25 let nevelel lodi a pak dostal Medúzu. Skončilo to ztroskotáním na mělčině a kanibalismem na voru

Hugues Duroy de Chaumareys se narodil v roce 1763 v Limousinu v rodině, kterou povýšil do šlechtického stavu už Ludvík XIV., a ve třinácti letech nastoupil do královského námořnictva. Když přišla revoluce, utekl v roce 1790 do Anglie. O pět let později se s plukem emigrantů vylodil na poloostrově Quiberon, aby pomohl povstání proti republice, a patřil k těm málo, kdo po porážce utekli. Pak žil v Německu, oženil se tam a k moři se nevrátil. Když po Napoleonově pádu usedl na trůn Ludvík XVIII., začal vracet do velení armády i loďstva věrné royalisty. Chaumareys dostal zpátky hodnost a v roce 1816 i velení čtyřicetidělové fregaty Medúza, kterou předtím vedl bonapartistický kapitán. Lodi nevelel dlouhých pětadvacet let.

Medúza měla toho léta vézt do Senegalu, který Britové vraceli Francii, nového guvernéra plukovníka Juliena Schmaltze s manželkou, úředníky, vojáky a několik rodin osadníků. Na palubě bylo kolem čtyř set lidí. Mezi nimi lodní lékař Henri Savigny a inženýr a zeměměřič Alexandre Corréard, kteří o všem, co se stalo, později napsali knihu.

Konvoj vyplul 17. června 1816 z Rochefortu. Medúza byla nejrychlejší, a tak brzy ztratila z dohledu pomalou zásobovací loď Loire i brigu Argus a nakonec i korvetu Écho, která ji držela nejdéle. Kapitán se místo vlastních důstojníků radil s jedním z cestujících, panem Richefortem. Byl to bývalý námořní důstojník, který podle Savignyho strávil deset let v anglickém vězení a k posádce nepatřil. Když míjeli mys Barbas, předsedal kapitán rozpustilé slavnosti přechodu obratníku a jeho rádce se mezitím klidně procházel po palubě.

Druhého července ráno přesvědčili lidé na palubě kapitána, že velký mrak na obzoru je mys Blanc, podle kterého se měli řídit. Corréard, rodák z Alp, se jim smál, že je to jen „mys z páry“. Pan Picard, soudní písař ze Senegalu, který na Arguinskou mělčinu najel už před osmi lety, varoval, že plují do nebezpečí. Praporčík Maudet si spočítal polohu a hlásil, že jsou na okraji mělčiny. Richefort ho odbyl: „Nevadí, máme osmdesát sáhů.“

Voda změnila barvu, ve vlnách bylo vidět víření písku a námořníci chytali jednu rybu za druhou. Maudet nechal na vlastní pěst spustit olovnici, která ukázala osmnáct sáhů, tedy asi třiatřicet metrů, a hned nato jen šest. Kapitán nařídil otočit proti větru, ale bylo pozdě. Ve čtvrt na čtyři odpoledne fregata najela na mělčinu, a to v nejhorší možnou chvíli, za nejvyššího přílivu. Od prvního měření do nárazu neuplynulo ani deset minut.

Člunů bylo na čtyři sta lidí málo. Z ráhen a prken postavili vor dvacet metrů dlouhý a sedm široký, kterému posádka říkala Mašina. V noci na pátého července začala bouře lámat trup a kapitán nařídil opustit loď najednou. Na vor nastoupilo podle přeživších sto čtyřicet sedm, možná sto padesát lidí, sto dvacet vojáků, dvacet devět námořníků a cestujících a jedna žena. Aby se vešli všichni, musely do moře sudy s moukou. Zůstalo šest sudů vína a dva soudky vody, a pytel s pětadvaceti librami sucharů, který jim hodili z lodi, spadl do vody a rozmočil se na kaši. Vor se ponořil o metr, vpředu a vzadu stáli lidé po pás ve vodě a nedalo se udělat ani krok.

Guvernér Schmaltz odplul ve velkém člunu s pětatřiceti lidmi a třemi kufry, přestože se do něj vešlo víc. Corréard měl ve člunu místo, ale když jeho dvanáct dělníků zapsali na vor, šel s nimi. Sedmnáct mužů zůstalo na vraku, protože se báli voru i přeplněných člunů nebo byli opilí. Čluny vzaly vor do vleku a z něj se tisíckrát ozvalo „Ať žije král!“ a vlála malá bílá vlajka.

Pak se šňůra člunů začala rozpadat. Guvernér pak ministrovi tvrdil, že prasklo samo. Savigny i Corréard napsali, že by mohli jmenovat toho, kdo ho odvázal.

Na voru nebyla mapa ani kotva. Jediný kompas o velikosti mince měl u sebe jeden z Corréardových dělníků, ale za pár hodin propadl škvírou mezi prkny. Savigny dal z ráhna postavit stěžeň a napnout plachtu. První jídlo byla rozmočená sucharová kaše s vínem a podle přeživších to bylo nejlepší jídlo, jaké na voru měli.

První noc přišla bouře. Lidé se drželi lan, která Savigny nechal přivázat, a vlny je házely z jednoho konce voru na druhý. Ráno našli deset nebo dvanáct mrtvých, kterým nohy uvízly mezi prkny. Mnozí blouznili. Jeden důstojník Corréardovi vážně oznámil, že právě napsal guvernérovi a za pár hodin budou zachráněni.

Druhou noc se vojáci a námořníci opili vínem, rozhodli se, že vor potopí i s důstojníky, a začali sekat lana, která ho držela pohromadě. Na voru se bojovalo šavlemi. Ráno zjistili, že zemřelo šedesát až pětašedesát lidí a čtvrtina z nich skočila do moře sama, ze zoufalství. Vzbouřenci navíc hodili přes palubu dva sudy vína a oba soudky vody. Corréard si během boje sedl obkročmo na jeden z uvolněných sudů a vlny s ním dlouho smýkaly, ale sud nepustil.

Na voru zbylo něco přes šedesát lidí a dva dny nikdo nic nejedl. Ti, kdo druhou noc přežili, se pak vrhli na mrtvé. Důstojníci se zpočátku masa nedotkli, ale za pár dní je k tomu donutil hlad. „Čtenáři, prosíme vás, nehněvejte se na lidi, kteří jsou už tak dost nešťastní,“ napsali Savigny s Corréardem. Zkoušeli jíst i řemeny a kůži z klobouků.

Pátý den jich bylo už jen třicet, rány od mořské vody jim rozežíraly nohy a stát dokázalo sotva dvacet. Sedmý den se dva vojáci schovali za poslední sud a upíjeli z něj víno. Všichni předtím přísahali, že kdo to udělá, zemře, a oba skončili v moři. Týž den zemřel dvanáctiletý plavčík Leon, který už rok předtím sloužil na lodi v Indii.

Pak zbylo dvacet sedm lidí a jen patnáct z nich vypadalo, že vydrží víc než pár dní. Ostatní byli těžce zranění a bez rozumu. Po hádce, které podle přeživších vládlo zoufalství, se rozhodli raněné hodit do moře, aby zbylo víno na šest dní. Udělali to tři námořníci a jeden voják, ostatní se odvrátili. Mezi oběťmi byla jediná žena na voru, která dvacet let táhla s francouzskými armádami. Devátý den se nad vorem objevil bílý motýl, takový, jaký znali z Francie, a usadil se na plachtě. Někteří na něj hleděli hladovýma očima, jiní ho vzali pod ochranu jako posla z nebe. Další dny přilétali motýli i racci a trosečníci si byli jistí, že pevnina musí být blízko.

Sedmnáctého července ráno uviděl jeden kapitán pěchoty na obzoru vrcholky stěžňů. Na obruče ze sudů přivázali barevné šátky a jeden muž s nimi vylezl na stěžeň. Půl hodiny se dohadovali, jestli se loď blíží, nebo vzdaluje, a pak briga zmizela. Trosečníci si pod stanem z plachty lehli, že tam počkají na smrt, a chtěli na prkno napsat svůj příběh a jména a přibít ho na stěžeň.

Asi po dvou hodinách vylezl ze stanu dělostřelecký mistr a vykřikl: „Zachráněni! Briga je u nás!“ Na předním stěžni vlála velká bílá vlajka a byl to Argus, jedna z lodí jejich vlastního konvoje. Důstojník Lemaigre, který pro ně připlul člunem, vzal sám do náruče Corréarda, na tom byl nejhůř. Kapitán Argusu je přitom už nehledal. Vzdal to a mířil zpátky do Senegalu, když se stočil vítr a on jako z vnuknutí otočil. „Mysleli jsme, že jste už týden mrtví,“ řekli jim na palubě.

Patnáct mužů bylo skoro nahých, se spálenou kůží, vpadlýma očima a dlouhými vousy. Tu noc ještě v podpalubí Argusu vypukl požár a jen tak tak ho uhasili. Pět zachráněných zemřelo krátce po příjezdu do Saint-Louis, mezi nimi i černošský voják Jean Charles. Ze sedmnácti mužů, kteří zůstali na vraku, našla záchranná výprava po dvaapadesáti dnech naživu tři.

Savignyho zpráva se v září 1816 dostala do opozičního deníku Journal des débats a pobouřila Evropu. Chaumareyse postavili před válečný soud a 3. března 1817 ho na admirálské lodi v Rochefortu po mši k Duchu svatému soudilo osm důstojníků. Za ztrátu lodi z neschopnosti dával zákon jen vyhazov, za úmysl smrt. Soud ho jednomyslně uznal vinným ze ztráty fregaty a sedmi hlasy z osmi i z toho, že ji opustil dřív než ostatní a že opustil vor. Prokurátor žádal pět let, soud mu dal tři roky vojenského vězení a vyškrtl ho z námořnictva. „Porušil jste čest,“ řekl mu předseda a vzal mu Čestnou legii i řád svatého Ludvíka.

O rok později prosadil ministr války zákon, podle kterého se ve francouzské armádě mělo povyšovat podle zásluh. Chaumareys si trest odseděl a dožil na zámku své matky v Limousinu, kde se topil v dluzích. Podle rodinných papírů ho drama Medúzy trápilo do smrti. Zemřel v roce 1841 a po zabavení zámku si jeho syn vzal život.

Savigny a Corréard o vládní pomoc marně žádali, a tak sepsali knihu, která do roku 1821 vyšla pětkrát a v překladech po celé Evropě. Jejich vyprávění si poslechl i sedmadvacetiletý malíř Théodore Géricault. S nimi a s tesařem Lavillettem, jedním z patnácti, postavil přesný model voru. Chodil kreslit umírající do nemocnice a mrtvé do márnice a dva týdny měl na střeše ateliéru useknutou hlavu z blázince. Corréard, Savigny i Lavillette mu stáli modelem a za dalšího trosečníka pózoval i jeho přítel Eugène Delacroix.

Obraz o rozměrech 491 na 716 centimetrů vystavil na Salonu v roce 1819 pod nevinným názvem Scéna ztroskotání. Král Ludvík XVIII. si ho prohlédl a pronesl, že malířovo ztroskotání pro něj ztroskotáním není. Historik Jules Michelet o něm napsal, že na voru Medúzy je celá francouzská společnost. Dnes visí v Louvru a česky se mu říká Vor Medúzy nebo také Prám Medúzy. Parodovali ho autoři Asterixe i Banksy, který v roce 2015 namaloval v uprchlickém táboře v Calais uprchlíky na voru mávající na luxusní jachtu.

Na vrcholu Géricaultovy pyramidy těl mává rudým šátkem na vzdálenou loď černošský muž, kterému dal malíř podobu Jeana Charlese. Jean Charles vor přežil a zemřel pár dní po záchraně.

Zdroje:

https://www.gutenberg.org/ebooks/11772

https://fr.wikisource.org/wiki/Naufrage_de_la_fr%C3%A9gate_La_M%C3%A9duse

https://www.servicehistorique.sga.defense.gouv.fr/dossiers-thematiques/la-fregate-la-meduse-une-affaire-rochefortaise

https://www.servicehistorique.sga.defense.gouv.fr/ark/14452

https://fr.wikisource.org/wiki/Jugement_du_capitaine_Hugues_Duroy_de_Chaumareys

https://mediatheques.ville-saintes.fr/patrimoine/les-pepites-du-patrimoine/le-manuscrit-du-naufrage-de-la-meduse

https://collections.louvre.fr/ark:/53355/cl010059199

https://smarthistory.org/theodore-gericault-raft-of-the-medusa/

https://art.ceskatelevize.cz/kulturni-prehled/neodvracet-zrak/0EaTU

https://www.itv.com/news/2015-12-11/banksy-creates-steve-jobs-portrait-in-calais-jungle