Článek
Jaro je i dobou plánování dovolených a miliony „zbídačených“ Čechů vyrazí odpočívat do známých či vzdálenějších zahraničních exotických destinací. Na koho jsem si vzpomněl?
Na známou figurku z mého socialistického dětství prožitém na malém městě. Špinavého hubeného dědu vybírajícího popelnice a odnášející si domů jejich cenný obsah v podobě jídla nebo papíru, který šel prodat a všeho čím se mohlo v zimě topit.
Domů. Bezdomovec to tedy nebyl. Jen tak z pohledu těch dnešních vypadal. Tedy mnohem hůř. Ti dnešní jsou často dobře oblečení v obnošených, ale kvalitních značkových věcech z charity a dost vypasení.
Kdo je vůbec bezdomovec? V socialismu to byl i někdo kdo měl „domov“. Ovšem jen v papundeklovém teskobaráku, špinavé ubytovně pro lidi z okraje společnosti. Na ulici tedy nebyl vidět.
Náš místní socialistický „bezdomovec“ chodil stále v jedněch starých smradlavých hadrech a byl velmi pracovitý. Hrabal v popelnicích každý den, jíst je potřeba a při žebrání by špatně dopadl. Žebrák do socialismu nepatří. I v tom mají dnešní pochybné existence výhodu. Je svoboda, kdo chce může bez práce chlastat a žebrat. Jeho svobodná volba, jak prožít svůj život.
Naše místní figurka nebyl ovšem žádný ochlasta. Pouze senior s velmi malým důchodem a velkými cestovatelskými sny. Znal jsem ho velmi dobře. Byl soused mého dědy a babičky u kterých jsme jako dítě byl hodně často. Nehledejte žádnou špinavou zoufalou ubytovnu, kde byly podobné podivné existence a ochlastové za socialismu schováni.
Myslím, že ani moc lidí v našem městečku nevědělo co je zdejší špinavý popelnicový dědek zač a kde bydlí. Bydlel ve vilové čtvrti. Jeho prvorepubliková vila stála hned proti vile mých prarodičů. Jsme na malém městě, tedy nic velkého a okázalého.
Z venku jeho vila působila celkem obstojně, jen velká zahrada okolo vypadala stejně zpustle a zanedbaně jako její majitel. Stačilo tajně přelézt chatrný plot a byl jsem uprostřed džungle. Uvnitř to bylo jistě ještě horší. Popelnicový dědek byl prvorepublikový živnostník, a to v dost prestižním oboru. Bývalý zlatník, kterého semlel čas a budování socialismu.
Nyní tedy jen senior s malým důchodem, ale stále velkými sny. Byl to cestovatel, který si celý celoroční důchod šetřil na svůj vytoužený týden. Nic neutratil, vše pro svůj skromný život našel v popelnicích.
Týden dovolené v místě (tehdy se ještě neříkalo destinaci) o kterém mohli ostatní jen beznadějně snít. Ze svého pobytu poslal vždy sousedům pohled, na který jsem čekal i já. Byl jsem filatelista a pohlednice se známkou vzdálené a exotické země byla pro mě výjimečná a vzácná. Žádné DDR, SSSR nebo Bulharsko. Každý rok mou klukovskou sbírku ozdobil jeden pohled. Z Itálie, Francie a nejvíc vzdáleného Španělska….
ŠPANĚLSKO. Musím to zvýraznit. Dnes už to nikomu ani nepřijde, ale říci Španělsko za komunistů a vyslovit stejné slovo dnes je úplně něco jiného. Zcela jiný svět a význam tohoto slova.
Tehdy to znamenalo něco naprosto nedosažitelného, sen proměněný ve slovo vonící vzdálenou exotikou a z pohledu z klece ve které jsme žili, něco nekonečně vzdáleného. Dosažitelné jen pro malou skupinku vyvolených.
A co dnes? Španělsko? Nuda. Tam už přece každý byl. To je akorát tak pro „socky“ a pro důchodce. To už raději Egypt nebo Tunisko. Kdo je na tom finančně lépe má možností ještě mnohem víc. Je před ním otevřený celý svět. Žádná zem už není tolik vzdálená a nedostupná, tak jako za budovatelů socialismu bylo nejen Španělsko.
Nevím, jakým způsobem se dostával náš popelnicový dědek ven z naší klece, ani nevím kolik tehdy stál týdenní zájezd do Španělska. Nikdy jsem se k něčemu podobnému ani ve své krátké socialistické dospělosti nepřiblížil. Bylo to tak neskutečně vzdálené. Znám jenom výsledek, potvrzený zaslanou pohlednicí a jeho vyprávěním popelnicového cestovatele.
Co vím? Jako dítě jsem ve svých školních letech nikdy s rodiči v zahraničí nebyl, stejně tak jako drtivá většina mých spolužáků. A to ani u našich socialistických „přátel“. Bylo to moc drahé. Svou jedinou zahraniční cestu za socialismu jsem absolvoval sám. Po posledním roce školní docházky (1980) jsem byl o prázdninách na týdenním táboře v NDR. Pár kilometrů od hranic a jednou jsme byli dokonce na výletě až v Drážďanech!
A jak tehdy cestovali moji prarodiče? Tehdejší důchodci. Babička s dědou nikdy v zahraničí nebyli. Ani na dovolené doma v Československu. Pro dědu bylo poslední „zahraniční destinací“ totální nasazení v nacistickém Německu. Mnohé důchody byly tak malé, že nestačily ani na domácí rekreaci a jediné cestování byla návštěva vzdálenějších příbuzných.
Dnešní důchodci by si měli vážit toho, že žijeme ve svobodné bohaté zemi a žádný z nich nemusí denně obcházet popelnice, aby mohl celý celoročně naspořený důchod použít na týdenní zájezd do Španělska.
