Článek
Když se v roce 2016 zaváděla inkluze, znělo to skvěle: žádné dítě nebude vyloučeno, každé dostane podporu, asistenta, individuální přístup. Mluvilo se o empatii, moderní škole, rovnosti šancí.
Jenže realita po letech vypadá jinak. A o tom se veřejně mluví jen šeptem.
1. Papírová rovnost neznamená skutečnou pomoc
V českých školách dnes sedí vedle sebe děti s ADHD, autismem, poruchami chování i těžkým mentálním postižením. Na papíře mají všichni „rovné podmínky“.
Ve skutečnosti ale často chybí kvalifikovaní asistenti, podpůrné hodiny se krátí a učitel zůstává sám na 25 různých potřeb. Taková „rovnost“ je iluze.
Nejde o zlé úmysly – jde o přetížený systém, který nepočítá s tím, že na každé dítě nestačí dobrá vůle.
2. Učitelé mezi tlakem a bezmocí
Učitelé se ocitli v pasti. Mají být psychologové, asistenti, sociální pracovníci i odborníci na speciální pedagogiku. Když řeknou, že něco nezvládají, jsou označeni za necitlivé nebo konzervativní.
Jenže inkluze bez reálné podpory je jako poslat chirurga na sál bez nástrojů. Dobrá myšlenka se mění v každodenní boj o přežití.
3. Kdo na to doplácí? Všichni
Děti s lehkými problémy se ztrácejí v hluku, děti bez problémů stagnují, protože učitel nemá čas se jim věnovat, a děti s vážným postižením často trpí stresem i nepochopením.
Tím největším poraženým je ale důvěra – mezi školou, rodiči a společností. Každý si představoval „inkluzivní školu“ jinak.
4. Co mělo fungovat – a nefunguje
- Asistenti: málo lidí, malý plat, časté změny.
- Speciální pedagogové: chybí na běžných školách.
- Poradny: přetížené, čekací lhůty měsíce.
- Financování: systém podpůrných opatření je složitý, demotivující a zneužitelný.
- Koordinace: nikdo přesně neřídí, kdo má co dělat.
Z původní myšlenky zůstalo torzo – spousta papírů, minimum skutečné pomoci.
5. O čem se bojíme mluvit
Každý, kdo upozorní, že inkluze nefunguje, riskuje, že bude označen za necitlivého. Jenže kritika není odpor k dětem s postižením – je to volání po smysluplnosti.
Skutečná inkluze musí stát na podpoře, ne na přetvářce. Musí chránit důstojnost všech, ne jen plnit tabulky.
Závěr
Inkluze měla být mostem. Ale stala se rozcestím, na kterém stojí unavení učitelé, rodiče a děti, kteří už nevědí, co je správně.
Mluvme o tom naplno. Ne proto, abychom hledali viníky, ale abychom konečně začali hledat řešení.
