Je mi 41, ale jsem pořád stejně naivní jako v pubertě. Čekám, že mi z nebes spadne můj osudový muž. No a než spadne, tak se pokusím nezbláznit a užít si i trochu legrace.

Jsem máma dvou dětí, singl, se špekem na břiše. Vím, že láska není samozřejmost a nechci to vzdát. Alespoň ještě teď NE .

Nebo bych ve svém věku měla mít už rozum?