Článek
Dnes večer jsem si vyrazil k Soudku, do mojí oblíbené garážové hospůdky. Jako vždycky jsem si chtěl dát tři pivka, trochu si popovídat a jít domů. Dnes to ale bylo jiné.
Hospůdka „U soudku“, která leží v obytné části Úval u Prahy, je vskutku kouzelným místem. Je to vlastně jakási garáž se šiknou střechou a dlážděnou podlahou. Prostě obytný zastřešený dvůr. Dřevěné krovy zdobí nejrůznější dekorace. Tu visí čarodějnice na koštěti, tam zas trampské vlaječky. Na každém místě, kam oko pohlédne, je něco k vidění. Impozantní je zejména ručně malovaný obraz německého křižníku Bismarck, visící na stěně. Maloval ho jeden z místních štamgastů, který hospůdku navštěvoval.
Malý bar obsluhuje usměvavý pán s krátkými vlasy a kulatým obličejem, který se se všemi návštěvníky zná a často se připojuje k diskusím u stolu. Nevěřícně kroutím hlavou, když se dovídám, že hospůdka zde funguje už od roku 1993. A za tu dobu se změnilo jen málo. Neuvěřitelné, jak dlouho se zde lidé schází a stále si mají co říct.
Bývalý zaměstnanec dráhy, se psem Vizíkem, který vždy zaujímá čestné místo na lavici u stolu. Kamioňák Míra, který zde na své řemeslo tráví až podezřele moc času. Paní s malým hnědým pejskem jménem Bruno. A další, kteří se čas od času objeví.
Už jsem měl skoro dopito, když se objevil jakýsi starší pán, kterého jsem tu zatím nepotkal. U okolních stolů bylo obsazeno a on se zeptal, jestli si může ke mně přisednout. Je to opravdu malá hospůdka, a i já si často k někomu přisedám. Takže jsem ho s potěšením pozval ke stolu.
Sedmdesátiletý pán, který procestoval celý svět. Okamžitě jsem si ho oblíbil. Z jeho projevu ale nečišela žádná arogance, typická pro zcestovalé lidi, kteří si často myslí, že všude byli a všemu nejlíp rozumí. Naopak. Měl v sobě, ve svých sedmdesáti letech, zářící dětinskou jiskru a naprosté nadšení ze všeho co zažil a z míst, která navštívil.
Přitom nepůsobil jako zbohatlý podnikatel, nýbrž dělník na dráze, co se díky tomu dostal vlakem po celé Evropě a s vlastním úsilím pak dál na blízký východ a do jižní Ameriky. Připomínal svým zevnějškem spíše námořníka na uhelné lodi.
S nadšením vyprávěl o Ohňové zemi, Saudské Arábii, jak se tam pustil do diskusí s policisty na motorkách. Lidech v Afghánistánu a Persii, Argentině, Španělsku i Skandinávii.
Takovou jiskru a naprostou radost ze života a odevzdání, jsem ještě u žádného člověka v takové míře neviděl. Vracel jsem se domů doslova omámen a nabitý spoustou energie.
Nádherná radost z cestování, poznávání, prožívání, tvoření a následných vzpomínek na to vše, udělala z tohoto pána doslova zářící lidskou bytost nabytou optimismem a vírou v lidskou civilizaci a kulturu.
Nebyla v něm žádná zášť a žádné předsudky vůči jiným kulturám. On se s těmi lidmi setkal. Poznal je, radoval se z bytí s nimi. Nikdy nevěřil televizním zprávám. Jel tam a prožil si své já na tom onom místě.
V dnešní společnosti by byl možná zaškatulkován jako tzv. „sluníčkář“. Ale pozor na výrazy. On stavěl pouze na své vlastní zkušenosti a s upřímným zájmem poslouchal ty mé. Zvlášť ze zemí, které jsme oba navštívili.
V dnešní společnosti se pojmové škatulkování těší nebývalému zájmu. Vznikají dokonce nové výrazy. Často na tento jev civím s nechápajícím výrazem ve tváři. Samozřejmě, není možné přijmout jakýsi světonázor na základě zkušenosti druhých. Tak by to ani být nemělo. Ale vždy by tito lidé měli být alespoň vyslyšeni. Protože se nebáli riskovat a nebáli se vystoupit ze své komfortní zóny. Chtěli něco zažít a chtěli si udělat vlastní názor.
A z dnešního setkání jsem si odnesl jednu velmi důležitou věc. My Češi a Slováci máme jeden obrovský dar, jehož si často nejsme vědomi. My se dovedeme sejít v hospodě u piva a povídat si. Cizí lidé se umí sejít a sdílet takto své zkušenosti. Možná se to zdá být normální, ale i já ze své zkušenosti ze života ve Skandinávii mohu upřímně říct, že běžné to není. Naše národy mají dar. A je to mnohem větší dar, než je sdílení informací na sociálních sítích.
My si stále ještě umíme povídat. Je pravda, že k tomu často potřebujeme onen zrzavý mok, aby z nás spadly zábrany. Ale stále dokážeme mluvit. A to je něco, co drží náš národ pohromadě. Nenechme naši krásnou hospodskou kulturu vyhasnout.
