Gabčíkovo: Přehrada, která pomohla svrhnout komunisty v Maďarsku. Spor o ni trvá dodnes

Ráno 24. října 1992 vyjely u Čunova pod Bratislavou na pontonový most dlouhý sto šedesát metrů, který stavbaři o dva dny dříve posunuli do proudu, nákladní vozy a v 9:55 začaly do řeky sypat kameny vážící až dva metráky. Práce pokračovaly i přes noc, kdy do vody padaly betonové kvádry, a všichni přítomní věděli, že jedna z největších evropských řek se právě odklání do nového, umělého koryta. Do zániku Československa tehdy zbývalo pouhých devět týdnů. Příběh vodního díla Gabčíkovo ovšem nezačal toho podzimního rána, ale o sedmadvacet let dříve, v létě, kdy se na jihu Slovenska protrhly hráze.

Rok 1965 byl neobvykle deštivý. Od jara vydatně pršelo, v Alpách tál sníh a Dunaj se v Bratislavě držel na povodňových stavech celé měsíce. Hráze, které měly chránit rovinatý Žitný ostrov, nasákly vodou jako houba a místní lidé se jen bezmocně dívali, jak na každém kilometru prosakuje voda.

Patnáctého června povolilo osmdesát metrů hráze u Patinců, obec se během několika hodin ocitla pod vodou a z Komárna se stal ostrov. O dva dny později vystoupala hladina Dunaje na 915 centimetrů a protrhla se hráz mezi Čičovem a Kľúčovcem. Trhlinou širokou osmdesát šest metrů se na Žitný ostrov valilo každou sekundu dvanáct set kubíků vody, domy padaly jeden po druhém a hustá, zapáchající záplava pohlcovala vesnici za vesnicí. „V noci jsme se šli s kamarády podívat ke kanálu, vojáci nás poslali pryč. Než jsme došli k hospodě, už houkala siréna. V naší ulici byly přes dva metry vody,“ vzpomínal později Ferenc Fördös z Kolárova.

Pod vodou se ocitlo čtyřicet šest obcí i města Komárno, Dunajská Streda a Kolárovo. Evakuovat bylo nutné téměř šedesát tisíc lidí a sto tisíc kusů dobytka, bezmála čtyři tisíce domů se zřítily a všechny zdroje pitné vody na ostrově byly zamořené. Boj s živlem trval skoro měsíc a zaplavenému jihu Slovenska tehdy pomáhalo celé Československo. Katastrofa měla i politickou dohru. Zatímco pražské vedení KSČ o zaplavené vesnice nejevilo valný zájem, mladý slovenský funkcionář Alexander Dubček jezdil pomáhat přímo na místo. Popularita, kterou si tím získal, mu o pár let později otevřela cestu až do čela strany.

Odborníci záhy přišli na to, proč hráze povolily. Dunaj si pod Bratislavou neustále ukládal štěrk, dno koryta se zvedalo a hráze tak ztrácely svou výškovou rezervu. Řešením mělo být řeku zkrotit jednou provždy. Bez povodně z roku 1965 by Gabčíkovo nejspíš nikdy nevzniklo.

Samotná obec, po níž je stavba pojmenována, skrývá příběh, o kterém ví jen málokterý Čech. Ještě po válce nesla maďarský název Bős. V roce 1948 ji přejmenovali na Gabčíkovo, a to na počest Jozefa Gabčíka, slovenského parašutisty, který se v květnu 1942 zúčastnil atentátu na Reinharda Heydricha a zahynul v kryptě kostela v pražské Resslově ulici.

Paradox je téměř neuvěřitelný. Při sčítání lidu v roce 1991 se přes devadesát procent obyvatel obce hlásilo k maďarské národnosti. Nejmaďarštější vesnice jižního Slovenska tak nese jméno slovenského hrdiny a dala jméno stavbě, kterou Maďaři později začali nenávidět. Ostatně ani dnes v Maďarsku nikdo neřekne Gabčíkovo, tamní lidé mluví výhradně o Bős-Nagymaros.

Plány na zkrocení Dunaje existovaly už v padesátých letech, skutečnou podobu však dostaly až v letech sedmdesátých, kdy je výrazně popohnala ropná krize. Ceny ropy tehdy vyletěly nahoru a levná elektřina z vody najednou vypadala jako výhra. 16. září 1977 v Budapešti podepsali smlouvu o výstavbě Soustavy vodních děl Gabčíkovo–Nagymaros předsedové vlád obou zemí, za Československo Lubomír Štrougal, a pod ratifikací se později objevily podpisy prezidentů Gustáva Husáka a Jánose Kádára.

Projekt byl gigantický. Pod Bratislavou měla vzniknout obrovská nádrž, z níž by voda tekla umělým kanálem k elektrárně v Gabčíkovu s osmi turbínami a dvěma plavebními komorami. Ta byla navržena jako takzvaná špičková elektrárna, která pouští vodu přes turbíny hlavně ve chvílích, kdy je elektřiny nejvíc potřeba. Hladina řeky pod ní by proto prudce kolísala, a tak se zhruba sto kilometrů po proudu, v malebném ohbí Dunaje u maďarského městečka Nagymaros, měla postavit druhá hráz, která by tyto výkyvy vyrovnávala. Obě stavby tvořily podle smlouvy jednotnou a nerozdělitelnou soustavu, a protože šlo o obrovské peníze, byla smlouva sepsána tak, že ji nebylo možné jednostranně vypovědět. Tenhle zdánlivě nudný detail se o patnáct let později ukázal jako klíčový.

Stavba se rozjížděla pomalu. Na jaře 1980 dopravili na staveniště obří sovětský bagr Dněpr, který měl hloubit odpadní kanál, a stavbaři jen během jediného roku položili na hráze a kanály tolik asfaltobetonového těsnění, kolik by vystačilo na deset kilometrů dálnice. Celková cena díla v té době se nakonec vyšplhala na šest miliard korun. Peněz ale věčně nebylo dost a v roce 1983 se obě vlády dohodly na zpomalení. První turbína v Gabčíkovu měla naběhnout v roce 1990, v Nagymarosi o tři roky později.

Zatímco se v Gabčíkovu kopalo, o kus proti proudu se odehrálo něco, co celý projekt nečekaně ovlivnilo. Rakousko chtělo postavit elektrárnu u Hainburgu, pár kilometrů od slovenských hranic, uprostřed cenných lužních lesů. V prosinci 1984 louky obsadily čtyři tisíce lidí a policie je rozháněla obušky a strhávala jim stany. Brutální zásah pobouřil celou zemi, jen ve Vídni vyšlo do ulic čtyřicet tisíc lidí a vláda nakonec ustoupila. Rakouský kapitál a firmy se pak zapojily do stavby maďarského Nagymarose, takže práce na maďarské straně se v roce 1985 paradoxně zrychlily. Rakouští ekologové tehdy svou vládu obviňovali, že ekologické problémy jednoduše vyváží k sousedům, kde lidé nemají možnost protestovat.

Jenže v Maďarsku protestovat začali. Biolog János Vargha založil v roce 1984 hnutí Duna Kör, tedy Dunajský kruh, a přestože úřady zakázaly veřejné akce týkající se přehrady, dokázal téma dostat mezi lidi. O rok později dostalo hnutí dokonce takzvanou alternativní Nobelovu cenu. V pozdně komunistickém Maďarsku se totiž stalo něco zvláštního: ekologie se změnila v jedinou oblast, kde se dalo proti režimu vystupovat, aniž by člověk hned skončil ve vězení. Pod zelenou vlajkou se tak scházeli i lidé, kterým zdaleka nešlo jen o řeku.

Rok 1988 patřil demonstracím. Na budapešťském náměstí Vörösmarty se v září shromáždily tisíce lidí, dudák hrál sikulskou hymnu a dav pak táhl k parlamentu s hesly „Nechceme přehradu!“ a „Ať rozhodne lid!“. Lidé chtěli referendum a stále hlasitěji také demokracii. Koncem října se po nábřeží táhl pochodňový průvod a podél Dunaje stál živý řetěz.

Ještě v únoru 1989 přitom obě vlády podepsaly protokol, podle něhož se měla stavba urychlit o patnáct měsíců. O tři měsíce později bylo všechno jinak. 13. května 1989 vláda premiéra Miklóse Németha bez jakékoli konzultace s Prahou oznámila, že s okamžitou platností zastavuje práce v Nagymarosi. Načasování nebylo náhodné, protože ve stejných týdnech Maďaři stříhali železnou oponu na hranici s Rakouskem. Komunisté se snažili udržet u moci a přehrada, kterou lidé nenáviděli, byla obětí, kterou si mohli dovolit. V říjnu maďarský parlament práce definitivně zastavil. Rozdíl mezi oběma stranami byl v té chvíli obrovský: Gabčíkovo bylo hotové z devadesáti procent, zatímco v Nagymarosi stálo sotva deset procent stavby.

O dva týdny později začala v Praze sametová revoluce a nové vedení federace zdědilo nepříjemný problém: napůl hotovou gigantickou stavbu s turbínami a kanály, ale bez vody a bez partnera. Federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek se netajil tím, že se stavbou tak velkých rozměrů nesouhlasí, na Slovensku ale převládl jiný názor a vláda Vladimíra Mečiara udělala z dostavby Gabčíkova věc národní cti.

Inženýři vymysleli náhradní řešení, které vešlo do dějin jako varianta C. Když Maďaři nedokončili jez na svém území, přehradí se řeka o osm kilometrů výš, u Čunova, kde ještě oba břehy Dunaje leží na Slovensku. Federální vláda práce schválila v létě 1991 a na podzim se začalo stavět. Budapešť zuřila, posílala ultimáta a v květnu 1992 smlouvu z roku 1977 jednostranně vypověděla, což Praha i Bratislava odmítly jako neplatné. Ve Federálním shromáždění se vedly bouřlivé debaty. Jeden z poslanců maďarské menšiny připomínal, že místní lidé dílu přezdívají „vodní strašidlo“, a jiný si stěžoval, že federální rozpočet na stavbu vyčlenil přesně nula korun, zatímco slovenských padesát milionů sotva stačilo na zaplacení lidí, které staveniště hlídaly.

Tváří dostavby se stal projektant Július Binder, ředitel státního podniku Vodohospodárska výstavba, kterému se dodnes říká „otec Gabčíkova“. Byl o smyslu stavby pevně přesvědčený a až do konce života tvrdil, že bez přehrady by dunajské lužní lesy vyschly.

A pak přišlo ono říjnové ráno roku 1992. Kameny a kvádry padaly do Dunaje ve dne i v noci za doprovodu protestů ekologů z Maďarska, Slovenska i okolních zemí. 26. října se roztočila první turbína a diplomaté v Londýně pod dohledem Evropského společenství horečně hledali, jak spor uklidnit. Do Bratislavy přijela vyšetřovací mise, ale řeku už nikdo zpátky nevrátil. 6. listopadu se poprvé otevřela železná vrata plavební komory a proplula jimi osobní loď Martin. O necelé dva měsíce později přestalo Československo existovat a všechny závazky ze sporné smlouvy převzalo samostatné Slovensko.

Na druhé straně řeky vypadala situace úplně jinak. Mezi starým korytem Dunaje a jeho ramenem leží maďarský Szigetköz, ostrovní krajina plná ramen, tůní a lužních lesů, které se přezdívá vnitrozemská delta. Po odklonění řeky v něm začala pomalá smrt. Ryby hynuly po milionech, část bočních ramen úplně vyschla a hladina podzemní vody místy klesla až o čtyři metry.

Ironie dějin byla krutá. Zatímco v Szigetközu umírala příroda, o kus níž po proudu se v únoru 1993 začala za sedm miliard forintů bourat rozestavěná hráz v Nagymarosi. Někteří maďarští komentátoři dnes otevřeně přiznávají, že ekologická katastrofa, před kterou kdysi varoval Dunajský kruh, nakonec nepřišla se stavbou, ale s jejím zastavením. Teprve v roce 1995 se podařilo umělým prahem na dně řeky zachránit alespoň horní část ramen.

Zvláštní osud potkal také tři slovenské vesnice s převážně maďarským obyvatelstvem, Dobrohošť, Vojku nad Dunajom a Bodíky. Ocitly se na novém ostrově mezi kanálem a starým korytem Dunaje. Nový kanál jim zkomplikoval spojení s ostatními částmi Slovenska. Most, o který místní léta žádali, se začal stavět až o třicet let později.

Obě země nakonec uznaly, že se samy nedohodnou, a v roce 1994 předaly spor Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu. Na jaře 1997 se pak stalo něco, co soud za celou dobu své existence nikdy předtím neudělal. Soudci se vydali přímo na místo sporu, v Bratislavě nastoupili na loď a pluli si prohlédnout Gabčíkovo i bývalé staveniště v Nagymarosi.

Verdikt padl 25. září 1997 a nepotěšil úplně nikoho. Soud rozhodl, že mezinárodní právo porušily obě země. Maďarsko nemělo právo stavbu opustit a smlouva z roku 1977 stále platí. Československo smělo variantu C připravovat, ale poměrem hlasů deset ku pěti soudci rozhodli, že ji nemělo v říjnu 1992 spustit, protože si tím jednostranně přisvojilo většinu vody společné řeky. Obě strany měly v dobré víře jednat a najít řešení.

To se ukázalo jako nadlidský úkol. Už v roce 1998 experti obou zemí parafovali dohodu, podle níž se měla v Maďarsku postavit nová, menší hráz, ale maďarská vláda ji odmítla a krátce nato socialisté prohráli volby. Slovensko se znovu obrátilo na Haag a řízení se táhlo bezmála dvacet let, než ho Bratislava v roce 2017 stáhla. Spor tak formálně trvá dodnes.

Gabčíkovo patří k nejimpozantnějším stavbám ve střední Evropě. Jeho elektrárna má osm obřích turbín, každou s oběžným kolem o průměru přes devět metrů, a dvě plavební komory dlouhé 275 metrů patří k největším v Evropě. Od roku 1992 jimi propluly stovky tisíc lodí. Elektrárna pokrývá zhruba desetinu výroby elektřiny na Slovensku, zastavila erozi dna, zlepšila plavbu a chrání jih země před povodněmi, jaké přišly v roce 1965.

Má to ale háček. Instalovaný výkon 720 megawattů nebyl v praxi nikdy dosažen, protože bez vyrovnávací hráze v Nagymarosi nemůže Gabčíkovo fungovat jako plnohodnotná špičková elektrárna, pro kterou bylo navrženo. Nádrž nad Čunovem se navíc postupně zanáší štěrkem a pískem a její objem podle odborníků klesl téměř na polovinu. Pohnuté osudy zažila elektrárna i v civilu. Dlouhá léta ji měly v pronájmu Slovenské elektrárne ovládané italským Enelem a stát si ji vzal zpátky až v roce 2015.

Letos na podzim Slovensko konečně ohlásilo generální modernizaci za 465,5 milionu eur, tedy zhruba jedenáct miliard korun, která má elektrárně prodloužit život o dalších třicet let. Zakázku získala rakouská skupina Andritz se slovenskou firmou VUJE. Gabčíkovo tak nakonec opraví Rakušané, tedy lidé ze země, jejíž zrušená přehrada u Hainburgu kdysi celou stavbu nechtěně urychlila. Maďarsko a Slovensko se mezitím několikrát přiblížily k dohodě, podle níž by Maďaři dostávali část elektřiny výměnou za uznání stavby, pokaždé ale ztroskotala na politice. Téma je za Dunajem tak citlivé, že se ho žádná vláda nechce dotknout.

Zdroje:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/diky-nejvetsi-povodni-20-stoleti-na-slovensku-vzniklo-gabcikovo-nagymaros-206536

https://www.teraz.sk/magazin/unikatne-fotografie-takto-vznikalo-vod/280548-clanok.html

https://www.vvb.sk/vodne-diela/svd-gabcikovo-nagymaros/

https://rightlivelihood.org/the-change-makers/find-a-laureate/janos-vargha-duna-kr/

https://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/021schuz/s021040.htm

https://icj-web.leman.un-icc.cloud/case/92

https://dennikn.sk/3087903/vodne-dielo-gabcikovo-vyvolalo-najvacsi-slovensko-madarsky-konflikt-po-druhej-svetovej-vojne-spor-nie-je-dodnes-uzavrety/

https://www.teraz.sk/import/premier-vymena-turbin-v-elektrarni/988710-clanok.html