Ivar Kreuger: Zápalkový král půjčil Německu 125 milionů a Francii 75. Jen Československo ho odmítlo

Ivar Kreuger se narodil 2. března 1880 v přístavním městě Kalmar na jihovýchodě Švédska jako nejstarší syn Ernsta Kreugera, který tam s bratrem vlastnil sirkárnu. Byl to chytrý kluk, který díky soukromým hodinám přeskočil ve škole dva ročníky. V šestnácti nastoupil na Královský technický institut ve Stockholmu a ve dvaceti z něj odešel se dvěma inženýrskými diplomy, strojním a stavebním.

Sirky byly tehdy pro Švédsko tím, čím jsou dnes auta nebo mobily. Švédové jako první zavedli bezpečnostní zápalky, které měly jedovatý žlutý fosfor nahrazený neškodným červeným a ten navíc nebyl v hlavičce, ale na škrtátku krabičky. Zápalka se tak nemohla zapálit sama. Staly se nejdůležitějším švédským vývozním artiklem a i v Česku se jim dlouho říkalo švédské. Rodinné sirkárně v Kalmaru se přesto nedařilo.

Sedm let jezdil po světě jako inženýr. Pracoval v Americe, Mexiku i Jižní Africe, kde si s kamarádem dokonce na chvíli otevřel restauraci. V roce 1907 stavěl jako mladý hlavní inženýr stadion pro univerzitu v Syracuse. V Americe se seznámil s novou technikou železobetonu a sehnal si práva, aby ji mohl jako první používat ve Švédsku a v Německu.

V květnu 1908 založil s inženýrem Paulem Tollem stavební firmu Kreuger & Toll. Železobeton byl ve Švédsku novinka, a tak Kreuger o něm přednášel a psal do odborných časopisů. Firma pak postavila olympijský stadion pro hry v roce 1912, základy nové stockholmské radnice i obchodní dům NK. Zakázky ale vyhrávala hlavně díky jednomu nápadu.

Do té doby nesl riziko zpoždění stavby vždycky zákazník. Kreuger & Toll byla první firma v Evropě, která se zavázala k pevnému termínu. Když Kreuger získal zakázku na šestipatrový dům, slíbil, že za každý den zpoždění vrátí zákazníkovi 1 200 dolarů. Celý kapitál firmy by přitom pokryl jen dva dny skluzu. Zákazník zato slíbil prémii za každý den, o který bude dům hotový dřív. Kreuger & Toll dokončila stavbu dřív a prémie pak brala u každé zakázky.

Kolem roku 1912 se rodinné sirkárny v Kalmaru dostaly do potíží a Kreuger se do nich pustil. Udělal z nich akciovou společnost a začal potichu skupovat další švédské sirkárny i firmy, které dodávaly dřevo a stroje. V roce 1917 sloučil všechno s největším konkurentem, sirkárnou Jönköping-Vulcan, do Švédské zápalkové společnosti. Svou stranu přitom ocenil tak vysoko, že menší firma fakticky převzala větší. Životopisci v tom později viděli jeho první velký pokus s nafukováním hodnoty majetku, které se pak stalo jeho hlavní taktikou.

V roce 1923 založil s bankou Lee, Higginson v New Yorku společnost International Match. Uvažoval prostě. Sirky potřebuje každý, kdo kouří, topí v kamnech nebo svítí plynem, a když zdraží, lidé jich nekoupí o moc méně. Kdo by měl v nějaké zemi monopol, mohl by vydělávat skoro bez rizika. A státy, které z první světové války vyšly s prázdnou pokladnou, potřebovaly peníze.

První půjčku dal v roce 1925 Polsku a podle životopisců podepsal smlouvu, aniž by věděl, kde peníze vezme. Francii půjčil 75 milionů dolarů a za to s ní uzavřel úzkou spolupráci na modernizaci zápalkového průmyslu. Největší půjčka, 125 milionů dolarů, šla v roce 1929 Německu, které za ni muselo dát Kreugerovi monopol na sirky. Peníze dostali i Jugoslávie, Maďarsko, Lotyšsko, Rumunsko, Řecko, Estonsko, Litva, Turecko a v Americe Ekvádor, Bolívie a Guatemala. Dohromady půjčil státům skoro čtyři sta milionů dolarů a vysloužil si přezdívku zachránce Evropy.

Při německé půjčce mu pomohla šťastná náhoda, nebo dohoda, kterou nikdo nedokázal. Na první splátku Německu neměl peníze, jenže francouzský premiér Aristide Briand se zrovna rozhodl splatit francouzskou půjčku předčasně a peníze přišly v dubnu 1930, těsně před termínem.

V Československu se mu to nepovedlo. Podle české sběratelské kroniky se v letech 1924 až 1927 snažil prorazit i v Praze, koupil dvě české sirkárny, aby oslabil domácí firmu SOLO, a nabízel vládě půjčku. Hospodářství na tom tehdy nebylo tak zle, aby ji vláda potřebovala, a odmítla. Generální ředitel SOLO Ernst Fürth, vnuk muže, který ze sušické sirkárny udělal továrnu, podle magazínu Euro jeho nabídky na půjčku odmítl také, a SOLO tak patřilo k mála firmám, které se Kreugerovi nepodřídily. Kreuger své české sirkárny nakonec prodal.

Peníze na půjčky sháněl Kreuger vlastními vynálezy, z nichž se mnohé používají dodnes. Rozdělil akcie na dvě třídy. Obě měly stejný nárok na dividendu, ale akcie B měly jen tisícinu hlasu. Mohl tak zdvojnásobit kapitál a ztratit přitom jen zlomek procenta kontroly. Jeho životopisec Frank Partnoy to nazval „důmyslným kouskem finančního inženýrství“. Americkým investorům prodával certifikáty na švédské akcie, předchůdce dnešních ADR, a konvertibilní zlaté obligace s úrokem šest a půl procenta. Dividendy Kreuger & Toll se držely mezi patnácti a pětadvaceti procenty a lidé po jeho cenných papírech šli.

Ztráty mezitím schovával do firem, které nezahrnoval do konsolidovaných výkazů, protože v nich prý neměl většinu. Auditor jeho americké firmy to v roce 1926 akcionářům vysvětlil takto: „Aktiva a pasiva firem se do takové rozvahy obvykle zahrnují, jen když mateřská společnost vlastní podstatnou většinu jejich akcií.“ Peníze přesouval mezi svými firmami bez velkých formalit a jen on sám měl přehled o celku. V roce 1930 připadaly na Kreugerovy firmy dvě třetiny všech obchodů na stockholmské burze. Ovládal telefonní společnost Ericsson, ložiska SKF, zlatý důl Boliden, papírny, banky ve Švédsku, Německu, Francii i Polsku a kolem dvou set dalších společností.

Prezident Herbert Hoover ho pozval do Bílého domu, aby s ním probral světovou ekonomiku, a univerzita v Syracuse mu dala čestný doktorát. Časopis Time o něm napsal, že byl hned po zbrojaři Basilu Zaharoffovi nejspíš nejbohatším mužem Evropy, a dodal: „Kolik měl peněz, nevěděl nikdo, ani on sám. Říkal, že ho to nezajímá.“ Sám Kreuger tvrdil: „Peníze jako takové pro mě nic neznamenají.“

Nikdy se neoženil, měl byty ve Stockholmu, New Yorku, Paříži a Varšavě, ostrov ve stockholmském souostroví a rychlý motorový člun Svalan, který prý jel přes padesát uzlů. V roce 1924 na jeho jachtě projížděli souostrovím Mary Pickfordová, Douglas Fairbanks a mladá Greta Garbo.

Celé impérium ale fungovalo jen tehdy, když rostlo. Vysoké dividendy přitahovaly nové peníze a nové peníze byly potřeba na vysoké dividendy. Ekonom Bryan Taylor to přirovnal ke křečkovi v kole, který musí běžet čím dál rychleji. Ještě dva dny po černém pondělí v říjnu 1929 upsali američtí investoři Kreugerovy nové certifikáty za 28 milionů dolarů. Pak se ale svět zastavil. Obligace Kreuger & Toll v New Yorku spadly za dva roky o devadesát procent. Švédské banky mu půjčovaly tolik, že to začalo ohrožovat švédskou korunu.

V roce 1931 prodal Kreuger v největší tajnosti většinu hlasů v Ericssonu americké konkurenci ITT. V únoru 1932 ale Američané zjistili, že jim o stavu firmy uváděl nepravdivé údaje, a chtěli obchod zrušit. Švédská centrální banka a vláda mu mezitím čtyřikrát pomohly úvěrem, dohromady za sto padesát milionů korun. „Vláda byla v jistém smyslu rukojmím koncernu,“ napsal později historik Björn Gäfvert. Poslední úvěr schválili 23. února 1932, ale s podmínkou, že Kreuger předloží úplný přehled hospodaření všech svých firem. Nikdo jiný ho totiž neměl.

Kreuger byl tou dobou v New Yorku. Na lodi Île de France se vrátil do Evropy a 11. března 1932 dorazil do Paříže. Odpoledne se v hotelu Meurice sešel s ředitelem zápalkové společnosti Kristerem Littorinem a se svým bankéřem Oscarem Rydbeckem, kolem šesté se vrátil do svého bytu. Za dva dny měl v Berlíně jednat s guvernérem švédské centrální banky Ivarem Roothem a všechny karty vyložit na stůl.

Druhý den dopoledne měl v hotelu du Rhin schůzku s americkými bankéři. Když nepřišel, jel pro něj Littorin s jeho sekretářkou do bytu. Ivar Kreuger byl mrtvý, vzal si nejspíš život. Bylo mu dvaapadesát let. Nechal dopisy pro Littorina, pro sestru a pro jednoho z kolegů. Jeho bratr Torsten později tvrdil, že ho zavraždili, a vyšlo o tom několik knih. Podle švédských historiků ale většina okolností svědčí pro sebevraždu.

Švédský parlament hned po jeho smrti jednomyslně odhlasoval pro Kreugerovy firmy moratorium na splátky a vláda zřídila komisi, která měla jeho účetnictví prověřit. Auditoři firmy Price Waterhouse, kteří jeho impérium pitvali, napsali: „Manipulace byly tak dětinské, že každý, kdo měl alespoň základní znalosti účetnictví, mohl poznat, že knihy jsou zfalšované.“ Nejvíc pozornosti vzbudily italské státní dluhopisy, které Kreuger uváděl jako záruku. Byly za stovky milionů korun a ukázalo se, že je padělal.

Ze čtyř set milionů dolarů, které vedl jako ostatní investice, dvě stě padesát milionů vůbec neexistovalo. Akcie Kreuger & Toll spadly v New Yorku z osmi dolarů na padesát centů. Velcí věřitelé dostali nakonec zpátky třiačtyřicet procent, drobní akcionáři nic. Tisíce Švédů, kteří věřili, že kreugerovské papíry jen porostou, přišly o úspory, a krachovaly i menší banky. Kreugerovy obrazy, mezi nimi devatenáct pláten Anderse Zorna a Rembrandta, šly v září 1932 do aukce.

Bankéř Oscar Rydbeck strávil deset měsíců ve stockholmském vězení, protože jako člen představenstva neplnil své povinnosti. Ještě hůř dopadl premiér Carl Gustaf Ekman. Ukázalo se, že od Kreugera tajně dostal peníze pro svou stranu a veřejně to popíral. V srpnu 1932 odstoupil a na podzim vyhráli volby sociální demokraté, kteří pak Švédsku vládli až do roku 1976.

Americký Kongres v letech 1933 a 1934 přijal zákony o cenných papírech a vznikly první závazné účetní standardy, mimo jiné kvůli tomu, co Kreuger předvedl. Ekonom John Kenneth Galbraith radil podvodníkům, prodavačům akcií smyšlených kanadských dolů a správcům fondů bez svědomí, ať si o Kreugerovi přečtou. „Byl Leonardem jejich řemesla,“ dodal. Jeho vynálezy přitom přežily. Akcie s různým hlasovacím právem dnes vydává třeba Google a schovávání dluhů mimo rozvahu se o sedmdesát let později stalo osudným americkému Enronu.

Přežily i jeho firmy. Ericsson, SKF, Boliden a Švédská zápalková společnost převzaly banky a fungují dodnes. Konkurz americké International Match se táhl až do roku 1941. Německý zápalkový monopol, který Kreuger koupil za svou největší půjčku, platil až do 15. ledna 1983, kdy Německo dluh doplatilo. Cena sirek tam pak klesla o třetinu. Sušické SOLO vyrábělo zápalky až do roku 2008, kdy se výroba přestěhovala do Indie.

Zdroje:

https://fortune.com/1933/05/01/a-3-part-series-on-the-life-and-death-of-ivar-kreuger/

https://sok.riksarkivet.se/sbl/Presentation.aspx?id=11758

https://www.littlebrown.co.uk/titles/frank-partnoy/the-match-king/9781586488123/

https://www.newyorker.com/magazine/2009/03/23/madoff-and-his-models

https://content.time.com/time/subscriber/article/0%2C33009%2C743409-3%2C00.html

https://finaeon.com/three-on-a-match-the-death-of-the-leonardo-of-larcenists/

https://www.swedishmatchindustries.com/about-us/our-heritage

https://www.riksbank.se/en-gb/about-the-riksbank/history/historical-timeline/1900-1999/the-kreuger-crash/

https://www.ericsson.com/en/about-us/history/company/the-consequences-of-expansion/the-aftermath

https://time.com/archive/6750538/business-finance-greatest-crook/

https://stockholmskallan.stockholm.se/post/30867

https://sberatel.com/zapalky/ivar-kreuger

https://www.euro.cz/clanky/staci-skrtnout-zapalkou-873980/

https://www.deutschlandfunkkultur.de/global-player-und-prometheus-100.html

https://dserver.bundestag.de/btd/09/015/0901518.pdf

https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-solo-susice-konci-s-vyrobou-zapalek-presune-ji-do-indie-40215780