Článek
Česko je pozadu. Problém je větší, než si chceme přiznat
Psychologické poradny mají čekací lhůty měsíce. Děti nespí, mají strach chodit do školy, bojí se selhání.
A my pořád jen opakujeme stejné fráze: „To má každý. To se spraví.“
Jenže tohle už není běžná nervozita.
Tohle je generace, která se hroutí dřív, než stihne vyrůst.
Školy tlačí výkon. Ale nikdo neučí, jak zvládat tlak
Dnešní žáci mají víc testů, hodnocení a porovnávání než kterákoliv generace před nimi.
Ale nula hodin o tom, jak pracovat se stresem, jak se učit plánovat, jak zvládat zátěž.
Učíme je vyjmenovaná slova.
Neučíme je zacházet se svým mozkem.
A když selžou?
Řekneme jim, že jsou „líní“.
Rodiče jsou přepracovaní. A děti to cítí do posledního detailu
Děti se učí podle toho, co žijí — ne podle toho, co jim říkáme.
A české domácnosti dnes vypadají takhle:
- rodiče přetížení, pořád na telefonu, pořád řeší práci
- minimum času, maximum úkolů
- chaos, spěch, multitasking
- večer dítě „rychle uložit“, protože je další pracovní den
Dítě nasává napětí, které mu nikdo nevysvětlí.
A pak se divíme, že má úzkosti.
Sítě jsou absolutní toxikologie — a děti v tom plavou samy
České děti jsou na telefonech extrémně brzy a extrémně dlouho.
Sociální sítě jim:
- deformují sebevědomí
- vnucují nerealistické vzory
- mění spánek
- zvyšují stres a porovnávání
A do toho algoritmy, které milují negativní emoce.
Nemáme kontrolu. A děti už vůbec ne.
Nedostatek psychologů je katastrofa, o které se mlčí
Školní psycholog? Luxus.
Dostupná odborná pomoc? Teoreticky ano, prakticky ne.
Dítě potřebuje pomoc teď.
Čeká měsíce.
Někdy se jí nedočká vůbec.
A do toho klasická česká reakce: „Vždyť my jsme to taky přežili“
Tohle je největší chyba.
Dnešní svět není svět, ve kterém vyrůstali jejich rodiče:
- tempo je rychlejší
- tlak je větší
- konkurence je vyšší
- technologie jsou všude
- porovnávání je nonstop
- realita je nestabilní
Děti žijí v jiném vesmíru.
A rodiče často používají recepty ze světa, který už neexistuje.
Nejsou přecitlivělé. Jsou přetížené.
Nejsou líné, rozmazlené ani dramatické.
Jsou unavené.
A co je nejhorší — neumí to říct jinak než bolestí, strachem, úzkostí, útěky ze školy, psychosomatickými potížemi.
Děti se neumí ozvat slovy.
Tak křičí chováním.
Co potřebují? Méně tlaku, víc bezpečí, víc času
Nejde o nové učebnice.
Nejde o „projekty“.
A už vůbec ne o další testy.
Děti potřebují:
- stabilitu doma
- méně výkonu ve škole
- více prostoru pro chybu
- dostupnou psychologickou pomoc
- bezpečí místo ironie a sarkasmu
- přítomné rodiče
- systém, který jim nepřidává stres, ale ubírá
Když děti křičí úzkostí, je to selhání nás dospělých
Úzkosti nejsou puberta.
Úzkosti jsou signál, že jsme jako společnost nastavili prostředí, ve kterém je dětem těžko žít.
A dokud budeme předstírat, že „to přejde“, bude to jen horší.
