokáže zaručit kvalifikovanost a zapálenost učitele pro věc. Pro mateřské školy by byl požadavek na vzdělání snížen na středoškolské s maturitou, na základní škole by byly požadavky sníženy na bakalářské vzdělání a středoškolské s maturitou (podle významu předmětu), na středním odborném učilišti by mohli učit lidé s maturitním vzdělání, především v oboru, středoškolské s maturitou by bylo zajišťováno učiteli minimálně s bakalářským vzděláním. Nové podmínky by mohly přilákat spoustu zájemců, které doteď odrazovalo dodělávání vzdělání.

Dále by došlo k předělání učebnic a reformě RVP, to vše by bylo prodiskutováno s odborníky a rozpracováno v komplexní reformu této části.

Současné předměty se tak často překrývají, že se v nich učí jedno a to samé. Vytváření nových předmětů není správnou cestou, správným řešením je slučování předmětů, tak aby dávaly smysl. Např. by mohlo dojít ke sloučení dějepisu a občanské výchovy, dějepis by se navíc rozdělil na prvostupňový (od pravěku po Velkou francouzskou revoluci - období menšího významu pro dnešní společnost) a druhostupňový (od Velké francouzské revoluce = období kdy se začíná utvářet moderní občanská společnost a přichází průmyslový věk).

Současný nedostatek zdravotních sester nelze vyřešit neustálým zvyšováním platů, ale snížením požadavku na vysokoškolské vzdělání. Pokud někdo chce dělat ve zdravotnictví, tak vystuduje lékařský magisterský obor a ne obor těžce pracujících zdravotních sester. Nově by mělo pro zdravotní sestry stačit středoškolské vzdělání s maturitou ve zdravotnickém oboru. Platové ohodnocení by mělo být přiměřené a měla by být snaha o snížení přesčasů.

Systém primární zdravotní péče prokázal svoji akceschopnost, robustnost a stabilitu, a proto je nutné ho zachovat a posilovat.

Dále je nutné provést kompletní reformu financování zdravotnictví, kterou by měli vypracovat odborníci napříč obory.

Oblast dopravy by měla být řízena na základě principu subsidiarity, tj. decentralizovaně. Důležité je podporovat nákladní dopravu po železnici místo silniční. K tomu by měly být i přizpůsobeny tratě, které by se nově rozdělily na místní (spravované okresy), zemské (spravované jednotlivými zeměmi) a celostátní. Celostátní tratě by pak mohly být upraveny pro vyšší rychlost a měly by spojovat hlavní body celého státu (např. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň a Liberec).

Silniční síť by měla být rozdělena stejným způsobem jako železnice a stát by se tak měl primárně zaměřit na dostavbu dálniční sítě.

Měly by být rozumně podporovány ekologické způsoby dopravy a hlavně by měla být významně podpořena MHD ve městech.

Kultura je důležitý aspekt lidské společnosti, který vyjadřuje konkrétní společnost, její historii, jazyk, zvyky a morální hodnoty.

Vzhledem k decentralizaci státu by ochranu a správu v oblasti kultury nově převzaly země. Nejdůležitější je obnova a ochrana vzhledu památek, osad, vesnic, měst atd. Mělo by dojít k opravám kulturních památek ve vlastnictví státu a soukromým majitelům by měl stát pomáhat, ale ne je demotivovat přílišnými regulacemi.

Sport může být dobrý koníček, který je navíc prospěšný zdraví. To, ale z něho nedělá něco, co by mělo být dotováno a podporováno státem. Sport je čistě soukromou věcí lidí a spolků. Považujeme za prospěšné zrušení Národní sportovní agentury, která nijak neprokázala svojí kvalifikovanost a účelovost.

V oblasti financí je důležité dodržovat fiskální, vyváženou a hospodárnou politiku.

S finanční politikou souvisí drastická reforma a decentralizace státu, která by měla hlavně přivést více peněz do regionů. Mělo by být zavedeno pravidlo 33%, kdy by stát, země a obce dostávali z daní sumu odpovídající této částce. Výběr části daní by se měl přesunout na nižší správní celky, tím by se snížilo riziko plýtvání a zpronevěření veřejných peněz. Měl by být zaveden ústavní zákon stanovující pravidla pro stálou a povinnou fiskální a odpovědnou finanční politiku, který by v praxi zakázal rozpočtový schodek. Dále by se mělo od státního rozpočtu oddělit sféry sociálního, zdravotního a jiného pojištění. S tím souvisí reforma sociálního systému, která musí být velmi konstruktivní, komplexní a tvrdá.

Cílem je trh, co nejméně ohýbaný daněmi. Daní by mělo být málo a přesně tak, aby uživily chod státního aparátu, armády, policie, soudnictví a správu infrastruktury. Základní daní by se mohla stát daň z nemovitosti, která by měla vyšší sazby pro firmy, multimilionáře a občany cizích zemí apod. Současná velice nízká sazba daně z nemovitosti by byla samozřejmě zvýšena i pro všechny ostatní a to na únosnou míru. Další daní by byla daň ze zisku, která by se týkala právnických osob, které vykonávají výdělečnou činnost. Tato daň by se odměřovala ze zisku osoby za období jednoho roku a nahradila by daň z přidané hodnoty. Daně by se rozdělovaly podle pravidla 33%, to by znamenalo, že vláda by dostala 33% výnosů z daní, vyšší samosprávné celky by měly také 33%, obce 33% a EU 1%.

Další a oddělenou daní by byla zdravotní daň, kterou by platila každá osoba s trvalým pobytem nebo sídlem na území státu. Tato daň by rovnou mířila do Zdravotního fondu, který by financoval fungování veřejného zdravotnictví.

Toto by byly základní daně a v případě, že by byly nedostačující, tak by se přidaly další (více než pravděpodobné).

Žádnou z daní by neplatily státní podniky nebo firmy s většinovým podílem státu a jeho organizačních složek (obce, města a vyšší samosprávné celky).

Česko musí být aktivní v rozvoji spolupráce v rámci EU a NATO. Žádná vláda se dosud nijak moc nezasadila o to aby hrála významnou roli v EU, proto všechny problémy ze kterých obviňujeme EU nemůže jenom ona, ale i naše vlády, které se o tuto politiku nezajímají pokud nejde o dotace. Musíme převzít iniciativu a navrhnout reformu EU, která by ji přiblížila k ideálům hraběte Coudenhove-Kalergiho. Česká vláda by se měla zasadit o projednání vzniku Ústavy Evropské unie, která by zaručovala suverenitu členským státům (právo veta by mělo být zavedeno pro záležitosti, které nejsou celounijní; celounijní záležitosti = zahraničí, obrana, mezinárodní obchod) a zároveň by iniciovala vznik federalizované EU. Federalizovaná EU by měla být decentralizovaná, tj. většina funkcí by zůstala členským státům. Společná evropská politika by se měla zaměřit na mezinárodní obchod (lepší pozice vůči nadnárodním korporacím), zahraniční a bezpečnostní politiku. Zákonodárnou moc v EU by vykonávala Sněmovna reprezentantů EU (dolní komora parlamentu), která by byla volena občany podle členských zemí, a Rada Evropské unie složená ze zástupců povolaných vládami členských států. Výkonnou moc by vykonávala Ministerská rada EU, kterou by po volbách do Sněmovny reprezentantů EU jmenovala Rada EU a důvěru by jí vyslovila Sněmovna reprezentantů EU. Dále požadujeme snížení počtu europoslanců na 365, neboť ani podobně velké USA nemá 705 členů své dolní komory parlamentu. Myslíme si, že by bylo dobré trvale umístit Sněmovnu reprezentantů EU do Štrasburku. Dále považujeme za prospěšné přemístit sídlo Ministerské rady EU do Vídně a přemístit Radu EU do Frankfurtu nad Mohanem, aby byly organizace EU blíže centru. Projekt eura by neměl být zdobrovolněn, nýbrž by měla být zavedena povinnost minimálně vstoupit do ERM II.

Základem společné zahraniční politiky by bylo vytvoření evropských velvyslanectví. Evropská velvyslanectví by se skládala z diplomatických úřadů členských států (ty by zůstaly pod přímou kontrolou národních států) a evropského velvyslance jmenovaného ministrem zahraničí EU, nejednalo by se nijak o omezení suverenity, ale naopak o posílení vyjednávací pozice a ochrany našich občanů vůči třetím zemím.

Hlavním pilířem společné bezpečnostní politiky by bylo zřízení Ozbrojených sil Evropské unie a evropské vojenské a civilní kontrarozvědky. Zřízení OS EU by neznamenalo zrušení národních armád (ty by zůstaly pod přímou kontrolou členských zemí), neboť z nich by se OS EU skládala. Podstatou OS EU by bylo zřízení struktury potřebné pro koordinaci v případě obrany. Vrchní velitelství OS EU by vedla rada skládající se z náčelníků generálních štábů, vrchní velitel by byl jmenován ministrem obrany EU a schválen náčelníky generálních štábů. Pod přímou kontrolu OS EU by spadaly pouze speciální jednotky, které by se tak mohly stát ještě profesionálnějšími. Společné nákupy zbraní by byly samozřejmostí. OS EU by sloužily primárně jako doplněk NATO, navíc by z Evropy udělaly rovnocenného partnera USA.

Nadále by se měly upevňovat vztahy a prohlubovat spolupráce v oblasti technologií a průmyslu s Čínskou republikou, tzv. Tchaj-wanem. Tchaj-wan musí zůstat jako suverénní stát a Česko spolu s EU by se o to měly zasadit.

Evropská unie musí navázat na historický odkaz jejích předchůdců, neboť útvary bez minulosti zaniknou. EU musí navázat na myšlenky česko-japonského hraběte Coudenhove-Kalergiho v odkazu na křesťanskou morálku, která je základem celého hodnotového systému moderní Evropy bez rozdílu mezi náboženstvími. Důležité je navázat na pomyslného předchůdce EU Svatou říši římskou, která byla středověkým ekvivalentem dnešní unie. Pro posílení pocitu sounáležitosti a jednoty bychom si uměli představit vytvoření federální monarchie. Nabízí se dvě řešení a to volená monarchie (stejně jako Svatá říše římská) a dědičná monarchie. V obou případech by došlo k vytvoření Kurfiřtské rady, která by přijímala panovníkovu přísahu a případně by ho mohla i sesadit, byla by tvořena hlavami členských států a ministerským předsedou EU (ten by měl poradní hlas). V případě volené monarchie by Kurfiřtská rada ještě volila panovníka, aktivní a pasivní volební právo by měly korunované hlavy států, pouze pasivní volební právo by měli prezidenti. V případě dědičné monarchie by bylo potřeba určit panovnickou dynastii. Zde preferujeme habsbursko-lotrinskou dynastii, neboť ta od roku 1438 do roku 1806 (s krátkou přestávkou v letech 1742–1745) držela titul římského císaře a dnes se její členové považují za Evropany a jsou spjati s Panevropskou unií. Titul a oslovení panovníka by bylo: „Jeho císařské (a královské) Veličenstvo, panovník Evropské unie, z Boží milosti titulární císař Říše římské“. Úřad panovníka by byl prakticky pouze ceremoniální a spočíval by v reprezentaci EU zvenčí i uvnitř.

Každý stát musí mít schopnou a profesionální armádu. Česko musí přistoupit k radikální reformě ozbrojených sil, profesionální armáda je důležitá a žádoucí, ale pro případnou válku je potřeba mít k dispozici velké zálohy různě vycvičených záložníků a tomu jsou aktivní zálohy, tak jak dnes fungují nedostatečné. Základem takové reformy by mohlo být vyřazení aktivní zálohy z armády a vytvoření z ní samostatné složky ozbrojených sil vedle armády a vojenské kanceláře hlavy státu. Nová složka ozbrojených sil by se mohla nazývat zeměbranou. Vytvoření nové složky by si vyžádalo i zřízení nového velení, pod které by spadala armáda i zeměbrana, mohlo by se nazývat generálním inspektorátem ozbrojených sil. Zeměbrana by byla strukturálně podobná armádě a měla by i svůj generální štáb, její jednotky by fungovaly na stejném systému jako dnešní aktivní zálohy. Pod zeměbranu by patřila i domobrana, která by byla takovým vojskem „na papíru“.

Domobrana by se skládala ze čtyř částí:

Nejen, že chceme posílit nezávislost justice pomocí významnější role hlavy státu, ale také chceme i reformu udělovaných trestů. Podle nás by měly být tresty odnětí svobody u zločinů, které bezprostředně neohrožují společnost, nahrazeny trestem veřejně prospěšných prací. Pokuty by nově měly být stanoveny na základě měsíčního příjmu pokutovaného.

Je potřeba radikální reforma a restrukturalizace systému sociálního zabezpečení. Základem by bylo oddělení od státního rozpočtu a od vlády.

Byl by založen Fond solidarity a Důchodový fond.

Fond solidarity

Tento fond by sloužil k zajištění sociálního zabezpečení. Z příjmů by do něj odváděla každá osoba (fyzická i právnická). Bylo by několik únosných sazeb, které by se odvozovaly od příjmů, tj. jednalo by se o princip přerozdělení. Hlavní zátěž by spočívala na vysokopříjmových firmách a lidech a to ne z nějakého socialistického důvodu, ale z důvodu paternalistické role vyšších vrstev.

Důchodový fond a důchodový systém

Důchodový fond by zajišťoval tzv. nultý pilíř. Všechny podnikající právnické osoby by do něj přispívaly ze svého zisku za období jednoho roku, do fondu by přispívaly i všechny fyzické osoby ze svého měsíčního příjmu. Dále by si musela povinně každá fyzická osoba zřídit speciální penzijní investiční bankovní účet, na který by bylo pravidelně posíláno minimálně, po dohodě třeba i vyšší, zákonem dané procento z měsíčního příjmu.

Neboť vycházíme z křesťansko-židovských hodnot cítíme odpovědnost za krajinu ve, které žijeme. Naší největší povinností v této oblasti je ochraňovat a kultivovat krajinu tak, aby naše se životní prostředí předalo budoucím generacím v co nejlepším stavu.

Komunistické nakládání s krajinou je pro nás dosud žijícím problémem. Je potřeba zvýšit rozmanitost krajiny a jejich celků. Musí se rozbít velké lány polí a podpořit návrat remízků, tůní, mokřadů a dalších prvků, které obohacují biodiverzitu a zvyšují schopnost udržet vodu. Dále je naprosto zásadní zrušení dotací a zvýhodňování velkých agropodniků a zavedení větší podpory místním a regionálním zemědělcům, ti musí být v primárním zájmu státu. Je jasné, že lesy mají velký význam a stát by k tomu měl také tak přistupovat. Důležitá je změna politiky v hospodaření se státními lesy, která se musí změnit ze současného komerčního na ochranářský, obnova lesů musí být podporována na základě přirozených přírodních podmínek.

Je zcela zásadní, aby EU přijala na vědeckých faktech založenou politiku vůči novým odrůdám, připravenými genovou modifikací, pokud mohou znamenat zdravější potraviny a menší potřebu chemikálií.

Je jasné, že globální změna klimatu je velkým ohrožením pro fungování lidské společnosti jako celku, a proto musí Česko a i celá EU k tomuto tématu přistupovat se vší vážností, ale i racionalitou. Česko a EU by se měly zasadit o prosazování zelených alternativ a EU by měla zvláště k tomu samému začít tlačit i USA a Indii, pokud možno i „Čínskou lidovou republiku“.

Jako konzervativci odmítáme bezduchý LGBT aktivismus a ze stejného důvodu i jakékoliv projevy homofobie, transfobie apod. V této tématice chceme vést konstruktivní a racionální debatu, proto odmítáme současné vedení kulturní války na obou stranách.

Prosazujeme přejmenování manželství na životní partnerství. Toto životní partnerství by byl civilní sňatek určený pro dvě osoby bez rozdílu pohlaví. Církevní sňatek by byl přejmenován na manželství a řídil by se pravidly dané církve nebo náboženské společnosti. (Příklad zde: Manželství (není) pro všechny).

Jako konzervativci podporujeme právo ochrany života ještě před narozením, ale odmítáme zakázání interrupce, u které chceme pouze zkonkrétnit pravidla:

Stát by se měl zasadit o snižování počtů interrupcí a to psychologickou, finanční a jinou podporou.

S tím souvisí i téma znásilnění a sexuálního násilí. Tresty by v této rovině měly být rozhodně vyšší než jsou dnes, tresty by se měly pohybovat v rovině odnětí svobody v řádu deseti až dvaceti let. Pokud by se jednalo o čin spáchaný na dítěti byl by trest ještě vyšší a to v odnětí svobody v řádu dvaceti až třiceti let. Za schvalování a podporování sexuálního násilí by měly být tresty také a to veřejně prospěšné práce v řádu dvou až pěti let. Stát se musí zasadit o osvětu a potírání této trestné činnosti.

Rozvoj regionů musí být plně v rukách nižších samosprávných celků. O to by se postarala nová finanční politika a reforma státu. Stát nesmí řídit místní a regionální rozvoj, protože z principu nemůže plně pochopit, co daný region potřebuje, povinností státu je jenom zařídit, aby se mohly sami o sebe postarat. Součástí by mělo být zavedení českého zemského zákona, který by stanovoval plán na obnovu pohraničí. Podobný zemský zákon by se měl přijmout i ve Slezsku.

Dějiny jsou důležitým aspektem lidské společnosti a je důležité si je připomínat a poučit se z nich. Naším cílem musí být odbourání mýtů nacionalistické propagandy první republiky a komunistické propagandy, která je pořád ve společnosti přítomná.

Považujeme za potřebné uzavřít tuto smutnou a temnou kapitolu českých dějin. Jakékoliv násilí z jakéhokoliv důvodu je neakceptovatelné a především pokud se jedná o nevinné civilisty, děti, ženy a starce. Stát by měl vydat ústavní zákon, který by jasně odsoudil odsun Němců jako nepřijatelný akt násilí a nespravedlnosti, součástí by byla i možnost získat zpátky české občanství potomkům Němců, kteří o něj přišli kvůli odsunu. Důležité by bylo prokázání aspoň jednoho předka, který měl před rokem 1938 československé státní občanství. Tímto by měla být oficiálně a navždy tato kapitola uzavřena.

Je nutné odčinit nechutné okradení šlechtických rodů první republikou, komunistickým a nacistickým režimem. Stát by se měl zasadit o navrácení majetku šlechtických rodů jím zabavených a to vydáním zákona, který by majetky vracel a úřadu, který by vracení zajišťoval. Dále by mělo být zrušeno tzv. Lex Schwarzenberg, který nemá místo v demokratickém a právním systému. Při restauraci monarchie by měly být obnoveny šlechtické tituly a zaveden úřad, který by spravoval informace o všech šlechticích v zemi, ale také o erbech a znacích.

Ze strany státu musí dojít k absolutnímu odmítnutí zrůdných ideologií komunismu, nacismu a fašismu. Za prvé by mělo dojít k zakázání všech stran hlásících se ke komunismu jako je KSČM a k tomu by měla být zakázána zjevně neonacistická Dělnická strana sociální spravedlnosti a fašistická Národní demokracie. Měl by být sepsán právní předpis zakazující veřejně politicky propagovat tyto ideologie a politicky využívat jejich symboliku. Je jasné, že by se tyto strany takto nezničily a používaly by opatrnější a podobnou symboliku, ale považujeme za potřebné udělat takovouto tečku za obdobím totalit trvajících od roku 1939 do roku 1989. Zároveň by se mělo zpřísnit potírání nenávistných projevů a politických extrémistů.

Armáda je nositelkou tradic a často ztělesňuje dějiny svého státu, naše armáda se bohužel odvolává pouze na první, druhý a třetí odboj, první republiku a nehistorické zobrazení fundamentálních táboritů. Podle nás by tento stav měla armáda vyvážit navázáním i na tradice císařské armády, za kterou v první světové válce bojovalo 1,4 milionů obyvatel Koruny české a z nich 140 tisíc padlo. Armáda by měla zařadit do historických praporů i prapory císařské armády a udělení čestného názvu Maršála Radeckého vojenské jednotce. Dále navrhujeme předělání resortních vyznamenání ministerstva obrany:

Prosazujeme revizi státních vyznamenání a nahrazení současných (staro)novými vyznamenáními.

Nově by došlo k zavedení limitů, které by zaručovaly snížení rizika devalvace častým udělováním. Systém by se zakládal na desetiletých intervalech, počítaných od začátku vlády panovníka. V tomto období by byl určen maximální počet možného udělení konkrétního vyznamenání, jedno jaké třídy. Rodové řády by se řídily vlastními pravidly a nebyly by počítány mezi státní vyznamenání, bylo by je ale možné nosit na vojenských uniformách atd.

Byly by zavedeny tyto řády a vyznamenání:

Naposled by došlo i ke změně státních symbolů. Nové státní symboly by měly odrážet historii a jednotu Českých zemí. Navrhujeme tyto nové symboly:

Nová státní vlajka by se skládala z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, čímž by odkazovala na bikoloru používanou v 19. století jako symbol Čech a někdy i Moravy. V horním rohu by byla umístěna svatováclavská koruna jako symbol jednoty všech Českých zemí pod touto korunou. Poměr šířky vlajky k její délce by byl 2:3.

Malý státní znak by tvořil čtvrcený štít, v jehož prvním červeném poli by byl stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli by se nacházela stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli by byla černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí. Ve čtvrtém modrém poli by byla zlatá orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí (zlatá orlice by vyjadřovala znak Těšínského knížectví, které je součástí našeho území a titul těšínského vévody patří hlavě rodu habsbursko-lotrinského).

Střední státní znak by byl stejný jako ten malý, ale navíc by byl převýšen svatováclavskou korunou jako symbolem jednoty.

Velký státní znak by byl identický jako střední, ale navíc by měl střední štítek obsahující erb vládnoucí dynastie, tj. Habsburků-Lotrinků.

Byla by i zavedena nová státní hymna a to Svatováclavský chorál, který byl považován od středověku do roku 1918 za neoficiální hymnu Českého království a Koruny království českého.

Královská standarta by nahradila prezidentskou vlajku, byla by bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých a červených (možná i kombinace černá a žlutá (barva panovnického domu)). Uprostřed bílého pole by byl velký státní znak. Pod ním by byl bílý (stříbrný) nápis VIRIBUS UNITIS na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi.

Došlo by i k reformě státních svátků a významných dnů. Hlavní státní svátky by byl Den české státnosti a Den památky obětí všech konfliktů a válek (Den válečných veteránů). Mezi vedlejší státní svátky by patřil Nový rok, Velikonoce, Vánoce a Královské narozeniny. Ve významné dny by měly státní instituce povinnost vyvěsit vlajku, ale nebyl by den volna a nebyl by nijak omezen provoz obchodů.

Děkuji za přečtení a přeji krásný den.