Článek
Když se řekne Obecná škola, většina Čechů si okamžitě vybaví přísného učitele Igora Hnízda, plachého Edy Součka a jeho věrného, trochu divočejšího kumpána Tondu Čejku, se kterým házeli do kamen patrony.
Jen málokdo z diváků však ví, že postava rozpustilého kluka z pražského Bohdalce nebyla pouhou scenáristickou licencí Zdeňka Svěráka. Tonda měl zcela reálný, hmatatelný předobraz v chlapci, se kterým budoucí slavný scenárista seděl v jedné lavici a sdílel poválečné rošťárny. Jmenoval se Bořivoj Penc.
Jejich klukovské přátelství nezmizelo v propadlišti času, ale přetrvalo celá desetiletí. A napsalo neuvěřitelnou pointu: obyčejný nástrojář a mechanik se díky svému spolužákovi postavil před kameru a na jeviště Divadla Járy Cimrmana až ve věku, kdy jiní pomalu pomýšlejí na divadelní důchod.
Klukovská léta na periferii
Praha se v druhé polovině čtyřicátých let minulého století vzpamatovávala z válečných útrap a periferie kolem Vršovic, Michle a Bohdalce žila svým vlastním, svérázným rytmem. Nebyly to žádné výstavní čtvrti plné honosných paláců, ale dělnické kolonie, nouzové stavby, železniční vlečky a divoké plácky, kde se kluci toulali od rána do večera.
Právě sem, do chlapecké třídy místní obecné školy, nastoupil v roce 1942 Zdeněk Svěrák. V jedné z lavic se potkal s Bořivojem Pencem, klukem narozeným v lednu 1936, který byl jen o pár měsíců starší než on. Mezi tichým, hloubavým Zdeňkem a živelnějším, přímočarým Bořivojem okamžitě přeskočila jiskra celoživotního kamarádství.
Byla to doba, kdy se venku válely zbytky vojenského materiálu, po polích se hledala nevybuchlá munice a klukovská fantazie pracovala na plné obrátky. Všechny ty legendární scény, které o desítky let později rozesmály kinosály po celé republice – od olizování namrzlého zábradlí u školy přes tajné výpravy ke hřbitovu až po nebezpečné experimentování s nalezeným střelným prachem v kamnech –, nebyly jen autorským výmyslem. Spojovaly autentické zážitky dvou kluků z Bohdalce, kteří zkoumali hranice světa dospělých a měli víc štěstí než rozumu, že poválečné dobrodružství přežili bez vážnějších úrazů.
Zdeněk v Bořivojovi našel parťáka pro každou lumpárnu. Penc byl přirozený tahoun party, chlapec s bezelstným úsměvem, který se nebál žádného rizika, ale zároveň měl v sobě hluboce zakořeněnou lidskou čestnost a spolehlivost.
Na rozcestí osudu
Dospívání a nástup padesátých let však cesty obou nerozlučných přátel rozdělily. Zatímco Zdeněk Svěrák směřoval přes gymnázium na Vysokou školu pedagogickou, kde vystudoval český jazyk a literaturu, Bořivoje Pence to táhlo k praktickému řemeslu a technice. Pocházel z rodiny, kde se na poctivou manuální práci hledělo s respektem, a tak se vyučil nástrojařem.
Celá dlouhá léta pracoval jako nástrojář a později jako mechanik v laboratoři pražské strojní fakulty. Zkuste si představit ten propastný rozdíl: Zdeněk Svěrák v šedesátých letech spolu s Ladislavem Smoljakem a Jiřím Šebánkem v pražském rozhlase zakládal fenomén fiktivního českého génia Járy Cimrmana, psal scénáře a stával se intelektuální i komediální hvězdou národa, zatímco Bořivoj Penc vstával za mrazivých rán na směny v dílně, kde v montérkách vyráběl a opravoval nástroje.
A přesto se nestalo to, co v dospělosti potkává většinu dětských přátelství – neodcizili se. Kdykoli se potkali, navázali přesně tam, kde před lety skončili. Svěrák na svého kamaráda z dětství nikdy nezapomněl. Často se vídali, chodili spolu na pivo a probírali život. Penc sledoval kamarádův raketový vzestup s upřímným obdivem, bez jakékoli stopy závisti. Pro něj byl Zdeněk pořád tím klukem ze sousedství, se kterým sdílel školní lavici.
Zlomový okamžik přišel v první polovině osmdesátých let. Divadlo Járy Cimrmana prožívalo vrcholné období své popularity, ale zároveň se potýkalo s běžnými provozními obtížemi amatérsko-profesionálního souboru. Herci stárli, někteří byli vytížení jinými závazky a soubor nutně potřeboval novou krev. Cimrmani však nikdy nebyli běžným divadlem, které by vypisovalo konkurzy pro absolventy DAMU. Od počátku sázeli na neherce – na novináře, vědce, techniky a pedagogy, jejichž civilní projev, osobitá dikce a absolutní absence divadelního patosu dávaly cimrmanovskému humoru jeho neopakovatelný půvab.
V roce 1983 soubor hledal náhradu za herce, kteří odešli do emigrace, a v divadle nastala personální nouze. Právě tehdy si Zdeněk Svěrák vzpomněl na svého parťáka z Bohdalce. Věděl, že Bořivoj má v sobě nesmírnou lidskou vřelost, komediální talent od pánaboha a naprostou přirozenost, která před publikem funguje lépe než léta studií herectví.
Zavolal mu s neobvyklou nabídkou: zda by nechtěl zkusit naskočit do souboru. Bořivoj Penc byl zpočátku v šoku. Bylo mu sedmačtyřicet let, celý život strávil v dílně a s profesionálním divadlem neměl společného vůbec nic kromě toho, že na něj občas zašel jako divák. Představa, že se postaví na jeviště před vyprodané hlediště divadla Solidarita, mu připadala bláznivá.
Penc nabídku nakonec přijal. A ukázalo se, že to byla jedna z nejšťastnějších personálních voleb v dějinách celého souboru.
Neherec s duší mudrce
Bořivoj Penc vtrhl do cimrmanovského světa jako zjevení. Do souboru zapadl postupně. Neměl žádné manýry, byl spolehlivý, pracovitý a jeho zemitý, hluboký hlas a klidná tvář vyzařovaly zvláštní laskavou autoritu. Na jevišti nepředstíral, nehrál – on tam prostě přirozeně existoval.
Svou premiéru si odbyl v jedné z nejtěžších a nejoriginálnějších her repertoáru – v Němém Bobšovi. Převzal role Marty a hostinského a publikum si ho okamžitě zamilovalo. V odborných seminářích, které tvoří první polovinu každého představení, působil se svou vážnou tváří a suchým humorem jako dokonalý vědecký badatel, který s naprostou vážností přednáší o těch nejabsurdnějších cimrmanovských vynálezech a teoriích.
Následovaly další a další nezapomenutelné úlohy, které se navždy zapsaly do paměti divadelních fanoušků:
Inspektor ve Vyšetřování ztráty třídní knihy: Jeho suché, neochvějné školní vyšetřování a nezaměnitelný tón, s nímž pronášel repliky o zmizelé třídní knize a pořádku, dodávaly hře dokonalou stabilitu vedle komických výstupů Svěráka a Smoljaka.
Náčelník v Dobytí severního pólu: Role vůdce polární výpravy, který se svými druhy putoval mrazivou pustinou, byla v jeho podání dojemná i komická zároveň.
Hynek v Blaníku: Jako jeden z rytířů spících uvnitř posvátné hory ztělesňoval přesně onu českou plebejskost a zdravý selský rozum, který zpochybňuje velkolepé historické mýty.
Doktor Vypich v Záskoku: Postava vesnického lékaře, který musí čelit katastrofálnímu hostování slavného Karla Infelda Prácheňského, patřila k vrcholům jeho komediálního mistrovství.
Továrník Bierhanzel ve Vraždě v salonním coupé: Jeho interpretace továrníka na palubě vlaku byla plná jemné ironie a lidskosti.
Penc se během několika málo let stal pevnou oporou souboru. Ostatní kolegové ho milovali pro jeho nekonfliktní povahu, skromnost a neuvěřitelnou ochotu pomoci s čímkoli, co bylo v zákulisí potřeba. Z nástrojaře z povolání se stal plnokrevný divadelník, aniž by přitom ztratil cokoli ze své obyčejné lidskosti.
Tonda Čejka v dospělém vydání
Netrvalo dlouho a Bořivoje Pence objevila i filmová kamera. Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem obsazovali členy svého divadla do autorských filmů zcela přirozeně a Penc se stal pevnou součástí tohoto tvůrčího vesmíru.
Objevil se v celé řadě dnes již klasických snímků. Diváci si ho pamatují z komedie Nejistá sezóna (1987), kde ztvárnil muže opravujícího auto, mihl se ve filmu Pražákům, těm je hej! (1991), v pohádce Lotrando a Zubejda (1997) či v poetické komedii Vratné lahve (2007). Vždy šlo spíše o menší, epizodní role, ale Penc jim dokázal vtisknout takovou míru pravdivosti, že si ho divák okamžitě zapamatoval.
Nejdojemnější rozměr však mělo jeho propojení se slavným filmem Obecná škola (1991), který režíroval Jan Svěrák. Když Zdeněk Svěrák psal scénář, do postavy malého Tondy Čejky vložil své nejkrásnější vzpomínky na klukovské lumpárny s Bořivojem. Malého Tondu geniálně ztvárnil dětský neherec Radoslav Budáč, ale v pozadí celého příběhu stál právě Penc.
Sám dospělý Bořivoj Penc si v Obecné škole samozřejmě také zahrál – režisér Jan Svěrák mu svěřil roličku harmonikáře Ferdy Kavky.
Bořivoj Penc zůstal věrný prknům Žižkovského divadla Járy Cimrmana až do pozdního věku. Odehrál stovky a stovky repríz, procestoval se souborem celou republiku a dočkal se chvíle, kdy se z amatérského recesistického spolku stala národní instituce. Přestože ho lidé poznávali na ulici a v tramvaji, on sám se nikdy nepovažoval za hvězdu. Do divadla jezdil městskou hromadnou dopravou, s diváky se bavil naprosto otevřeně a do konce života si uchoval mentalitu poctivého řemeslníka, který svou práci dělá nejlépe, jak dovede.
V posledních letech života ho začalo zrazovat zdraví. Zdravotní problémy mu práci komplikovaly, přesto se ještě dva týdny před smrtí objevil na jevišti. Pro soubor to byla těžká rána – když zemřel, v šatně zůstalo prázdné místo, které se dalo jen stěží nahradit.
Bořivoj Penc zemřel 26. června 2018, ve věku dvaaosmdesáti let. Jeho odchod hluboce zasáhl nejen jeho divadelní kolegy, ale především Zdeňka Svěráka, pro něhož smrt kamaráda znamenala definitivní tečku za celou jednou epochou vlastního života. Skončilo přátelství, které začalo ve válečném prachu bohdaleckých ulic a vydrželo neuvěřitelných sedm desetiletí.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/ze-zacatku-jsem-se-u-cimrmanu-necitil-dobre-a-hledal-jsem-u-zdenka-ochranu-za-7577645
https://informace.rozhlas.cz/10-dil-dobyti-severniho-polu-7885515
https://cimrman.at/herci/borivoj-penc/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/ceske-nebe-je-zase-vetsi-zemrel-herec-borivoj-penc-z-divadla-jary-cimrmana-78401
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/borivoj-penc-umrti-divadlo-jary-cimrmana.A180627_092729_divadlo_jj
https://www.super.cz/clanek/celebrity-nezapomenutelna-obecna-skola-misto-snehu-prasek-do-fasad-a-dalsi-zajimavosti-z-popularniho-filmu-1016538
