Hlavní obsah
Umění a zábava

Příběh o ničem aneb naprosto nudná story…

Médium.cz je blogovací platforma, tedy veřejně dostupná služba, na které mohou naši uživatelé svobodně vyjadřovat a publikovat své názory. Nejedná se o názory či postoje Seznam.cz ani žádné z našich redakcí.

Foto: Vasil Kladívko

Chlap ve středních letech jde večer sídlištěm. Potká dvě holky ve věku 14 a 15 let a ty se mu vnutí do bytu. Prostě povídka o ničem. Co se asi tak v tom bytě může dít, že? Nuda, šeď.

Článek

Je večer. Půl sedmé. Je listopad. Tma padla na sídliště a já se cestou z autobusu rozhoduji, zda zahnout doprava a jít „na jedno“, nebo doleva a vzít to tedy rovnou domů. Nakonec volím druhou možnost. Na pivo nemám dneska chuť.

Jdu ještě do Alberta. Nakupuji nákup, dávám jej do igelitové tašky a čeká mě cesta 200 metrů domů. K panelovému domu, kde bydlím.

Jdu, hlavou se mi honí myšlenky jak zmatení komáři a přede mnou, tak 30 či 50 metrů, vidím siluety dvou postav. Dívky či mladé ženy. Obě jdou, občas se zastaví, je vidět, že si družně povídají.

Blížím se. Vidím, že jsou to slečny. Tak 15,16 let. Poslouchají z mobilu cosi a chichotají se.

Dívám se na ně. Ta jedna je hubená, ta druhá má postavu tučnější. Taková vypasenější. Za nás by se řeklo přímo, že je tlustá, ale dneska se to tak neříká. Vše se opisuje, aby se náhodou někdo neurazil. Ale je to macek.

Obě se chichotají. Neznám je. Míjím je na chodníku, ony stojí a říkají: „Dobrý večer.“

Odpovím jim, jdu dále. Jedna z nich, ta tlustší, na mě volá: „Haló, pane, haló!“

Zastavuji se. Otáčím se a ptám, co je?

„Nemáte u sebe dobíječku?“ ptá se a ta druhá doplní: „Anebo cigaretu?“

Koukám na ně, pak udělám několik kroků k nim a říkám: „Tak holky. Asi vás zklamu. Nekouřím. A dobíječku nemám. A jen tak mimochodem, i kdybych měl dobíječku, tak by vám asi k ničemu nebyla, že jo?“

„Jak to? Proč?“ táže se ta hubená a já říkám: „No, kam byste ji asi zapojily?“

Oběma to dochází, smějí se a ptají se, zda nemám něco k pití? Nějaký alkohol?

„Kolik vám je, holky?“ ptám se a ta silnější odpovídá: „Dvacet.“

Dívám se na ty maximálně šestnáctileté tváře a říkám: „No, tak když vám je dvacet, tak si skočte něco koupit támhle do Alberta! K pití.“

Chichotají se a pak ta hubenější říká, že nemají žádné peníze. Ptá se, jestli nemám nějaké peníze? Pokládám tašku na zem, dívám se do peněženky a mám tam jen pětistovku a sedm korun.

„Pětistovka nám stačí!“ hlásí ta silnější a já říkám, že se jí nedivím, že mně taky.

Beru tašku s nákupem a mám se k odchodu.

„Počkejte!“ promluví ta silnější a já se otočím. „Tak co ještě?“ vzdychnu.

„Nemohly bychom si u vás doma dobít mobil?“

„A proč si ho nedobijete u sebe doma?“ ptám se a ta hubená říká: „Když přijdeme domů, budeme tam muset už zůstat. A my si myslíme, že je ještě brzo. Na to jít domů.“

„Chcete ke mně do bytu a dobít si tam mobil?“ ujišťuji se a ta silnější říká: „Ano! Máte tam nějaký alkohol?“

Dívám se na ně, mlčím a ta hubenější říká: „My budeme hodné, vážně! Jen si dobijeme mobil a jdeme. To je deset minut! Prosím, prosím.“

Jdu do našeho paneláku. Vedu si s sebou dvě dorostenky, co se chichotají a mají ze všeho legraci.

Přivolávám výtah. Lezou dovnitř a já říkám: „Nebojíte se, takhle s někým cizím chodit do bytu?“ mačkám tlačítko patra, dveře výtahu se zavírají a ta hubenější říká: „Vždyť jsme dvě, čeho bychom se bály?“

„Že nás třeba tady pán ošu..á!“ hlásí ta silnější a obě propadnou hurónskému smíchu.

Jdeme ke mně do bytu. Zouvají se, sundají bundy. Hned se ženou do kuchyně.

„Bydlíte tu sám?“

„Jé, co to je?“

„Jé, proč máte tak velkou televizi?“

„Jé, tady spíte?“

„Jé a jak se jmenují vaše andulky?“

Jsou jak dvě čečetky. Desítky dotazů, jeden přes druhý. Pak se ta silnější postaví přede mě. Vyprsí se a říká: „Já jsem Linda. A ty?“

Otočím se za sebe a říkám: „Na koho mluvíš? Komu tykáš, děvče?“

Linda vyprskne a říká: „No tak já myslela, kdo ví, co bude, že si můžeme třeba tykat, ne? Jsme dospělé, ne? Už nejsme děti.“

Obě se smějí a ta hubenější říká: „Já jsem Katka!“

Dávám jim dobíječku. Zapojují mobil a lustrují mi byt.

„Jé, co je to za alkohol?“ ptá se Linda, ukazuje na moje lahve nahoře na kuchyňské lince a já říkám: „Tohle je k narozeninám, to je gin, tohle je whisky a tohle, to ani nevím. To jsem dostal za stěhování kamaráda. Asi nějaká Metaxa nebo co?“

„Jé, můžeme si dát?“ ptá se Katka a já říkám: „Ne!“

„Proč ne?“

„Tak kolik vám je, holky?“ ptám se a Linda říká: „16.“

„No tak, na rovinu!“ říkám a Linda říká: „Bude. Příští rok. Mně. Katce bude příští rok 15.“

„Takže je vám 14 a 15. Říkám to dobře?“

„No, tak nějak jo. No a co?“ hlásí Linda a já říkám: „To je moje odpověď na to, proč si nedáte ten alkohol. Kapišto?“

„Kolik je vám?“ ptá se Katka a já říkám: „45.“

„Ty vole! To je víc než mému tátovi!“ hlásí Linda a Katka říká: „Kolik?“

„45,“ opakuji.

„To jste hodně starý. Asi jste už hodně zažil, co?“ ptá se Katka.

„Jo, něco jo,“ odpovídám.

Katka chodí kolem vitríny v obýváku a dotýká se věcí. Občas se zeptá: „Co je to?“

„To je Janského plaketa. To se dává za dárcovství krve,“ odpovídám.

„Vy dáváte krev?“

„Ano.“

„Kolik za to dávají peněz?“

„Nic, to je zadarmo.“

„Tak proč to děláte?“

„Myslím, že tím třeba někomu pomůžu. Třeba.“

„A co je tohle?“

„To je takový odznak, který dostaneš, když někomu zachráníš život a někdo si toho všimne.“

„Co jste udělal?“

„Vytáhl jsem dítě, co jej rozjela tramvaj. Zachránil jsem mu život. Šlo o minuty. Možná i o sekundy,“ říkám a Linda se ptá: „Vážně? Kdy?“

„31. ledna 2010,“ odpovídám jí datum, který z mé paměti nikdy nedostanu.

„A co je tohle? Co je to za fotku? Kde to jste?“ ptá se Linda a dodává: „To je v Rusku?“

„Ne, to je Bílý dům. To je v Americe.“

„Tam jste byl?“ ujišťuje se a já přitakávám.

Nabízím jim Coca-Colu, kterou mám v lednici. Jdou, vyndávají ji a já dělám, že nevidím, jak si do sklenice s Colou lijí červené víno, které našly ve dveřích lednice. Když to nepřeženou, tak nemám nic proti, i když by se to asi nemělo.

Katka pije ze sklenice, sedá si na gauč a Linda vedle ní. Hraje si s náušnicemi a pak říká: „Řekněte nám o svém životě.“

Nadechuji se, abych něco řekl, a Linda dodává: „Měl jste hodně žen?“

Mlčím. Přemýšlím a pak odpovídám: „Někde jsem četl, že člověk má za život asi 22 000 příležitostí k sexu. Když se to vezme z tohoto hlediska, tak neměl.“

„22000. To jsem skoro na konci!“ vykřikne Linda a Katka vyprskne smíchy. Za chvilku ztichnou a Linda říká: „Já už náhodou vím, o čem je řeč. Nemyslete si.“

„No tak paráda,“ chválím ji a pak říkám: „Jsi stejně stará jak můj syn. Támhle ten, na fotce. Na dveřích.“

Obě vstávají. Chválí mého syna a Katka pak říká: „Proč žijete sám? Nikdo s vámi nevydrží?“

„Ale jo, asi jo. Vydržel by, možná. Ale víš co…“ přemýšlím, co říci, protože to klasické NECHCI, se mi nechce používat. Nevím proč, ale chci jí odpovědět pravdu. Takže pokračuji: „Nevím. Prostě, vlastně bych dal všechno za to, abych mohl žít s někým, žít pro někoho, vedle někoho se probouzet, s někým usínat, ale asi se mi vyhýbá to štěstí najít někoho, někoho správného, nevím.“

„Já mám Lukáše!“ hlásí Linda a já ji chválím za její, jistě správný, výběr. Ona dodává: „Lukáš hraje hokej. Jednou spolu budeme žít v Kanadě!“

„Víte, kde je Kanada?“ zeptá se mě poté a já přitakám.

„Brácha mi tam v 83 roce utekl,“ říkám a Linda se ptá: „Jezdíte za ním?“

„Ne. Zemřel. Nežije.“

Katka stojí před křížkem, který mám u hodin v kuchyni: „Co je to? Jste pobožný?“

„Ano,“ odpovídám.

„Bůh není, máma to říkala,“ namítá Katka a Linda dodává: „Lukáš je Bůh.“

Jdou si dolít Colu. Beru jim z ruky láhev s vínem a říkám, že na chlastání jsou ještě mladé.

„Je mi hrozné vedro!“ říká Linda a sundává si mikinu. Kouká, jestli koukám. Protahuje se, dělá grimasy.

„Máte hlad?“ ptám se a ony říkají, že ano.

„Udělám vám vajíčka se šunkou? Jo?“ nabízím.

Přikyvují, já se pouštím do vaření večeře a ptám se: „Vaše rodiče ví, že takhle chodíte k cizím lidem na sídlišti, do bytu?“

„Máma je doma, tý je to jedno. A Marek, ten to neřeší,“ hlásí Katka a Linda dodává: „Moje máma ví, že jsem venku. A kdyby něco, máme přece mobily.“

„No počkej, chodíte k cizím chlapům do bytu, to vaše maminky jako nezajímá?“ divím se.

První promluví Linda: „Vždyť říkám, máme mobily. Prostě máma je hodně v práci, pak jde na pivo, na roh do hospody, tak víme, že musím být do půlnoci doma. A máme mobily.“

„A ty?“ ptám se Katky.

„Moje máma je ráda s Markem sama. Máme malý byt. Menší než vy. Oni chtějí být spolu. Já jsem hodně tady u Lindy nebo taky u jiných kamarádek. Když jsem doma, hádáme se. Hodně. Je to malý byt.“

Jedí. Dívám se na ně. Vidím v nich moji dceru. Linda uvidí, jak ji pozoruji, přestane jíst a zeptá se z ničeho nic: „Chcete vidět moje prsa?“

Usměji se.

„Necháme to na příště, jo?“ odpovím jí. Katka se chichotá a pak říká: „A moje?“

Linda odpoví za mě: „Vždyť ty žádný nemáš. Je to jak lentilky pod kobercem,“ začne se smát a Katka se začne kasat z trička: „Ne, ne. Že mám, že jo!“ dožaduje se uznání.

„Hoď zpátečku, děvče!“ nařizuji jí a dodávám: „Nechci vidět ani jedny prsa. Ani tvoje ani tvoje!“

Obě jedí. Dívám se na Lindu.

„Jsi Romka?“ ptám se a ona s plnou pusou říká: „Napůl. Máma jo, táta ne,“ vysvětluje.

„Já vůbec!“ hlásí Katka.

Dolévám jim Colu a Linda říká: „A vy někoho máte? Nějakou paní?“

„Ne. Už jsem říkal, že ne,“ odpovídám a Linda se ptá: „Ale chtěl byste, že jo?“

„Jo, to asi jo,“ říkám po chvilce. Linda se zeptá: „Chybí vám sex, co?“

„Jo. To si piš, děvče. To je přesně ten důvod, proč někoho hledám. To jsi trefila hřebíček na hlavičku!“ říkám ironicky a Linda přikyvuje: „Já když jsem bez sexu týden, tak jsem celá nervózní. Že jo, Kati?“ ptá se své kamarádky a ta s plnou pusou přikyvuje.

„A co vám ještě chybí?“ ptá se Linda a já odpovídám popravdě: „Chybí mi, že mi třeba nikdo neuvaří, víš. Že si musím vařit sám. Ale zase někdy jsou dny, kdy mi to vůbec nevadí. Mám rád svůj klid, víš? Když si člověk zvykne na to být sám, je to někdy i něco, co mu je příjemné, ta samota, víš?“

„Co děláte?“ ptá se Katka a já říkám, že kromě své práce taky píšu.

„Knížky?“

„Jo, taky!“ odpovídám jí, říkám, kde najde moji povídku. Na Seznam-Medium. Katka to ve svém mobilu hledá a říká: „To je ale dlouhé, to číst nebudu! To píšete fakt vy? Tolik slov?“

Chvilku kouká na display a pak říká: „Já taky ráda čtu. Knížky. Chodím do knihovny. Půjčuji si je tam. Máma knížky nekupuje a Marek taky ne. Oni nečtou.“

„Marek asi není tvůj táta, že jo?“ ptám se Katky a ta vrtí hlavou. Pak dodává: „Táta je ve vězení. Marek je Marek.“

„Můj táta je taky ve vězení!“ dodává hrdě Linda a ptá se: „Můžu se u vás vykoupat?“

„Co?“ divím se a Linda říká, že si všimla, že mám vanu a oni mají jen sprchový kout.

„Ne!“ říkám rozhodně a Linda se ptá: „A proč? Šetříte vodu?“

„Jo, tak nějak. Šetřím vodu.“

Mlčíme. Pak promluví Katka: „A líbí se vám nějaká paní?“

„Jejda. Mraky,“ odpovím popravdě a Katka se ptá: „No a nějaká třeba tady v domě nebo tady na sídlišti?“

„Jo, jedna jo. Tuhle jsem jednu oslovil v Albertu u pokladen. Pomohl jí podržet tašku s nákupem a pak si s ní povídal. Hezká, sympatická, ale nic z toho nebylo.“

„Měl jste na ni hned vlítnout. Sex jako. Mám na mysli. My s Lukášem to tak děláme!“ řekla Linda a já povídám: „Dobře, beru si to k srdci. Příště to tak udělám.“

Ještě jim mažu chleba se šunkou. Snědly dohromady sedm míchaných vajíček, dvacet deka šunky a čtyři rohlíky. Tři chleby. Vypily litr Coly.

Povídáme si. Ony mi říkají, jak chodí po sídlišti a jak to tady všechno znají. Od jedné strany sídliště ke druhé. Poslouchám je. Povídají vesele, chichotají se, ale mně se smát nechce. Dívám se na ně. Dvě cácory, co zapomněly na malý okamžik hrát si na dospělé.

Nechápu jejich rodiče. Copak se skutečně nezajímají, kde jsou jejich děti? Dvě mladé slečny prostě jdou k cizímu chlapovi do bytu! Vždyť na světě je tolik zlých lidí. Jak je to možné? Že se jejich mámy prostě nezajímají, kde mají dcery?

Přemýšlím nad těmi matkami. Nemohu pochopit, že je jim zřejmě jedno, kde mají dcery. Jsou to stále ještě děti. I když provokují, menstruují a zřejmě i žijí sexuálním životem, tedy alespoň Linda zřejmě ano, tak jsou to stále ještě děti.

Vím přesně, že s takovou ženou, jako jsou jejich matky, bych nic mít nechtěl. Jedna sedí v hospodě a druhá se raději věnuje svému milenci. Vím, že odsuzovat se nemá, ale já se prostě nemohu zbavit toho vnitřního odsuzujícího postoje. Neříkám, že rodič je odpovědný za to, co dělá jeho dvacetiletý potomek. Ale těm holčinám je 14 a 15 roků. Jsou u mě v bytě, nabízejí mi, že mi ukáží prsa a evidentně jejich matky nevědí a možná ani vědět nechtějí, kde ta děvčata jsou. To přece nevzniklo den ze dne. To je výsledek dlouhodobé výchovy, či spíše nevýchovy. Absolutního nezájmu o svoje děti.

Holky povídají, chichotají se a pořád se na něco ptají.

„Myslím, že telefon už máte dobitý!“ říkám jim po nějaké době a dávám jim jej. Doplňuji: „65%. To by mohlo stačit.“

Linda se na mě dívá a ptá se: „Vážně nechcete vidět moje prsa? Ani si šáhnout?“

„Vážně ne, díky za nabídku!“ odpovídám a Katka se ptá: „Ani moje?“

Linda vybuchne smíchy a já říkám, že ani její.

„To se nám ještě nestalo,“ podivuje se Linda a já to raději nerozebírám.

„Nemáte cigáro?“ ptá se již oblečená a obutá Linda a já jí vysvětluji, že nekouřím.

Dveře od bytu jsou otevřené, holky se chystají odejít a já říkám: „Víte, co je ten diplom na stěně?“

„Ne?“

„To je za složení zkoušek k policii. A víte, co to znamená?“

„Ne.“

„Že nejsem úplně blbý. Alespoň na některé věci. Ty Janského plakety byly na té vitríně tři. A teď je tam jen jedna. Tak šup šup!“ říkám jim a obě neochotně sahají do kapes.

„Je to bezcenné, děvčata. Bezcenné!“ vysvětluji jim, pak se zarazím, odložím si předané plakety a ptám se: „Tak co? Měl bych vás šacovat, nebo ne? Pro další poklady.“

Linda vyndává otevírák na víno. Divím se.

„Líbil se mi,“ říká bezelstně a obě pak krčí rameny.

„Víc nic,“ hlásí Katka a já říkám: „Fajn. Tady máte,“ beru z poličky dvě kovově dvacetikoruny, co tam mám položené.

Děkují.

Koukám na ně, stojím mezi dveřmi a výtah přijíždí: „V domě se moc nezdržujte, jsou tu kamery!“ říkám jim a ony kývají. Linda stojí mezi dveřmi výtahu a Katka jde ke mně: „Tu paní, tu z toho Alberta, až ji potkáte, oslovte ji. Bude třeba ráda, třeba nikoho nemá, je sama, touží po lásce a milování, třeba čeká na to, co vy. Třeba. Vy jste hodný člověk. Já to poznám. Jiný by na nás už sahal a vy ne.“

Odjely výtahem. Doma jsem zjistil, že se jim povedlo sebrat mi tu rozpitou láhev vína. Potvory.

Sedám si do křesla a přemýšlím. Neměla ta cácora nakonec pravdu? Za láskou se musí jít.

Sedím v křesle, piji čaj a přemýšlím. Žiju sám jak v plotě kůl. Občas nějaké kamarádky, občas zajdu na pivo, ale co bude, až zestárnu? Kdo mi přinese sklenici vody? Kdo mi otře z čela mrtvolný pot?

Jsem rozhodnut. Až tu paní potkám, někam ji pozvu. Půjdu s ní na kávu, na víno nebo jen tak, na procházku. Třeba hledá lásku, stydí se, čeká. A já? Na co já chci čekat?

Potkávám ji druhý den. Jaká náhoda. V Albertu u zeleniny. Naše pohledy se potkávají. Poznává mě.

„Dobrý den,“ zdravím, odmotám jí sáček na zeleninu, dvorně jej profouknu a podám jí jej.

„Prosím,“ říkám a ona se usměje. Podívá se mi do očí a já se ptám: „Co kupujete?“

„Papriky a jablka,“ odpoví ona a já říkám: „A nechcete raději jít na kávu? Můžeme si o paprikách a jablkách povídat. Nebo mám i jiná témata?“

Usměje se. Sklopí zrak, pak se na mě podívá a říká: „A kam jako? Snad ne tady vedle, do té špeluňky?“

„To ne. Mám takový plán. Naložím vás do auta a někam odvezu. Třeba do té pizzerie v Měcholupech,“ navrhuji a ona se usmívá. Vypadá to dobře. Já se ujišťuji: „Tedy doufám, že nikomu, jak se říká, nelezu do zelí. Že není žádný manžel, který by se čílil, kdyby věděl…“

„Manžel je, to vás musím zklamat. Ale nemusíte se ničeho bát. Je, jak se říká, pod zámkem. V base,“ řekne ona a já zpozorním.

„Mami! Vždyť máš Marka!“ ozve se za námi Katka a máma se otočí na dceru: „Nepleť se do toho a dones mléko!“

Otočí se na mě a povídá: „Dcera blbne, nevšímejte si jí…“

Pak se zeptá: „Tak jak jste to myslel s tím pozváním?“

Dívám se na ni a říkám: „No, myslel jsem to tak, že někdy, v budoucnu, třeba, bychom mohli se domluvit, a když budeme mít oba čas…já mám teď toho hodně, teď je toho v práci hodně a taky jsem nějaký nemocný, domluvíme se, na shledanou!“

Odcházím. Přemýšlím, do jakého supermarketu budu chodit nakupovat. Abych ji náhodou nepotkal.

Blbý rady pubertálního děcka. Prý : „Oslovte ji!“ Cha chá. To bych si dal. To bych to vyhrál. Kdepak. Ne. To nechci. Ona je z úplně jiného světa než já.

Jdu „na jedno“ a říkám si, že někdy je lepší být sám, nežli mít za každou cenu někoho. Cestou z hospody v dálce vidím dvě postavy dívek. Hubená a silnější. Povídají si s nějakým mužem, pak spolu někam odcházejí.

Úplně nezajímavý příběh.

Měsíc svítí, déšť poprchává a Hostivař se chystá usínat. Klasika.

Váš Vasil Kladívko

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz