Článek
Má práce zdravotní sestry mne naplňovala a dávala mi, mimo rodiny, i jistý smysl života.Často jsem zůstávala u svých klientů až do samého konce jejich života,proto jsem vlastně byla profesně na umírání zvyklá a podle etických regulí i trénovaná.V době vzniku mého příběhu,jsem se starala daleko od domova o paní po operaci rakoviny žaludku a snažila jsem se ji aspoň trochu její trápení ulehčit.Telefon.Volali z nemocnice,že na ARO přijali mladého muže,který je patrně mým synem.Ihned jsem začala shánět informace a opravdu se jednalo o mého syna a dvojče mé dcerky.Večer bych se místa bydliště nedostala,a také jsme musela předčasně ukončit svou službu u klientky a zavolala „šéfové“,zda by za mne narychlo obstarala náhradu,že z vážných rodinných důvodů musím domů,což se mi ještě večer podařilo zařídit.Sbaleno,předána služba nástupkyni a já se vydala na cestu vlakem.Co se mi točilo za myšlenky v hlavě dokola,nemusím tomu,kdo neštěstí v rodině vysvětlovat,a tomu,kdo toto neprožil to nevysvětlím,nepochopil by to.Po informacích z chirugického oddělení,jsem byla kontaktována Policií ČR,kde mi bylo sděleno,že syn byl přivezen do nemocnice po přepadení tří nepřizpůsobivých spoluobčanů,kteří je j okradli o doklady,peníze i mobil..No,tak to bychom měli,s tím já nic neudělám,to je v kompetenci příslušných orgánů,ne mojí.Mne zajímal zdravotní stav mého syna..Bylo mi řečeno,že jen přivezli z parku,kde ležel pomočený a zakrvácený a lidé si pravděpodobně mysleli,jak jej viděli,že jde o nějakého opilce nebo fetáka,než mu někdo zavolal záchranku. Bohužel došlo díky kopancům k velkému krvácení na mozku,což se snažili lékaři eliminivat léčbou.Já zůstala se synem po propuštění z nemocnice nějaký čas s ním doma a vše vypadalo,že se stav zlepší.Mezitím jsem na Policii vyřídila potvrzení o ukradení synových dokladů a příslušníci pátrali po pachatelích.Nastal podzim,já byla doma na „ošetřovačce“ pro dospělého a blížily se vánoční svátky.Synův stav se začínal zhoršovat,ztrácel stabilitu při chůzi,často se motal a měl bolesti hlavy..Následoval odvoz syna na spádovou Neurologii do nemocnice v Liberci,kde se mu po sérii kapaček na čas ulevilo a mohl domů a já se snažila pro syna vyřídit příspěvek na péči.Blížily se moje narozeniny v lednu,kdy jsem chystala malou oslavu pro rodinu,když syn projevil přání,že se půjde vykoupat.Napustila jsem mu vanu a odešla.Uplynul nějaký čas a mě bylo divné,proč syn nevylézá.tak jsem poprosila manžela,at se do koupelny podívá.Šel.vylítnul z koupelny ihned ven,ať volám záchranku,že syn leží vypadlý vedle vany v bezvědomí.Přijela záchranka,syna odvezla.My zjistili,že jak byl ve vaně,přitáčel si horkou vodu a to teplo způsobilo,že se cévy v mozku a dutiny ještě s krví roztáhly a zalily mozek.Opět Neurologie,kde jsem žádala o okamžitou operaci syna,ale po konziliu mi bylo oznámeno,že operace není možná,že by zasáhli dýchací centrum,co by bylo riziko toho"že by syn zůstal přímo na stole" jak se smrti při operaci říká.S tímto vědomím jsem si syna odvezla domů,ochrnutého s poruchou příjmu potravy a mluvení.Začal boj s časem a já,matka,prohrávala.Zkusila jsem zoufalou naději- začala jsem podávat synovi v potravě marihuanu a celá štastná začala pozorovat zlepšení.Když jsem jej poprvé nakrmila tuhou stravou,2 plátky knedlíku v domácí svíčkové,plakala jsem radostí a hned to hlásila zbytku rodiny.Domů mi se synovou hygienou jezdila pomáhat terénní sestra a fyzioterapeut s cvičením,co jsem si platila soukromě.V červenci dvojčata oslavila své 23.narozeniny,syn na vozíku..léto odešlo,tak jako zima před tím a já viděla,že ani ta,zpočátku tak úžasná terapie marjánou už nezabírá a začala se psychicky připravovat na synův odchod z této pozemské roviny.Přišel den D,10.říjen,syn od rána"topil" už reagoval jen vyděšenýma očima,ve kterých byla otázka,kterou jsem už neuměla zodpovědět.Naposledy vydechl v 15,20hod a já prohrála svůj boj.Pohřeb byl 19.října a 21.října jsem s dcerkou odjela na Krétu do Mataly,abychom se doma nezbláznicly ze všeho.Po 14 dnech jsme se vrátily a já začala přemýšlet,co dělat,abych nemusela chodit po psychiatrech a jíst prášky.V té době se udály dvě,úplně první,události..Byl víkend,a manžel mi povídá:" Hele,nechtěl sjem Ti to říkat,abys nemyslela,že jsem se zbláznil,ale v noci u mě byl zas".Zarazila jsem se.Kdo.Co? Manžel mi povídá.."no Martin".a začal vyprávět..že včerejší noc usínal a probudila jej taková slabá záře a v ní syn přišl tak,jak byl kdysi v pořádku a zdráv,a chtěl po manželovi,že za mnou přijít nemůže,že bych to nezvládla,a vzkazuje mi,že se má dobře a nic už jej nebolí.A dodal:"nezapomeň to mámě vyřídit".Když jsem se muže zeptala,proč mi nic neřekl,povídá mi:" Co bysis myslela,že mij jebe",ale dnešní noc se objevil znova a rychle mi oznámil,že už nemá moc času být ještě tu,aby mi co mi vzkázal včera,vyřídil"..tak to manžel udělal.Byla neděle navečer a najednou telefon.Volala pečovatelka,mladá paní,že měly v České Lípě sestry školení a v noci ze soboty na neděli tam přespaly na ubytovně.No,a co se ji tam stalo,jí nebudu věřit.Ráno,prý ji kolegyně říkaaly,že co v noci vyváděla,že seděla na posteli a s někým se bavila.Pak dodala pointu.V noci ji navštívil můj syn,byl zdravý,sedl si k ní na postel se slovy,že ji přišel poděkovat za péči a dodala vesele:"Poslyš a on se mi koukal do výstřihu tak,jak to dělal dycky,když jsme jej koupaly"a pak zase zmizel…Tyto zážitky jsem se snažila vstřebat,jako holý fakt,přitom jsem přemýšlela,jak řešit svůj další život a práci.Blížily se Vánoce,které jsem stejně ani já ani rodina nehodlali slavit a tak jsem se zapojila opět do péče potřebných nenocných.V práci jsem byla non stop 3 týdny a po Novém roce,abych zapojila mozeki jinak,jsem se přihlásila na dálkové studium Alternativní medicíny a jezdila na víkendové semináře do Prahy a Brna.A tam se mi stala,v Praze,příhoda,kvůli které toto své vyprávění sepisuji.V pátek po práci jsem jezdila co týden,na semináře.Je sobota ráno,sedím už v lavici,když se otevřely dveře a do učebny nakoukla žena,tak v mých letech.Podotýkám,že jsem ji nikdy před tím neviděla a ani ta paní nepatřila k našemu studijnímu kroužku.Nakoukla a povídá směrem ke mě:" Byla jsem vyslána,abych došla sem,že je tu nějaká osoba,které nemřel nedávno blízký člověk,tak jsem si dala ráno kyvadlo,jestli sem mám jít a řeklo mi „ano“.Pak koukla přímo na mě a zeptala se mě,zda mi nezemřel syn,že má pro mne vzkaz.Koukala jsem na ni asi jako péro z gauče..co mi chce.Paní mi řekla,že si něco zařídí a jestli o přestávce mohu přijít ven na chodbu,ale at si někoho veznu sebou.Odcházele a ještě dodala..vidím na vašem rameni stín vašeho syna.Jsem logicky myslící žena,ale něco mi říkalo..jdi a uvidíš.Tak jsem šla.Ta žena čekala na konci chodby.Já poprosila jednu spolustudující,jestli by nešla sebou,vyhověla a já si sedla.Žena zvedla ruce k hrudi a v tranzu řekla:"Anděli smrti,doved sem syna této matky".Já nereagovala,čekala jsem co bude dál.Po chvíli se žena otočila ke mě a povídá,že má pro mne vzkaz:" Syn Vás přišel varovat,že pokud se nepůjdete co nejrychleji léčit,hrozí Vám mrtvice a to on nechce a sám k Vám nemůže".No,popravdě,se mi nějaký čas hlava točila,bývalo mi špatně,ale tyto stavy jsem přičítala následkům po událostech s pohřbem syna,prostě jsem lajdák,co na sebe v tomto směru nedbal.Potom paní poprosila opět Anděla smrti,aby syna odvedl zpět.Najednou se zarazila…a ted se já musím vrátit k meritu události z doby,kdy syn byl ještě mladší a zdráv jsme měli takovou hru mezi sebou,tak jak to matky se svými ratolestmi dělávají,že mají"tajná"gesta a znamení..tak to jsem měla já se synem také a TO TA PANÍ NEMOHLA ZA ŽIVÉHO BOHA ZNÁT.. v té době bězel v TV seriál Colombo a syn jak odcházel z domu,šel jako ven a najednou se vrátil a dělával to typické gesto Colomba,že zvláštně zamával rukou.To GESTO ŽENA PŘESNĚ V TOM SLEDU,JAK TO SYN PŘI ODCHODU DĚLÁVAL to paní ten rituál zopakovala a já se málem složila a to gesto,naše společné gesto,mne přesvědčilo o pravdivosti celé události,co jsem tam zažila.Resumé ovšem je v tom,že jsem po návratu domů do Liberce v pondělí hned šla k obvodní lékařce a ta mi naměřila tlak 230/160,a zahájila léčbu,kterou beru do ted s vědomím,že mi syn přišel naposledy zachránit život on mě,to vše už jen,bohužel,proto,abych mu mohla položit na hrob aspoň kytičku.Od té doby se nebojím smrti,je to jen přechod do jiné roviny bytí..
