Článek
Společnost se rozhodla být ekologická. Už žádné uhlí, žádné špinavé elektrárny. Emisní povolenky byly stanoveny tak vysoko, že provoz uhelných elektráren se stal ekonomicky neúnosným. Všichni tleskali – konečně budeme žít v zelené budoucnosti!
Jenže pak přišla zima. Slunce nesvítilo dostatečně dlouho a vítr foukal, jen když se mu zachtělo. Lidé seděli v tmavých bytech, oblékali si další vrstvy oblečení a utěšovali se tím, že alespoň planeta se zahřívá méně než oni.
První blackout způsobil paniku, druhý chaos. Továrny zastavily výrobu, nemocnice musely šetřit elektřinou a internet se stal luxusem. A tak se vládní činitelé sešli na krizovém jednání. „Nemůžeme nechat lidi ve tmě,“ řekli si. „Potřebujeme elektřinu. Potřebujeme uhlí!“
A tak přišel dotační program. Elektrárny, které byly ekonomicky zlikvidovány emisními povolenkami, dostaly dotace, aby mohly dál fungovat. Peníze na ně šly z daní občanů, kteří stále věřili, že žijí v zelené budoucnosti. Uhlí bylo znovu zapáleno, komíny se opět rozkouřily – tentokrát však v ekologickém hávu dotací.
A svět se točil dál.
