Článek
Cesta pokroku je lemována nehodami, leckdy smrtelnými. To platí i o jaderné energetice. Zatímco v podstatě tři velké havárie, jako je nehoda na Three Mile Island, v Černobylu nebo poslední ve Fukušimě jsou ve všeobecné známosti, existují co do velikosti srovnatelné průšvihy, o nichž se dnes nemluví. A nejedná se jenom o bývalý Sovětský svaz, ve kterém dnes začneme.
Čeljabinsk-40 a Majak
Historie toho tajného sovětského centra se začala v roce 1941, kdy se sem přesunula výroba z válkou zdevastované evropské části SSSR. V roce 1945 začalo v této oblasti 70 000 vězňů s výstavbou přísně tajného komplexu, který později dostal název Majak. Jeho součástí bylo město pro 100 tisíc lidí, původně označováno jako oblast Čeljabinsk-40. Dnes má tato oblast název Ozjorsk.
Bylo zde také zařízení pro vývoj a výrobu atomových zbraní označované jako Čeljabinsk-65. O pracovních podmínkách, které tam panovaly, si můžete udělat představu z toho, že tehdejší soudy dávaly na výběr 25 let nucených prací na Sibiři, nebo 5 let v Majaku.
První atomový reaktor v oblasti byl spuštěn už po osmnácti měsících od zahájení výstavby. Chladicí vodu bral přímo z řeky Teča, kam ji obohacenou o pořádnou porci radioaktivity zase vracel. Řeka přitom v té době sloužila jako zdroj pitné vody!
V roce 1951, pod nezvratnými důkazy o devastaci populace v okolí řeky, se jaderný odpad začal odkládat do blízkého jezera Karačaj. Mezitím však radioaktivita z Čeljabinska dorazila až do Severního ledového oceánu.
Rozhodnutím ukládat odpad do bezodtočného jezera došlo k vysoké koncentraci znečištění na jednom místě. Jestliže před rokem 1951 dostávali muklové v průměru dávku 95 REM (limit je 2 REM), po tomto roce stoupla na 113 REM a v některých extrémních případech i přes 400 REM.
Kyštymská katastrofa a Východouralská radioaktivní stopa
V neděli 29. září 1957 explodoval v podzemním komplexu Majak jeden ze zásobníků na tekutý radioaktivní odpad. Naštěstí se jednalo o chemický výbuch, který ale i tak měl sílu ekvivalentní 100 tunám TNT. Exploze odhodila 160 tun těžké víko kontejneru a rozptýlila do okolí radioaktivní mrak. Incident, který později dostal jméno katastrofa v Kyštymu , bezprostředně zasáhl na čtvrt miliónu lidí v okolí a odhaduje se, že celková dávka radioaktivity mohla být okolo jedné čtvrtiny toho, co o pár desítek let později vyprodukoval výbuch v Černobylu.
Tehdy ale šlo o výbuch v utajovaném podzemním zařízení, takže obyvatelstvo mohlo zapomenout na evakuaci do bezpečné zóny. Tehdejší úřady ani neinformovaly o hrozícím radioaktivním zamoření. První příznaky, kterých si mohli nešťastní obyvatelé všimnout, byla až propukající nemoc z ozáření a úhyn rostlin zhruba ve 20 kilometrů širokém okruhu od epicentra. Dnes se té oblasti říká Východouralská radioaktivní stopa
Další velká katastrofa nastala v roku 1967 v souvislosti s velkým suchem. Hladina jezera poklesla a obnažila tak vrstvy bahna, které byly nasycené radioizotopy, jako je Cesium137 nebo Stroncium90. Bahno vyschlo a proměnilo se v jemný prach, který vítr roznášel do okolí. Zasáhl skoro půl miliónu lidí. S odstupem času se pouze odhaduje, že tito nešťastníci mohli dostat podobnou dávku jako oběti výbuchu v Hirošimě.
O čem se dnes nemluví
Po katastrofě způsobené velkým suchem se začalo se zavážkou jezera. Ještě před pár lety bylo na satelitních snímcích menší jezero patrné (viz galerie výše), v současnosti už na místě voda není. Většina jaderného odpadu je ukryta pod více než deseti tisíci betonovými panely a zavezena zeminou. I tak ale stačí pár minut pobytu poblíž, abyste dostali silnou dávku ozáření. Stačí pouhých pět minut na břehu tohoto jezera, aby vaše tělo schytalo smrtelnou dávku radiace, na kterou během několika příštích dnů až týdnů můžete zemřít. Za hodinu pobytu na břehu obdrží vaše tělo takovou dávku, že už nemusíte odejít po svých a dočkat se večera.
Jako časovanou bombu lze vnímat sedimenty uložené na dně jezer Tečenské kaskády. Pokud by někdy došlo k povodním nebo jinému průšvihu, který by bahno dostal do oběhu a posléze do Severního ledového oceánu, může lidstvo odepsat bohatá rybí loviště. A pokud by se voda s bahnem vylila z břehů a následně vyschla, bude se opakovat problém s radioaktivním prachem.
Místo je zkrátka silně rizikové dodnes, přitom se o něm moc neví. Sovětskému svazu se jej podařilo celkem dobře tajit a ani současné Rusko pochopitelně nemá zájem problém připomínat.
A příště se podíváme do Německa. I to má svůj průšvih, o kterém se nemluví.
Vážení čtenáři, děkuji Vám, že jste se dočetli až sem. Pokud Vás můj text zaujal, chystám se jej vydat v knižní podobě, podpořit mne můžete na Startovači, odkaz je přímo v mém profilu. Případně napište do diskuze.
