Narodil jsem se koncem 2. světové války v dnešních Nearatovicích, kde otec pracoval jako dělník v místní továrně Saponia (dnes Spolana). Na válku ani na rok 1948 nemám žádné vzpomínky. Rodiče mi pouze vyprávěli o bombardování chemičky v Neratovicích. Po vyhlášení poplachu utíkali do polí a schovávali nás malé děti za mezí a kryli nás před případnými střepinami granátů vlastními těly. Naštěstí jsme všichni přežili.

V roce 1946 se rodiče odstěhovali do Koloděj u Prahy (dnes Praha 9). Bydleli jsme v nouzovém letním domku na "Svěrákově" samotě u lesa 500 metrů od obce, bez zavedeného elektrického proudu. Politiku jsem začal vnímat poměrně v mladém věku. Jako žák základní školy jsem chodil kolem kolodějského zámku. I jako sedmiletý školák jsme tušil, že se v zámku děje něco nekalého. Pravdu jsme se dověděli až v roce 1968 z časopisu reportér a ze svědectví přímého účastníka procesu pana Artura Londona. Zámek se totiž pro nás jako v pohádkách zahalil do černého hávu, všechny vstupy a průhledy na nádvoří byly zabedněny, aby ani škvírkou nikdo nezhlédl, co se v zámku děje. Je pro mne lidsky nepochopitelné, že 100 od "stašidelného" zámku jsme měli školu, kostel a že jsme ještě v letech 1952 - 1954 chodili na náboženství ! Víme že po procesech zemřela velice hodná paní, teta mojí spolužačky, která na zámku vařila !

Po absolvování střední školy v sousední Dubči (dnes Praha 10) jsem absolvoval jedenáctiletou střední školu V Praze Strašnicích. S výborným prospěchem jsem se přihlásil ke studiu na Vysokou školu chemicko technologickou, obor zpracování plastů a kaučuků, kde jsem studoval v letech 1961 -1966. Pak jsme absolvoval jednoletou povinnou vojenskou službu. Vzhledem ke své odborné specalizaci jsem byl v letech 1968 - 1985 zaměstanán jako výzkumný pracovník nejdříve ve Výzkuném ústavu pra belení potravin (původně ve Výzkumném lihovarů a konzerváren) a později ve v ýzkumné ústavu potravinářského průmyslu jako vedoucí oddělení balení potravin. Podílel jsme se na řešení státních úkolů při realizaci podnímek pro balení potravin do obalů z plastů. Aktivně jsem se zapojil také do mezinárodní spolupráce, kde jsem byl hlavním kordinátorem problematiky balení do plastových a kombinovaných materiálů a zmocněncem ministra zemědělství a výživy v mezinárodním Kooordinačním středisku pro obaly a balení se sídlem Ve Varšavě.

Po roce 1989 jsem přešel v srpnu 1990 do soukromého sektoru, kde jsem se zabýval obalovou informatikou a odbornou žurnalistikoi, později jsme jako dealer zastupoval zájmy vybraných zahraničních firem z mé specializace. (Rakousko, Polsko, Velká Británie). V dobách socialismu jsem snil zejména v období kolem roku 1968 o zastoupení vybrané plastikářské firmy v Českoslovenku. Tento sen se mi bohužel, nebo naštěstí splnil až posametové revoluci. Svoje podnikání jsme se snažil budovat jak se říká od "píky, tj. od nuly, postupně s nárůstem finančních prostředků. Naše provize v té době činly 2 %, pouze z počátku jsme dostávali 5 % procent na rouběh zastoupení (na tisk reklaních tiskovin, na prezentaci na výstavých, na cestování za zákazníkay ap. Dnes činí provize 30 (státní zakázky), 70 (prodejci knih) i stovky procent ve státem toletovaných a podvodných, nejen nebankovních společnostech.

Žádný majetetek nám komunisté neznárodnili, protože jsme žádný neměli. Pouze v roce 1953 jsme přišli i o skromné úspory při měnové reformě, i v předvečer v rozhlase prezidentem Zápotockým popírané reformě, např. i o ty, které jsem dostal v roce 1944 ke svému narození. Po revoluci jsme tak ani žádný majetek nemohli zprivatizovat. Nebyli jsme ani tak vysoce postavení, ani tak chamtiví, ani tak bezcharakterní, abychom mohli státní majetek velmi výhodně privatizovat a prodávat do zahraničí.

Mohu zde odpovědně prohlásit potvrdit že jsme porevolučním politických a hospodářským vývojem hluboce zklamáni.