Článek
Alois Musil se narodil 30. června 1868 v Rychtářově u Vyškova jako nejstarší syn chudého sedláka. Od dětství mluvil česky i německy. Jeho bratrancem z druhého kolena byl spisovatel Robert Musil, autor románu Muž bez vlastností - jejich dědové byli bratři. Na gymnázium chodil v Kroměříži, Brně a pak i Vysokém Mýtě, teologii vystudoval v Olomouci díky stipendiu arcibiskupa a v roce 1891 byl vysvěcen na kněze. Jako mladý kaplan v Ostravě učil náboženství a na vlastní studium mu zbývala jen noc. Chodil proto spát brzy večer, o půlnoci vstával a učil se až do rána, kdy ho čekaly povinnosti ve farnosti.
V roce 1895 získal doktorát teologie a odjel do Jeruzaléma na biblickou školu francouzských dominikánů, později do Bejrútu na jezuitskou univerzitu. Chtěl poznat kraje, kde se zrodila víra v jednoho Boha. V osmadvaceti na Sinaji poprvé uviděl beduíny a už se od nich neodtrhl. Začal mapovat kraje východně od Jordánu, přestože kartografii nikdy nestudoval. V přístavu Akaba u Rudého moře ho turecký správce zatkl pro podezření, že špehuje pro Angličany. „Co tady má tento nevěřící pes co dělat?“ zlobil se prý úředník. Liberálnější velitel posádky se zase divil, proč se Evropan toulá pouští v beduínském oděvu plném děr.
Beduíni mu vyprávěli o opuštěném zámečku v poušti (Amře), kterému se vyhýbali, protože se báli, že je posednou tamní duchové. Musil po něm dlouho toužil, až ho v červnu 1898 vzal s sebou na nájezd Talál, náčelník kmene Beni Sachr. Vyjelo 293 klisen a 350 velbloudů. Osmého června ráno ukázal Talál za nejbližší návrší, že tam je Amra. Ať si k ní s jedním z bojovníků zajede, ale nezdržuje se, čekat na něj nebudou. „Po půlhodince jsme byli v Amře. Vkročím, vidím všude zbytky maleb. Spěchám z místnosti do místnosti, všechny jsou vymalovány. Chápal jsem význam svého objevu a děkoval Bohu,“ napsal později. Náhle průvodce vykřikl, že se blíží nepřátelé. Ujížděli za ostatními a u oázy Azrak se strhl boj s karavanou, kterou doprovázeli bojovníci nepřátelského kmene Rualů.
Alois Musil, 1914
Na Štědrý den 1898 předložil Musil zprávu Akademii věd ve Vídni. Popsal zámeček, kde jsou po stěnách namalovány výjevy klasické i domácí, chalífa a různí králové, lovci, zvířata i nahé ženy. Obecně se ale soudilo, že islám obrazy lidí zakázal a že by chalífa malíře, který by se o něco takového pokusil, potrestal. „Odborníci povážlivě kroutili hlavou. Můj objev se neshodoval s ustálenými názory. Není to přelud? Kde jsou důkazy?“ vzpomínal Musil. Důkazy neměl, z Amry utíkal dřív, než cokoli stihl zdokumentovat, a čekaly ho podle jeho slov dva roky velkého mravního utrpení.
V létě 1900 se vrátil. Turecké úřady ho tentokrát hlídaly, a tak je ukolébal tím, že skoro denně jezdil na vyjížďky do okolí a večer se vracel. Když si zvykly, ve středu 4. července se z jedné vyjížďky nevrátil a ukryl se ve stanu beduína ze svého starého kmene. Do Amry dorazil 10. července, za neustálého strachu, že je zase vyžene nepřítel, a s průvodci, kteří se báli duchů. Za tři dny nafotil všechny místnosti a nakreslil plán. V únoru 1901 vídeňská Akademie uvěřila a poslala ho na další výpravu, tentokrát s malířem Alphonsem Mielichem, který měl fresky obkreslit. Kusejr Amra, jak se zámečku z 8. století říká, je dnes v Jordánsku památkou UNESCO a fresky patří k nejstarším dokladům toho, že rané islámské umění lidskou postavu znalo.
Šejk Músa a zpovědník císařovny
U Amry je v roce 1901 přivítaly čtyři čerstvé hroby po neštovicích, pouhých patnáct kroků od vchodu, z nichž hyeny vyhrabaly kosti. Musil s malířem a beduíny je znovu zakryli kameny. Ještě týž den odpoledne, když byl Musil padesát kroků od zámečku, se ozvaly výstřely a cizí jezdci se vrhli na jejich velbloudy. Útočníci odehnali všechna zvířata kromě jediného. Beduíni chtěli utéct pěšky, protože se báli, že je v zámečku obklíčí a zahynou žízní.
Nakonec zatarasili vchod balvany a čekali. Když se ze severozápadu přihnalo šestnáct jezdců, Hájel vyběhl ze zámečku a začal jim vyvolávat jméno svého rodu. Ukázalo se, že jezdci jsou s jeho rodem spřátelení. Velbloudy jim sebrala jejich předsunutá hlídka, protože Musilův strážný Bachít místo na kopci seděl s kamarádem ve stínu terebintu a vybírali si z košil vši. Po půlnoci velbloudy přivedli zpátky.
Bydleli pak v hlavní síni, lůžka měli na vrstvě supího trusu, voda na mytí nebyla a po setmění nesměli rozdělat oheň, aby je nikdo neviděl. Hájel zpočátku na freskách nic nerozeznal, a tak mu Musil ukazoval hůlkou nohu, koleno, břicho a hlavu. „Vždyť vidím oči. Kde jsou uši? Vždyť je to člověk, celý člověk, jak ho Alláh stvořil,“ zvolal nadšeně Hájel a hned to šel ukazovat ostatním. Holí do obrazů prý šťouchal tak horlivě, že barva oprýskávala. Na stěnách byly řezy od kopí, protože tak obrazy ukazovali už jiní před ním. Kus jedné z nejcennějších fresek, takzvaných Šesti králů, ale Musil sám vyřezal ze zdi a odvezl do Vídně, a freska se tím trvale poškodila.
poškozená freska
Musil se do pouště vracel celé další desetiletí. V letech 1908 až 1912 jezdil Sýrií, Irákem a severní Arábií a dlouhé měsíce žil u Rualů, jednoho z nejmocnějších kmenových svazů. Jejich kníže Núrí ibn Šaalán, tvrdý a bezohledný válečník, byl Evropanem nadšený a prohlásil ho jedním ze šejků kmene. Katolický kněz, který každé ráno až do smrti sloužil mši, se tak stal šejkem Músou, což je arabsky Mojžíš. Núrí si nenechával prát plášť a Musil to po něm převzal. Prý ovládal třicet pět arabských nářečí.
Doma mezitím kariérně stoupal. V roce 1909 se stal profesorem ve Vídni a v roce 1912 ho pozval princ Sixtus Bourbonsko-Parmský, bratr budoucí císařovny Zity, na oficiálně loveckou výpravu do Mezopotámie. V kraji, kde spolu válčily kmeny, se dostali do nebezpečí a domů se vrátili jen díky Musilově arabštině. Od té doby patřil k dvoru, stal se Zitiným zpovědníkem a u dvora platil za šedou eminenci.
Káva až po emírovi
Když na konci října 1914 vstoupilo Turecko do války po boku Rakouska-Uherska, poslala monarchie Musila do pouště. Měl dohlédnout, aby kmeny zůstaly věrné Turkům, zatímco Britové a Francouzi posílali své lidi s opačným úkolem. V Damašku ho v polovině listopadu navštívil Núrího, kterého vláda i s jeho otroky držela v Dmejru u města, a prosil ho o propustku. Den poté, co ji Musil vyřídil, Núrí utekl do pouště. Musil vyrazil 3. prosince 1914 s kartografem Karlem Waldmannem z vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu, třemi sluhy, deseti velbloudy a zásobami na deset měsíců. Hlavním úkolem bylo usmířit Núriho s jeho úhlavním nepřítelem Ibn Rašídem z Hájelu, aby se kmeny přestaly vybíjet a nepřešly k Britům.
Musilův snímek Amry
V roce 1917 jel Musil do Arábie znovu, tentokrát v hodnosti polního podmaršálka a s arcivévodou Hubertem Salvátorem. Musil se snažil udržet Rualy mimo protiosmanské povstání, jejich dlouhodobou neutralitu však nezajistil. Na druhé straně stejné hry teď stál Thomas Edward Lawrence, kterého známe z filmu Lawrence z Arábie. V červenci 1917 se s Núrím sešel a Núrí ho odmítl, v září se ale po zatčení svého syna k povstání přidal. Prvního října 1918 vjeli do Damašku jeho bojovníci jako nejsilnější arabský oddíl. Muž, který z Musila udělal šejka, tak válku dokončil na straně jeho protihráče. Musil o Lawrencovi později napsal: „Stoupence nezískával osobností, ale zlatem. Opustili ho, když zlato přestalo téct. Arabsky se nikdy pořádně nenaučil, jak je patrné z jeho knih.“ Osobně se nikdy nesetkali.
Po rozpadu monarchie se Musil přestěhoval do Prahy, kam ho zval Masaryk, kterého znal od roku 1889. Nevítali ho všichni. Agrární poslanec Otakar Srdínko 27. února 1919 v Národním shromáždění protestoval proti tomu, aby přišel na univerzitu muž, který „hlásal svatou válku!“ a Srdínko dodal, že nějakého bezcharakterního člověka, který o českém národě nevěděl až do dvanácté hodiny, si na univerzitu nepřeje. Musil se přesto v roce 1920 stal profesorem Karlovy univerzity a spoluzakládal Orientální ústav. Masaryk ho seznámil s americkým milionářem Charlesem Cranem, který mu zaplatil vydání šesti svazků v New Yorku. Americká zeměpisná společnost mu v roce 1928 udělila zlatou medaili a zapsala ho své síně slávy vedle Marca Pola a Livingstona.
Ve dvacátých a třicátých letech napsal dvacet dobrodružných knih pro mládež. V Rychtářově si postavil vilu Músa, ale když armáda nedaleko otevřela vojenský prostor, odešel, protože hluk nesnesl. Poslední roky prožil v Otrybech u Českého Šternberka, kde 12. dubna 1944 zemřel. Po únoru 1948 jeho knihy zmizely z knihoven a psát o něm se nesmělo. Britský antropolog Ernest Gellner mu v roce 1994 dal přezdívku Lawrence z Moravy a Česká pošta ho v roce 2008 dala na známku.
Nejtrvalejší památku mu ale zanechali botanici. Pojmenovali po něm pouštní keř Musilia arabica, kterému beduíni říkají arfadž. Roste v arabských pouštích a velbloudi ho žerou s chutí.
Zdroje:
https://www.echo24.cz/a/SSMcQ/kniha-velci-cesi-alois-musil-katolicky-knez-mezi-muslimy-co-tady-dela-ten-neverici-pes
https://www.echo24.cz/a/w2je4/sejk-z-hane-zil-mezi-beduiny-a-stal-se-zpovednikem-cisarovny-zity
https://english.radio.cz/alois-musil-czech-lawrence-arabia-8607291
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/alois-musil-profil-vyroci-islam-muslimove-arabie-beduini-amra-orient.A180416_211558_domaci_jj
https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-lide-osobnosti/89624/cestovatel-a-orientalista-alois-musil-cesky-lawrence-z-arabie.html
https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-lide-osobnosti/90252/alois-musil-a-t-e-lawrence-mimoradne-osudy-dvou-orientalistu-ktere-valka-postavila-proti-sobe.html
https://vltava.rozhlas.cz/alois-musil-na-sve-kocovniky-nedam-dopustit-5039541
https://archive.aramcoworld.com/issue/200906/from.moravia.to.arabia.htm
https://jordantimes.com/news/local/czech-scholar%E2%80%99s-photography-brings-middle-east-history-life
https://www.cestomila.cz/clanek/17-amra-jak-a-musil-fotografoval-nahe-muslimky
