Článek
V pondělí 12. srpna 1901 dopoledne vyrazila malá společnost z vesnice Cataumet na projížďku kočárem. Cataumet leží na poloostrově Cape Cod jižně od Bostonu, kam jezdily na léto zámožné rodiny. V kočáře seděla čtyřicetiletá Mary Gibbsová, které všichni říkali Minnie, její švagr Harry Gordon, jeho malá dcera Genevieve, sestřenice Beulah Jacobsová a rodinná ošetřovatelka Jane Toppanová. Mrholilo a bylo chladno. Po obědě si Beulah lehla a Jane odjela vlakem do nedalekého Falmouthu.
Vrátila se s balíčky. Beulah Jacobsová to o rok později líčila před soudem. Jane přivezla šest lahví hořké minerálky Hunyadi, prý pro Harryho Gordona, dále borax a kus gumového prostěradla, jaké se dává pod pacienty, kteří se o sebe už nedokážou postarat. Minnii vysvětlila, že ve Falmouthu potkala doktora Watsona a ten jí pro ni doporučil na spaní whisky s vejcem a ráno i večer minerálku. S doktorem Watsonem ale vůbec nemluvila.
Minnie dostala skoro třetinu sklenice a mávla nad tím rukou, že to není nic jiného než epsomská sůl. K večeři už snědla jen kousek topinky a stěžovala si, že je jí strašně a že hoří. Jane jí pak poslala nahoru sklenici povzbuzujícího vína s ledem. Minnie ho nejdřív odmítala, ale nakonec ho vypila. Kolem půl jedné v noci přišla Jane za Beulah, která už spala, a chtěla, aby si přešla do pokoje vedle ní. Ve dvě ráno ji vzbudila podruhé. Minnie seděla na pohovce, švagr ji držel a nešlo ji probudit. Druhý den odpoledne zemřela. Byla to už čtvrtá mrtvá z rodiny Davisových za pouhých šest týdnů.
Holčička z útulku
Jane Toppanová se narodila kolem roku 1854 v Bostonu jako Honora Kelleyová, nejmladší dcera chudých irských přistěhovalců. Irové patřili tehdy v Bostonu k úplně nejnižší vrstvě. Matka jí zemřela, když byla malá. Otec Peter byl krejčí a alkoholik.
V únoru 1863 odevzdal osmiletou Delii a šestiletou Honoru do bostonského útulku pro chudé dívky. V záznamech útulku stálo, že je zachránili z velmi bídného domova. Delia prý později skončila na ulici a nejstarší Nellie v ústavu pro choromyslné. Honoru vzala k sobě jako služku paní Ann Toppanová v textilním městě Lowell. Nikdy ji neadoptovala, dala jí ale nové jméno Jane, doma Jennie, a příjmení Toppanová. Rodina pak kvůli předsudkům vůči Irům prý vyprávěla, že je to Italka, které se rodiče utopili na moři.
Jane se ve škole učila dobře, ale už jako dítě lhala a pomlouvala. Psychiatrům později naservírovala úplně jiný příběh o svých rodičích. Její otec v něm dva roky před jejím narozením žil v Číně. Paní Toppanová jí v osmnácti dala padesát dolarů a propustila ji ze služební smlouvy, Jane ale v domě zůstala jako pomocnice. S nevlastní sestrou Elizabeth vycházela dobře. Zasnoubila se s mladíkem z Lowellu, který pak odjel za prací a zamiloval se do jiné. Ona sama později tvrdila, že tím všechno začalo.
V roce 1887 začala studovat ošetřovatelství v nemocnici v Cambridgi u Bostonu. Byla bystrá, přátelská a pořád se smála, a tak jí začali říkat Jolly Jane, Veselá Jane. Kolegyně ji ale měly za podivnou. Podle psychiatra Henryho Stedmana, který pak o ní napsal odbornou studii, se uměla o pacienta dobře postarat, jen nerada pracovala. Šířila nesmyslná podezření a pomluvy a s potěšením vymýšlela bájné historky. Jedné kolegyni prý namluvila, že jí ruský car nabídl místo ošetřovatelky.
Oblíbeným pacientům prodlužovala pobyt v nemocnici tím, že hlásila neexistující příznaky a falšovala záznamy teplot. V nemocnici se ztrácely peníze, zástěry i uniformy, ale nikdy ji nechytili. Už tehdy prý zkoušela na pacientech, co s nimi udělají různé dávky morfinu a atropinu. Prestižní Massachusettská všeobecná nemocnice ji v roce 1890 propustila bez diplomu a krátce nato ji vyhodili i v Cambridgi za lehkomyslné podávání opiátů.
Nevadilo to. Doktoři ji dál doporučovali jako soukromou ošetřovatelku do bohatých rodin v Bostonu a okolí. Jeden lékař, který s ní spolupracoval ve dvou rodinách, ji ještě po letech popsal jako ošetřovatelku s těmi nejlepšími vlastnostmi. Byla ohleduplná a pozorná, uměla vyjít se služebnictvem a byla ochotná obětovat vlastní pohodlí pacientovi. V obou rodinách přitom ošetřovala člověka, který pak zemřel.
Kniha, která se otevírala u opia
Její metoda byla jednoduchá a o to zrádnější. Pacientům dávala morfin, který uspává a zužuje zornice, a často k němu přidávala atropin z rulíku zlomocného, který zornice naopak rozšiřuje. Příznaky se tak navzájem maskovaly a lékaři nevěděli, co pacientovi vlastně je. Jed míchala do whisky s vodou nebo do hořké minerálky Hunyadi, kterou tehdy lidé pili jako projímadlo podobně jako u nás šaratici. Pro doktora poslala, až když byl nemocný v posledním tažení, a pitvě se pokaždé rázně bránila.
Někteří pacienti se z bezvědomí na chvíli probrali a ona jim pak dala další dávku. Stedmanovi vyprávěla, že po podání jedu vždycky cítila velkou úlevu, šla do postele a tvrdě spala. Dvakrát prý dostala výčitky, odešla a poslala za pacientem jinou sestru. Jeden z nich díky tomu přežil. Mezi jejími věcmi pak policie našla ohmatanou učebnici jedů, která se sama otevírala u kapitoly o opiu.
Zakládala i požáry. Celkem čtyřikrát, ale vždycky sama vyhlásila poplach a obětavě pomáhala hasit. Dva požáry založila v domě jedné nervózní pacientky, aby ji vylekala a zdržela její uzdravení.
Mezi prvními známými oběťmi byli její domácí, třiaosmdesátiletý Israel Dunham a o dva roky později jeho sedmaosmdesátiletá žena Lovely. Do úmrtních listů lékaři zapsali uskřinutou kýlu a stáří. V roce 1900 zemřela její kamarádka Sarah Connorsová, správkyně jídelny teologické školy v Cambridgi, a Jane dostala její místo. Brzy o ně ale přišla, protože se ztrácely peníze.
V srpnu 1899 pozvala k moři svou nevlastní sestru Elizabeth, které se nedařilo, a otrávila ji strychninem. Bylo jí sedmdesát let. Jane se pak nastěhovala k jejímu vdovci, diakonovi Oramelu Brighamovi, a podle historiků z Lowellu si ho chtěla vzít. Brzy zemřela jeho hospodyně a pak i sestra, která za ním přijela na návštěvu. Brigham prý jednou sám vážně onemocněl a Jane ho obětavě vyléčila, nejspíš aby mu ukázala, jakou by měl doma ošetřovatelku. Jestli to bylo i tentokrát dílo jedu, se už nedá dokázat. Lékaři do úmrtních listů psali srdeční selhání, mrtvici nebo stáří.
Šest týdnů na Cape Codu
U Davisových v Cataumetu si Jane léta pronajímala letní chatu a dlužila jim za nájem asi pět set dolarů. V červnu 1901 za ní dvaašedesátiletá Mattie Davisová přijela do Cambridge, aby dluh vybrala. Jane ji ošetřovala a 4. července Mattie zemřela po jedenácti dnech přerušovaného bezvědomí. V úmrtním listu stála cukrovka. Jane v Cataumetu už zůstala, aby se postarala o pozůstalé.
Dcera Genevieve Gordonová přijela na pohřeb až z Chicaga. Podle svědků pak jen chodila po domě jako tělo bez duše, až jednou usnula a už se neprobudila. Zemřela 31. července. Pětašedesátiletý Alden Davis zemřel 9. srpna po sedmi hodinách nemoci a o čtyři dny později jeho druhá dcera Minnie, jejíž manžel byl zrovna na moři. Po Minniině smrti Jane naléhala na pohřebáka, aby do těla napustil co nejvíc balzamovací tekutiny, a pozůstalým tvrdila, že rodina nechce pitvu. Nebyla to pravda.
Minniin tchán, kapitán Paul Gibbs, ale nevěřil, že by celá zdravá rodina umřela jen tak. Těla nechali vykopat a profesor Edward Wood z Harvardu v nich našel morfin. Státní detektiv Jophanus Whitney mezitím Jane navštívil v Lowellu a opatrně navrhl, že by pitva všem ulevila. Jane se obrátila na Brighama: „Co si myslíte vy, pane Brighame?“ Když řekl, že by to bylo lepší, souhlasila, že možná ano.
Na konci září ji Brigham vykázal z domu. Jane se pak během dvou dnů dvakrát pokusila otrávit morfinem, jednou dokonce v nemocnici v Lowellu, kam ji po prvním pokusu převezli. Detektivové ji už tou dobou sledovali. Zatkli ji 29. října 1901 v domě přátel v New Hampshiru. Prvním, na co se Whitneyho zeptala, bylo, proč ji zatýkají dřív, než měla možnost vypovídat. Noc strávila na policejní stanici v Nashui, kde ji pro jistotu celou noc hlídala dozorkyně. Ráno si od detektiva vyžádala závoj.
Ve vlaku do Bostonu si s ním povídala skoro přátelsky. Přiznala, že ve Falmouthu koupila sto tablet morfinu, a pak se jí Whitney zeptal na věc, která mu vrtala hlavou. Proč po svých pokusech o sebevraždu nechtěla lékaři říct, co spolkla? Usmála se. „Řeknu vám proč. Kdyby se mi to nepovedlo, chtěla jsem mít příležitost to zkusit znovu,“ odpověděla.
Proč necítím lítost?
Ve vězení strávila sedm měsíců a dozorci se divili, jak je pořád veselá. Navštívili ji tři uznávaní psychiatři, Henry Stedman, George Jelly a Hosea Quinby, kteří se s ní čtyřikrát bavili pokaždé čtyři až pět hodin. Opakovaně ji upozorňovali, že nemusí nic přiznávat. Na třetí schůzce v dubnu 1902 sama řekla, že Minnii otrávila morfinem a atropinem. Nakonec přiznala dvanáct vražd a dva nepovedené pokusy. Ve vězení pak sepsala seznam jednatřiceti obětí se jmény a adresami. Psychiatři ověřili dvacet z nich. Podrobnosti si nepamatovala, protože vraždění se podle ní stalo součástí jejího života.
Podle tehdejších novin vyjmenovala oběti i svému obhájci a odpočítávala je přitom s viditelným zájmem na prstech. O mrtvých mluvila klidně a dokonce s pochvalnými poznámkami. „Když si to zkusím představit, řeknu si: Otrávila jsem M., svou drahou přítelkyni, otrávila jsem paní G., otrávila jsem pana D. a paní D. Nic mi to neříká. Proč necítím lítost a nesmutním nad tím? Vůbec to necítím,“ řekla Stedmanovi.
Na otázku, proč zabíjela, nejdřív vyprávěla historku o vzrušení, které prý cítila u umírajících. Psychiatři jí chvíli věřili, ale její popis si odporoval a na posledním rozhovoru přiznala, že to nebylo kvůli vzrušení a že sama neví, proč to dělala. Stedman pak napsal, že si to nejspíš vymyslela, aby ji uznali za nepříčetnou. „Je to jako nějaká paralýza myšlení a rozumu. Něco na mě přijde a nevím, co to je. Mám neovladatelnou touhu dávat jed bez ohledu na následky,“ řekla nakonec.
Proces začal 23. června 1902 v Barnstable. Generální prokurátor Herbert Parker hned v úvodu porotě řekl, že obhajoba nebude zpochybňovat jediný fakt a že jedinou otázkou je její příčetnost. Obhájcem byl její kamarád z dětství z Lowellu James Stuart Murphy. Ten vysvětlil, že případ přichází k soudu poněkud neobvykle, protože se obě strany po měsících jednání shodly na řešení. Psychiatr Jelly popsal její stav jako vrozenou chorobu, která se projevuje naprostým nedostatkem mravního smyslu a neodolatelným nutkáním ke zločinu.
Ona sama přitom tvrdila, že je při smyslech. Věděla přece, že dělá zlo, tak jak by mohla být šílená? Proces trval asi osm hodin a porota se podle historiků radila sedmadvacet minut. „Nevinna.“ „Z důvodu nepříčetnosti?“ „Z důvodu nepříčetnosti,“ odpověděl předseda poroty. Soud ji poslal na doživotí do státního ústavu pro choromyslné v Tauntonu. Když se jí soudce zeptal, jestli chce něco říct, odpověděla, že nemá co říct.
Krátce po procesu otiskl New York Journal mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta zpověď, kterou prý Toppanová řekla svému obhájci. Stálo v ní, že zabila víc než jednatřicet lidí a že chtěla být uznaná za příčetnou, aby se jednou dostala na svobodu. A také věta, která pak obletěla svět: „To je moje ambice, zabít víc lidí, bezbranných lidí, než kterýkoli muž nebo žena, kteří kdy žili.“ Podle historiků z Lowellu tu zpověď možná sepsal sám Hearst.
Ředitel ústavu v Tauntonu J. P. Brown ale v dubnu 1903 zapsal do jejího chorobopisu, že za celou dobu nevyjádřila nad svými vraždami žádnou lítost. Byla prý spíš hrdá a spokojená, že je jich tolik a že ji to vyzdvihuje nad všechny ostatní známé traviče. Když se na oddělení někomu něco stalo, smála se jako malé dítě.
ústav kde strávila zbytek života
Pak se ale začala bát, že ji někdo otráví. Křičela na ostatní pacientky, ať nejedí, že je to jed, a sama skoro přestala jíst. Do února 1904 zhubla o osmdesát liber, asi o polovinu své váhy, a několik dní ji museli krmit hadičkou. Maso bylo podle ní nabalzamované hovězí, voda otrávená splašky a zelenina čistý jed. Stedman ji v březnu 1904 navštívil a ujistil ji, že její oběd sám právě ochutnal. Nepomohlo to.
V Tauntonu nakonec prožila dalších třicet čtyři let a postupně se z novin vytratila. Zemřela v srpnu 1938 ve věku přes osmdesát let a pohřbili ji na hřbitově v Tauntonu v hrobě pro chudé.
O sto let později se podobný případ stal i u nás. Zdravotní bratr Petr Zelenka v roce 2006 v nemocnici v Havlíčkově Brodě podával pacientům v bezvědomí heparin, sedm jich zemřelo a soud ho poslal na doživotí. Podle rozsudku chtěl zažít vzrušení z krizové situace a z toho, jak se kolem pacienta sbíhá personál. Stejně jako u Jane Toppanové trvalo dlouho, než si někdo všiml, že pacienti umírají právě ve službách oblíbeného ošetřovatele.
Zdroje:
https://archives.lib.state.ma.us/entities/publication/aa26a7d7-9cbb-4433-a347-2f003523b8ef
https://www.nejm.org/doi/abs/10.1056/NEJM190407211510301
https://www.lowellhistoricalsociety.org/lowells-ties-to-jolly-jane-massachusetts-female-serial-killer/
https://thewestendmuseum.org/history/era/immigrant-neighborhood/jolly-jane-toppan-the-mgh-nurse-turned-mass-murderer/
https://www.bostonmagazine.com/news/2015/10/29/jane-toppan/
https://www.bostonmagazine.com/news/2014/07/22/true-crime-stories-boston/
https://newenglandhistoricalsociety.com/jolly-jane-toppan-killer-nurse-obsessed-death/
https://mastatelibrary.blogspot.com/2024/10/jolly-jane-toppan-massachusetts.html
https://newspapers.library.in.gov/cgi-bin/indiana?a=d&d=IJ19020625.1.5
https://historicnewspapers.sc.edu/lccn/sn86063760/1904-11-02/ed-1/seq-1/
https://ochm.medium.com/jane-toppan-is-dead-be9888540c15
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/heparinovy-vrah-dostal-dozivoti-145081
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zelenka-priznal-u-soudu-podavani-heparinu-potreboval-pry-akci_200801211512_mhromadka
